Je zase únor a není možné nevzpomenout události z roku 1948. Každý má na to svůj názor, ale přesto nevadí připomenout některým lidem fakta z oné doby. Pokud to někdo neví, tak Československo bylo od roku 1945 socialistickou zemí. Ihned po návratu z Británie prezident Beneš jako první věc, kterou udělal, bylo znárodnění bank a velkých podniků. To je socialistické. Takže od té doby v soukromých rukách zůstaly jen malé podniky s maximálně asi 50 zaměstnanci. Ostatní byly národní podniky. To se určitě nelíbilo některým lidem a proto se pokusili o zvrat.
Po volbách v roce 1946 měla KSČ spolu se sociální demokracií v parlamentu většinu a mohla tedy zcela legálně utvořit vládu bez ostatních stran. Přesto byla vytvořena vláda Národní fronty, ve které byli i zástupci pravicových stran.
Na konci února se pravicoví ministři rozhodli vyzkoušet sílu vlády. Na protest národní socialisté, lidovci a demokraté ve vládě podali demisi. Spoléhali přitom na sociální demokraty a prezidenta. Ale to se přepočítali. Začal boj o moc a komunisté rozhodně nehodlali vyklidit pozice. Beneš vytvoření úřednické vlády odmítl. Rozhodujícím činitelem však bylo, že za komunisty se postavil celý národ. Naši otcové a matky znali kapitalismus a nechtěli už mít s ním nic společného. Dali to na srozuměnou svojí účastí na demonstracích. Generální stávky se účastnilo dva a půl milionu lidí. Statisíce uvítaly Gottwalda na Václavském náměstí, když se vrátil z hradu. K tomu nelze nic dodat. A žádné kecy dnešních pisálků na tom nemůžou nic změnit.
Situace se tedy vyjasnila, lidé mohli pokračovat v budování socialismu. Ano pokračovat, protože u nás se socialismus budoval již od roku 1945, když Beneš znárodnil banky a velké podniky.
Jenže budování socialismu se nelíbilo mnoha lidem. Hlavně těm, kteří přišli o majetek a hrozilo jim, že budou muset dělat. Jenže s těmi bychom se rychle vypořádali. Horší to bylo s nepřáteli za hranicemi. Spojené státy a další kapitalistické státy se rozhodly pro odvetu. Začalo to už před koncem války memorandem Allana Dalese, šéfa americké rozvědky, kde určil, jak se musí postupovat proti státům, které se rozhodnou neposlechnout příkazy z Bílého domu. Studená válka už probíhala, ale po únoru zintenzívněla. Nastal neúprosný boj vedený všemi prostředky. Agenti CIA, MI5 a další začali s terorem. Sabotovali práci obyčejných lidí a snažili se vyprovokovat nepokoje. Zapalovali stohy a stáje zemědělcům, prováděli sabotáže v průmyslu. Neváhali ani vraždit své odpůrce.
Co mohl stát dělat, aby ochránil občany před těmito lidmi. Musel se bránit. Jenže bojoval proti neviditelnému nepříteli. Musel nepřítele hledat. A s rostoucím počtem útoků rostl i počet obětí na obou stranách.
Dneska jsou tehdejší představitelé líčeni jako zločinné stvůry, které těšilo lidi mučit. Nikdo nechce přistoupit na to, že by to mohli být slušní lidé, kteří nechtěli dělat nic jiného, než vybudovat beztřídní společnost, ve které by nebyli žádní vykořisťovatelé a lidé žijící z práce druhých. Jenže okolnosti tomu bránily.
Hledání nepřátel se změnilo často na hon na čarodějnice. A obrátilo se i proti ideologickým vůdcům nepřátel socialismu. Takovým nepřítelem byla i Milada Horáková. Sama se přiznala, že byla agentem MI5. Dnes je možno říci, že připravovala návrat něčeho takového, co tady máme dnes my. Tím ovšem ztratila všechny mé sympatie. A neměla sympatie ani našich otců a matek, kteří podepisovali manifesty požadující tvrdý trest. Nesouhlasím s rozsudkem smrti pro ni. Z dnešního hlediska je to odporné. Ale tehdy byla jiná doba. Silně vyhrocená.
