Památník Terezín se dlouhodobě věnuje mapování historie židovského ghetta a rasových a politických represí druhé světové války vůbec.
Součástí jeho aktivit jsou kromě systematické výzkumné a vzdělávací činnosti v rámci Projektu Holocaust také prezentace českých i zahraničních umělců, kteří Terezínem za války přímo prošli a působili zde, nebo je jejich život jinak spjat s touto neblahou kapitolou evropských a českých dějin.
9. května bude v Malé pevnosti Terezín zahájena souhrnná výstava prací dvou malířů Peretze Bédy Mayera a Fritze Haendela, které za války spojil nejen společný osud, ale také hluboké přátelství, s názvem Lodní lístek do ráje. Pobytu v Terezíně se naštěstí vyhnuli, protože stihli včas uprchnout do Palestiny. Jejich válečné osudy se však ubíraly směrem, o němž se v Čechách příliš neví. Do Palestiny nebylo zdaleka dáno dorazit všem. Béda Mayer se tam ocitl teprve po válce. Jejich výprava byla po téměř ročním pobytu v internaci na tzv. slobodárně v Bratislavě a po dlouhé a vyčerpávající plavbě Středozemním mořem provázené strádáním, nemocemi a až příliš častým umíráním, zadržena britskými silami, tou dobou Palestinu spravujícími, a do konce války internována na ostrově Mauritius poblíž pobřeží jižní Afriky. Fritz Haendel se konce války nedožil, neboť si téměř v předvečer završení letité válečné katastrofy vzal zcela nečekaně život.
Kurátorka výstavy, izraelská spisovatelka Elen Makarovová, se osudy lidí zejména z terezínského ghetta (a nejen) systematicky zabývá již léta. Svou pozornost zaměřuje především na výjimečné pedagogické, vědecké a umělecké osobnosti, kterým bylo dáno pokračovat ve své činnostmi za zdmi této vynucené enklávy. Snaží se postihnout onu vnitřní sílu, která některým lidem umožňuje věnovat se tvůrčí a vědecké práci na prahu vlastního zániku a věnovat se jí také s ohledem na druhé a pro ně. Onu sílu k tvorbě, jež je schopna člověka osvobozovat i ve zcela zvrácených podmínkách. Známá je její útlá obrazová publikace Kresby dětí z koncentračního tábora Terezín, zabývající se činností „učitelky“ terezínských dětí, malířky Friedl Dicker-Brandeisové, jejímiž osudy a obrazy je Makarovová fascinována a po jejíchž dílech pátrá v celém světě. Jako spoluautorka se podílela také na napsání knihy Univerzita přežití, nabízející ucelený pohled na duchovně intelektuální rozměr života v terezínském ghettu za nacistické perzekuce v době druhé světové války. Konkrétně o dvou tisících dvě stě deseti přednáškách o umění, historii, politice, vědě a technice přednesených pěti sty dvaceti řečníky v letech 1942–1944.
Malíře Peretze Bédu Mayera pocházejícího z Hodonína a spolu s ním i libereckého rodáka Fritze Haendela objevila zprostředkovaně přes Mayerova bratra, architekta Lea Mayera, vězněného v Terezíně a později zahynuvšího v Osvětimi. Tato stopa ji dovedla do domova důchodců v městě Hezliya k téměř neznámému devadesátiletému umělci, který v mládí studoval na pražské výtvarné akademii a ve třicátých letech se stal známým ilustrátorem Synkova nakladatelství. Jeho tehdejší tvorbu, ovlivněnou německým expresionismem, ukrytou za války na půdě jejich starého domu, však zničila bomba.
K výstavě kreseb, dřevořezů a karikatur, zachycujících zejména jejich dojmy a vzpomínky na útěk z válečné Evropy lodí až na Mauritius, byl vydán rozsáhlý katalog podrobně se zabývající osudy židovské komunity na tomto ostrově. Jejich činností, každodenní skutečností, snahou o vysvobození, o sebeuplatnění v neregulérních podmínkách izolace, v níž si smrt každodenně vybírala svou daň, ale také všestrannou uměleckou tvorbou, která v mnohém život na zapadlém anglickém koloniálním panství proměňovala a ovlivňovala, neboť anglická společnost si velmi záhy uvědomila, že vedle nich žije několik skutečných osobností na dané poměry velmi vzdělaných a talentovaných. Což samozřejmě ani zdaleka nezabránilo obstrukcím ze strany britské koloniální byrokracie.
„Když maluji,“ říká Peretz Béda Mayer, „tak nepřemýšlím o tom, jestli ten obraz je dobrý nebo špatný, jestli se bude někomu líbit nebo ne. Dokonce ani nepřemýšlím o tom, pro koho ten obraz vlastně maluji. Jsem si jist, že není mnoho lidí, kteří by si chtěli doma pověsit na zeď moje obrazy. Jsou to smutní lidé. Pokud by se člověk na ty obrazy měl dívat čtyřiadvacet hodin denně, musel by být v permanentní depresi. Odkud pramení ta deprese? Možná přímo od toho, kdo je namaloval...“ Maluje své sny poznamenané nelehkým životem. Nejdříve útěkem do Palestiny a nedobrovolným pobytem na Mauritiu. Pak obtížným budováním státu Izrael ve zcela nepřátelském prostředí. Pokud bylo pro některý národ dvacáté století skutečně stoletím válečných katastrof, pak určitě pro národ židovský a stát Izrael. Ani dnes nemá prostor tohoto státu příliš společného s idylou. Hodonínský rodák Béda Mayer, který zemřel v roce 2002 ve věku devadesáti šesti let, se svou snovou tvorbou snažil nepochybně postihnout i toto.
