Ústavní krize přišla velmi vhod jako sprcha, kterou potřebují ospalci, aby si jasněji uvědomili rozdíly mezi snem a realitou. Příliš jsme si přivykli na to, čemu se říká v američtině „business as usual", česky „jako obyčejně", přestože očima zavedených demokracií vypadáme dost neobyčejně.
Kdo to hájí ústavnost proti proradnosti volebních hrátek a nikoho nezastupujících ústavních většin v parlamentu? Zkrácené volební období je základní princip naši republiky. Hned na začátku, při prvních volbách na jaře 1990, bylo vyhlášeno dvouleté funkční období. Federální poslanci, kteří pak byli zvoleni v roce 1992, sloužili jen půl roku, pak jim bylo trvale zkráceno volební období na nulu. Po „sarajevském atentátu", jak poeticky označujeme pád Klausovy vlády roku 1997, přišly předčasné volby, které poprvé otevřely epizodu dvou normálních funkčních období. Z pohledu dvaceti let je tedy nenormální normou.
Také spektakulární zásahy do volební kampaně jsou standardem. Počínaje případem Bartončíka. Zemanův kufřík. Kubice. Biolíh. Vždycky někdo přišel s nápadem, jak učinit demokratický výběr naší reprezentace ještě demokratičtějším, to znamená, aby vyhráli ti „naši". A když je sto jedněch poslanců méně než sto jiných, rozhodčí utkání tak dlouho nastavuje, až „naši" vsítí.
Ústava samozřejmě není jednoznačná, ale má tu výhodu, že zablokovaná politická situace už dlouho nedovolila žádné změny, takže jsme dostali čas se ji naučit. U jiných zákonů, třeba u zákona o daních z příjmů nebo Obchodního zákoníku, je to těžší. Nebýt odhodlaných autorů, jací jsou třeba v nakladatelství Sagit, které vydává svá Úplná znění, nikdo pod úroveň docenta právnické fakulty s určitostí neví, co v zákoně vlastně platí. Parlament točí klikou a padají z něj novely novel, které obratně ukrývá formou přílepků na nečekaná místa, takže soudní pře má spíše charakter noční bojovky na cestě za pokladem. Žádné ministerstvo ani žádný ze zastupitelských sborů si však nikdy nedal tu práci, aby střepy posbíral a vytvořil ucelenou oficiální verzi pozměňované normy.
A to jsme si neřekli, co v těch střepech je. Lidová umělecká tvořivost poslanců je postavena na principu, že kdokoliv může navrhnout cokoliv. Klíčovým legislativním nástrojem je nepozornost poslanců (případ „obrany tunelářů") nebo vyhaslý odpor parlamentního personálu z vyčerpání a zmaru („náhubkový zákon"). To zajišťuje českému právní prostředí trvalé místo ve světové právní mytologii.
Je toho třeba hodně změnit a jistě je tu práce i pro Ústavní soud. Ale proč kvůli tomu mají být zrušeny volby? A proč nezasáhl dřív? Kdo potřeboval jeho pomoc zrovna teď?
Nebo opačně, kdo se na tyto volby netěší? Řada stran začala pohlížet do tváře parlamentní smrti, riziku, že v říjnu nepřekročí pětiprocentní hranici a stráví příští funkční období v truchlivé roli mimoparlamentní opozice. Nejedná se jen o Zelené a jejich klony, ale také lidovce, pokračující v beznadějné přeměně v regionální stranu. Jistou budoucnost nemá ani novinka TOP 09, protože česká zkušenost ukazuje, že statistiky preferencí lze našlehat snáz než skutečný volební výsledek.
Vnitřní boje, kterým se dříve věnovala hlavně sociální demokracie, se tentokrát přesunuly jinam a viditelně oslabily pravici. Zejména ODS ztratila část elektorátu. Navíc není schopna sestavit obsažnější program a teď už měla zoufale málo času k nápravě svých selhání. Těžko také říci, o co má stát. I slušný volební výsledek by byl ten nejhorší, protože v případě vítězství ČSSD a propadu malých stran bude ODS vybírat z několika špatných rozhodnutí. Může být slabou opozicí bez šancí na nákupy přeběhlíků. Může také hledat posily v otevřené spolupráci s KSČM a připravit se o zbývající programové těžiště. Nebo se může pokoušet o velkou koalici a zlikvidovat svou roli volební alternativy. Na druhou stranu - může si dovolit zrušení předčasných voleb? Čekat, až na lidi plně dolehne krize, kterou tak hrdě přehlížela? To by dopadla ještě hůř.
Ústavní soud není třetí moc - nemá charakter demokratické moci, je to administrátor. Není volen, zní dobová poznámka Charlese de Gaulla. Není to jako ve Spojených státech, kde soudci voleni jsou. Pro Nejvyšší soud jsou sice jmenováni prezidentem jako u nás, ale předtím musí projít grilováním schvalovacích slyšení v Kongresu. Naše soudy jsou navíc vyzdobeny podléháním moci politické („justiční mafie") či ještě větší a reálné moci, finanční („případ soudce Berky").
Vezměme si poučení z této krize - hned po volbách. Opravdu jde o demokracii.