Stát musel vyčlenit část armády na ochranu státní hranice. Tu překračovalo tisíce agentů. Svědčí o tom i ztráty. Na hranicích zahynulo cca 350 pohraničníků a 250 agentů. A lidé umírali i ve vnitrozemí. Hrdinní bratři Mašínové zabili 6 lidí. Jiní povraždili národní výbor v Babicích. Po takových akcích se nikdo nemohl divit, když i režim přitvrdil. Rostly počty politických procesů.
Jejich vyvrcholení byl proces s protivládním centrem přímo v lůně komunistické strany. Strana tehdy odsoudila k smrti své vlastní příslušníky. Jenže i v tom je háček. Tento proces byl součástí studené války. Operace Splended Factor byl název operace CIA, která podstrčila falešné důkazy proti Slánskému a spol. Celou operaci řídil ministr vnitra Polské lidové republiky – takto agent CIA – Swiatlo, který dodával vyprefabrikované důkazy. Po skončení celé šarády utekl do Anglie.
Komunisté zavírali a věšeli. Naše vláda už nikoho nevěší, přesto má na svědomí mnohem větší počet mrtvých než komunisté. V naší posvátné demokracii umírají stovky lidí na ulicích – jen za poslední víkend v lednu umrzlo 9 bezdomovců. A to bylo jen pár stupňů pod nulou. V celé Evropě už umrzlo více než 600 chudáků, kteří musí spát na ulici. Za komunistů nebyli bezdomovci a všichni měli byt. Byla nouze o byty, přesto všichni bydleli. Nájemné bylo přijatelné pro všechny.
Ale nemusí mrznout a zoufalí lidé umírají. Loni vyskočila mladá matka s malým dítětem v náručí z okna. Ročně tak umírají skokem z balkonů (okna často nemají) paneláků desítky lidí. Kdo si umí představit zoufalství člověka, který se rozhodne takto ukončit svůj život.
To jsou oběti tohoto našeho nelidského režimu. Ale o ty se nikdo nestará. - to nejsou hrdinní agenti MI5 nebo CIA, bojovníci proti komunistům, to jsou jen nebožáci, kteří už nevědí, jak a proč žít v naší skvělé demokracii.
To ale naši vládu nezajímá, ta má jiné starosti, jak si co nejvíc nakrást a jak co nejvíce ožebračit vlastní lidi.
Socialismus pod vládou komunistů nebyl nic než seriál poprav, uranových dolů, kriminálů. Alespoň nám to tak líčí televize a korporátní média. Otázkou zůstává, zda přece jen komunisté neřešili řadu sociálních otázek úspěšněji než polistopadový režim.
Ale tím se dnes nikdo nezabývá - dnes máme jasno - mráz přišel kdysi z Kremlu a za všechno na věčné časy můžou komunisti.
O komunistech bych měl jednu historku. Někdy v roce 2000 navštívil Indii tehdejší americký prezident Bill Clinton – navštívil i jeden ze států – Keralu. Clinton i americká televize ABC se rozplývali nad tím, že je v Kerale nejnižší kojenecká úmrtnost, že tam mají ženy největší přístup ke vzdělání a že všichni lidé mají k dispozici pitnou vodu a vůbec je v zemi velmi slušný život na poměry v Indii. Přitom jaksi ale zapomněli uvést, že ve státě Kerala vládnou marxisté, komunisté. V indickém státě Kerala existuje komunismus sovětského typu už dlouhou řadu let. Marxisté se tam dostali k moci nikoliv ozbrojeným pučem, ani nebyli státu vnuceni zahraniční mocností, ale vyhráli a vyhrávají demokratické volby. Kerala je příliš malá a daleko aby Spojeným státům vadila. Proto tam lidé mohou žít podle svých představ.
Škoda, že i nám nedali stejnou příležitost.
Po absolvování vysoké školy v roce 1962 jsem nastoupil do Škodovky jako projektant. Vydržel jsem tam až do začátku devadesátých let než Škodovku vytunelovali. Ale brzy už jsem dosáhl důchodového věku a najednou přede mnou bylo mnoho volného času. Tehdy jsem objevil internet a poznal možnosti, které se přede mnou objevily.