Aktuální rozhodnutí Ústavního soudu o faktickém odložení voleb do Poslanecké sněmovny a řešení z toho vyplývající politické krize zřejmě oslabí pozornost veřejnosti k problematice zahraniční a bezpečnostní politiky. Její vývoj přitom může výrazně ovlivnit postavení Česka v Evropě v nastupující druhé dekádě století.
Stále platí teze, že Česká republika má dnes díky členství v EU a NATO zajištěnu svou bezpečnost jako nikdy předtím. Obě organizace ale musí řešit složité otázky své budoucí existence v situaci, kdy se světové geopolitické těžiště přesunuje do Asie, v prvé řadě do Číny.
Pokud dojde k ratifikaci Lisabonské smlouvy ve všech členských zemích EU je to další krok v rozšíření politické a bezpečnostní integrace Evropy. Nebude to ale stačit k tomu, aby byla plnoprávným aktérem vůči ostatním globálním mocnostem. I u nás bychom mohli hledat odpověď na otázku Roberta Coopera, poradce Javiera Solany, „zda může být EU mocností, aniž by byla státem". Odpověď evropských i našich politiků nebude jednoznačná. Nicméně nepřinutí je především ekonomická realita uvažovat jinak, pokud nechtějí, abychom se ocitli ve světě s dominancí „G2" (Spojené státy + Čína), kde by byla Evropa v nejlepším případě třetím vzadu a na záda by jí dýchaly Rusko, Indie a časem třeba i Brazílie?
Souvisí s tím i další osud NATO. Po dvaceti letech, kdy přežilo konec bipolarity stále složitě hledá svoje místo v nově se utvářejícím multipolárním světě. Zatím alianci možná trochu paradoxně pomáhá operace v Afghánistánu, která dnes tvoří její hlavní „raison d'être." Perspektiva dalších 30-40 let angažovanosti v této zemi, jak jí nastínil britský náčelník generálního štábu je ale pro většinu členských zemí, včetně USA, nepředstavitelná. Klíč k řešení afghánského konfliktu ale leží v Pákistánu. Zdejší bezpečnostní situace je podle vlivné americké analytické korporace RAND hrozbou srovnatelnou s kubánskou raketovou krizí v roce 1962. Odvrátit ji může zřejmě pouze společný „koncert velmocí": USA, Číny, Ruska a Indie s podporou EU. Do jaké míry to ovlivní budoucí podobu NATO je také možná na pořadu diskuse o nové strategické koncepci NATO, kterou připravuje skupina 12 aliančních expertů pod vedením bývalé americké ministryně zahraničí M. Albrightové. Měl zde být i bývalý vicepremiér Alexandr Vondra, ale proti očekávání v ní není. Proč, to se zřejmě oficiálně nedozvíme, nicméně důvodem může být i příliš vyhraněná Vondrova pozice k prosazování unilaterální zahraniční a bezpečnostní politiky prezidenta Bushe, jejímž symbolem se u nás stal americký radar. Prezident Obama přitom takovou politiku opouští.
V každém případě budeme nejenom v příštím volebním období (ať jiř volby proběhnou v říjnovém termínu, či později) potřebovat takovou zahraniční a bezpečnostní politiku, která bude schopna reflektovat zásadní proměny současného multipolárního světa a adekvátně na ně reagovat. Nekoncepční politika posledních let projevující se v nestálých vztazích s globálními mocnostmi, v procesu schvalování Lisabonské smlouvy, ve svéhlavém prosazování radaru nebo v projednávání zahraničních misí by se neměla v našem zájmu opakovat.
(autor vede Středisko bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK)