Bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby Andor Šándor v článku Uvěřili jsme spojenci, chtěli jsme mu pomoci (Právo 23. 9. 2009) zmínil jednu podstatnou věc, která zatím v často emotivní debatě okolo „konce radaru" v Čechách příliš nezazněla:
potřebujeme, aby bezpečnosti „byla věnována trvalá pozornost v celém komplexu, bez populismu a na co nejširší politické shodě". S tímto závěrem souhlasím, s ohledem na to, že poslední Bezpečnostní strategie ČR byla přijata již před šesti lety, a to je také jeden z důvodů, proč je naše bezpečnostní politika zcela nekoncepční. Například bývalý místopředseda vlády, který přímo ovlivňoval jednání o radaru, nám téměř tři roky tvrdil, že radar a bilaterální vztahy s USA posílí naše bezpečnostní záruky, které nám nemůže dát ani NATO, neřkuli EU. A po americkém odmítnutí prohlásil, že je třeba se více zajímat o evropskou obrannou politiku... K tomu lze těžko něco dodat.
Andor Šándor se také vyjadřuje k evropské společné zahraniční a bezpečnostní politice, které prý Američané nevěří a která stojí na hliněných nožkách a pokulhává za kodifikovanými cíli. Myslím, že nemá tak docela pravdu. Svědčí o tom celá řada vojenských, mírových i humanitárních misí, které splnily a plní svůj cíl na Balkáně, v Africe nebo na Kavkaze. A v mnoha případech je role EU nezastupitelná nikoliv používáním vojenských prostředků, ale prostřednictvím tzv. soft power (měkké síly). EU je dnes například největším poskytovatelem rozvojové pomoci na světě, podílí se na ní téměř 60 %. A pokulhávání za kodifikovanými cíli? Američané také nejsou bez problémů. Ne zcela úspěšné operace v Iráku a Afghánistánu jsou toho důkazem. Není proto divu, že Evropané jsou skeptičtí k další podpoře amerických vojsk v Afghánistánu. V této souvislosti je na místě sledovat vývoj americké taktiky a strategie v této zemi. Můžeme zcela vyloučit, že se velmi radikálně změní, aby se USA vyhnuly případnému neúspěchu? Naše ministerstva obrany i zahraničí by na to měly myslet, abychom nebyli překvapeni jako v případě radaru.
Andor Šándor se zmiňuje i o Rusku, kde přichází s racionálním závěrem, že získat Rusko k řešení globálních bezpečnostních problémů je jistě žádoucí, nicméně musíme být ostražití. Jistě ano, ale ruskou vnitřní a zahraniční politiku musíme sledovat a vyhodnocovat bez emocí a se znalostí všech souvislostí nelehkého ruského vývoje v posledních dvaceti letech. Američané přitom zjevně Rusko potřebují. Velmi lapidárně je to vyjádřeno v jedné větě společné zprávy bývalých významných amerických republikánských a demokratických politiků o politice USA vůči Rusku (příznačně nazvané „The Right Direction for U.S. Policy toward Russia"), která byla připravena pro prezidenta Obamu v březnu letošního roku: „Rychlá a účinná akce k posílení vztahů mezi Spojenými státy a Ruskem je zásadně důležitá pro posilování národních zájmů Spojených států". I o tom by snad měli přemýšlet lidé, kteří, jak píše Andor Šándor, věřili svému strategickému spojenci.
Autor vede Středisko bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK.
Je zvláštní, že to zavedl Masaryk, roztahovat s...
Obrázek Havlíčka, kterak hladov a nemocemi vyče...
Obrázek Havlíčka, kterak hladov a nemocemi vyče...
Ježíííš, vy jste tak příšerně pilnej, ža já to ...
Tá naša Vierka-pionierka je síce silne sociálne...