Aby byl chod v ulicích paralyzován, k tomu nepotřebujeme zemětřesení. Stačí pár čísel sněhu.
Zaparkovaná auta v zimních ulicích skýtají výmluvné svědectví o dopravní mobilitě občanů. Stačí se podívat, jak tlustá je zmrzlá vrstva sněhu na čelním skle, a hned se pozná, kdo se bez auta dokáže obejít a kdo ne. Bílé čepice na kapotách prozrazují, že nejméně třetina vozidel ze svého stanoviště nevyjela už dobré čtyři neděle, kdy u nás letos prvně začal padat sníh.
Vlastně bychom měli být rádi. Když individuální motoristé náhle přišli na chuť prostředkům městské hromadné dopravy, rázem je v ulicích méně smradu z výfuků. To ale neznamená, že je v nich bezpečněji. Chodit po ledovce je o život. Uskočit před padajícími rampouchy také není kam, leda na silnici. Radnice už vymyslely alibistický fígl. Nebezpečná místa na chodnících ohradily červenobílými páskami s nápisem nevstupovat. Jsme snad ptáci, abychom se přemísťovali vzduchem?
Česká republika nepotřebuje zemětřesení jako na Haiti, aby byl život v ulicích paralyzován. Stačí neuklizený sníh. Prý na to nejsou peníze. Za projekt elektronických tramvajenek, zvaných opencard, utratil pražský magistrát 800 milionů korun. Nic proti technologickému pokroku, ale není to předčasný luxus, když se městem nedá chodit?
V očích pražského primátora, který se vrátil z výletu do Antarktidy, je u nás sněhu relativně málo. Na zlomení nohy je ho až moc. Co když sníh a mráz potrvá do dubna? Máme se snad do té doby uložit ke spánku jako medvědi, abychom přečkali nečinnost úřadů? Možná by stačilo, aby se konečně probrali medvědi na radnicích.
