Neoliberální ekonomové říkají: Kulturu mají financovat příjemci či sponzoři. Umělci odpovídají: Zahubí to většinu kulturních institucí.
Na polské kulturní scéně to vře. Vzrušené diskuse, manifesty, deklarace, vznik občanských fór a rozličných výborů - to je jen vnější znak neklidu, který prostupuje umělecké prostředí. Za neklidem stojí spor o peníze, o nezávislost, o kulturnost médií veřejné služby a o postavení kultury v nich, o to, kdo si bude moci dovolit kulturní zážitek.
Na podzimním Kongresu polské kultury se hodně diskutovalo s tezemi neoliberálních ekonomů Jerzyho Hausnera a Leszka Balcerowicze, kteří navrhují, aby stát a veřejná sféra méně dotovaly kulturní instituce. Diskuse se opět rozproudila nad listopadovým rozhovorem Leszka Balcerowicze v listu Gazeta Wyborcza. Někdejší místopředseda polské vlády a ministr financí v něm například tvrdil, že dotace na divadelní vstupenku (město Varšava například doplácí na jednoho diváka 70 až 400 zlotých) jsou vlastně dotací pro bohaté. Že stejně by stát nebo veřejná sféra mohla dotovat třeba letenky, protože poznávání světa je stejně přínosné jako umělecké dílo. „Netvrdím, že stát má stáhnout výdaje na kulturu na nulu. Jen nesouhlasím s tím, že buď bude stát financovat kulturu, nebo kultura přestane existovat. To je projev starého myšlení. Když slyším lidi, kteří deklarují víru v občanskou společnost a ve svobodu jednotlivce, a zároveň opakují, že jen stát, stát, stát, něco mi v tom nesedí." Balcerowicz také říká, že nechce věřit tomu, že hlavním měřítkem hodnoty kulturního statku je to, že za něho lidé nechtějí platit. „Jsou velká díla, která oslovují i masy..." Za příklad uvádí Zemi zaslíbenou Andrzeje Wajdy.
Známý dirigent Antoni Wit, ředitel a umělecký šéf Národní filharmonie ve Varšavě, v polemickém příspěvku odpovídá, že zná i Wajdovy filmy, které masy neoslovují, a přesto jde o arcidíla - například nejnovější snímek Puškvorec. „Znamená to, že na ten film se neměly vynaložit peníze?" Soukromý sponzoring kultury - který propaguje Balcerowicz - se například ve Spojených státech kultivoval během jednoho až dvou staletí. „Pokud podobný princip zavedeme u nás, jeho prvním výsledkem bude zánik většiny kulturních institucí - možná se po stu letech znovu obrodí," míní Wit a dodává, že ve Španělsku vzniklo za posledních třicet let díky přispění státu několik vynikajících orchestrů a řada výborných koncertních síní, jejichž kvalitu a velikost může Varšava jen závidět.
Mladý divadelní režisér Michal Zadara je v polemice ještě radikálnější. „Profesor Balcerowicz vytýká současnému systému, že stát doplácí na statky, za které evidentně nechce nikdo platit. Ten argument zní racionálně - proč by stát měl platit za něco, co nikdo nechce koupit za plnou cenu? Ale výdaje státu jsou většinou určeny na statky, za které občané nikoli nechtějí, ale nemohou platit. Pokud Profesor bojuje proti představě, že když stát něco neudělá, neudělá to nikdo (a nazývá ji mentalitou „sovětského funkcionáře) - nechť apeluje i na to, aby se stát stáhnul z výstavby autostrád a z financování ministerstva zahraničních věcí. Občanská společnost si s problémy mezinárodních vztahů sama poradí a soukromé firmy ať budují dálnice za vlastní peníze, pro zisk."
Zadara označuje předpoklad, že to jsou bohatí, kdo využívají dotace do kultury, za arogantní projev pohrdání chudými. „Pokud město přestane udržovat ceny vstupenek na nízké úrovni, budou v hledištích jen bohatí. A o to ekonomům, neuznávajícím nic, kromě volného trhu jde? Chudí, zbavení přístupu ke kultuře, se stanou ještě levnější a ještě mobilnější pracovní silou, a bohatí budou mít v divadle klid." Podobný manévr se podařil neokonzervativcům v USA, připomíná Zadara. Před dvaceti lety, za Reaganovy administrativy byl okleštěn státní fond pro umění NEA pod záminkou, že umění je jen pro bohaté a devianty. „A skutečně, dnes je ve Spojených státech umění výsadou jen bohatých - až vzniká dojem, že celý ten manévr byl spiknutí bohatých, aby z hlediště Metropolitní opery vypudili nižší třídu."
Zadara souhlasí s reformou kulturních institucí, ale zároveň říká: „Než začneme reformovat, musíme mít jasno, o jakou společnost a o jakou kulturu jde. Demontáž systému zděděného po PLR nemá smysl, pokud ho nejsme schopni nahradit něčím lepším."
Ještě radikálněji je odpor uměleckého prostředí ke komercionalizaci kulturního provozu formulován v manifestu Kulturní revoluce, který vznikl jako společné vystoupení nezávislých umělců, kurátorů a organizátorů kultury. Manifest odmítá koncept kultury jako zboží, prodávaného se ziskem na volném trhu. „Domníváme se, že to není kultura, kdo potřebuje nová cvičení v podnikavosti, ale že trh potřebuje - kulturní revoluci. Revoluci chápanou nikoli jako jednorázový převrat, ale jako permanentní, pozorný a citlivý nesouhlas, protest, verifikaci a kritiku jakékoli formy kolonizace a zneužívání kultury pro retikulární zájmy tržních hráčů a byrokratů."
Vlastně to není jen o Polsku.