Bývalý místopředseda vlády Alexandr Vondra v jedné z reakcí na „konec amerického radaru v Čechách" uvedl, že musíme vzít vážně evropskou obranu. Jeho výrok je pozoruhodný, nicméně jen dokládá, nakolik nekoncepční je současná česká bezpečnostní politika. Mohou nám totiž evropští politici věřit, že to s evropskou obranou myslíme vážně, když v posledních třech letech v diskusi o radaru zaznívala z bývalé vlády slova o tom, že radar je jedinou skutečnou zárukou naší bezpečnosti, kterou nám nemůže zaručit ani NATO, natož pak EU? A to ještě pomíjím zkratkovité bonmoty, jak nám radar pomůže zajistit bezpečnost v rizikovém prostoru mezi naším klíčovým evropským spojencem Německem a Ruskem.
V „postradarovém" období a v souvislosti s Lisabonskou smlouvou potřebujeme otevřít skutečnou politickou a odbornou diskusi o nové české bezpečnostní strategii, která by vzala do úvahy dynamiku předpokládaného bezpečnostního vývoje v Evropě a ve světě. Předcházející strategie z roku 2003 je v tomto ohledu zjevně překonaná.
Budeme se přitom muset vyrovnat s tím, že v evropské bezpečnosti přestávají platit desetiletí neměnné postuláty. Americké rozhodnutí o protiraketové obraně ve střední Evropě je toho dokladem. O půl roku dříve, než padlo rozhodnutí o radaru, jsme si mohli přečíst signál zásadní změny ve společné zprávě významných republikánů a demokratů (mezi kterými nechyběli dřívější „těžké váhy" americké zahraniční a bezpečnostní politiky Robert Mc Farlane, SamNunn či Brent Scowcroft). Byla to zpráva o politice USA vůči Rusku připravená pro prezidenta Obamu. Autoři se v ní shodují, že Spojené státy by měly vytvořit se svými evropskými spojenci „jasná pravidla pro evropskou a euroasijskou bezpečnost založená na sdíleném konceptu bezpečnosti, jež zahrnou ruský pohled. Pravidla musí být realistická, široce podporovaná, vynutitelná a spolu s existujícími institucemi a dohodami by měla vytvářet základ nové regionální architektury".
Američané tak s Ruskem počítají. Podle náměstkyně ministryně zahraničních věcí Elen Tauscherové s ním počítají třeba i při budování systému protiraketové obrany proti raketám krátkého a středního doletu, což má spojitost s Íránem. V případě Íránu je ale zjevné, že mezi Ruskem a USA existuje odlišný pohled na sankční režim vůči této zemi, který by ji měl přispět k zastavení jejího jaderného programu pro vojenské účely. To se potvrdilo během říjnové návštěvy ministryně zahraničí Hilary Clintonové v Moskvě. Nicméně Rusko a USA budou v této věci dále vyjednávat, přičemž Američané jsou si vědomi míry vlivu, který má Rusko na Írán.
Jsem toho názoru, že Rusko je pro Spojené státy důležité i z dalšího důvodu, kterým je vyvažování strategické rovnováhy v Eurasii, kde vedle Ruska stále ekonomicky i vojensky sílí Čína. Na vojenské přehlídce v Pekingu k 60. výročí vzniku lidové republiky názorně předvedla, jak Říši středu vzrostlo sebevědomí.
Budou Američané počítat i s Evropou? Ano mohou, pokud ovšem Evropané budou schopni a ochotni se sami více podílet na zajišťování své i eurasijské bezpečnosti. NATO již zde nemusí stačit. Hlavním problémem NATO totiž může být, že strategický zájem Spojených států se časem přesune z transatlantického prostoru k vznikajícímu novému těžišti mezinárodní politiky: do východní a jihovýchodní Asie.
Pro plnou evropskou bezpečnostní emancipaci má proto klíčový význam Lisabonská smlouva, což se v probíhajících diskusích téměř zcela pomíjí. Je dobré vědět, že v článku 42. odst. 7 smlouvy se doslova uvádí: „Pokud se členský stát stane na svém území cílem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní členské státy pomoc a podporu všemi prostředky, které jsou v jejich moci v souladu s článkem 51 Charty OSN". Dlužno dodat, že je to nejen silněji formulované než proslulý článek 5 Severoatlantické smlouvy, ale je to také zcela jasný základ pro budoucí společnou obranu a kolektivní bezpečnost v rámci EU. Nejsou proto na místě pesimistické reakce o snížení míry naší bezpečnosti poté, co Američané v Česku nerozmístí radar. Problémem je dnes spíše oddalování ratifikace Lisabonské smlouvy u nás, což může být v EU vnímáno i jako naše nezodpovědnost k zajišťování evropské bezpečnosti. Ocitnout se dvacet let po roce 1989 na bezpečnostní periférii Evropy nemůže být naším zájmem.
Autor vede Středisko bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK