Vlády Spojených států dokázaly zemi prudce zadlužovat, přestože jejich sociální systém připomíná spíš rozvojové země.

Je možná zakódováno v naší národní povaze, že v uplynulých dvou desetiletích byl u nás pohled na Spojené státy podobně nekriticky idylický jako dříve pohled na Sovětský svaz. Možná tím lze vysvětlit i míru nepřipravenosti české vlády, která byla vypuknutím krize vyloženě zaskočena. Bylo by asi příliš odvážné domnívat se, že kovaní vládní neoliberálové využijí krachu k sebereflexi a přehodnocení svých ideologických východisek. Bylo by to asi i zbytečné, protože ve svých funkcích se patrně již dlouho nezdrží.

Pro nás ostatní může být zajímavé podívat se retrospektivně na to, co nebývalé hospodářské krizi ve Spojených státech vlastně předcházelo.

Někteří naši mimovládní ekonomové, u kterých nehrozilo, že v nich servilnost zadusí selský rozum, už dlouho upozorňovali na prudký nárůst schodku běžného účtu platební bilance USA. Zaznamenali také pomalejší růst produktivity práce, který byl v minulosti jednou z hlavních deviz americké ekonomiky oproti Evropě. Všimli si i poklesu sofistikovanosti nemalé části výrobků, které Spojené státy vyrábějí a vyvážejí, a nárůstu jejich zadlužení vůči jiným zemím, především vůči Číně.

Z hlediska sociologického je zvlášť pozoruhodné, že vlády Spojených států dokázaly zemi prudce zadlužovat i přesto, že se rozhodně nedopouštěly údajného hlavního prohřešku evropských zemí, který má spočívat ve financování prý příliš štědrého sociálního státu. Americký sociální systém je vším, jen ne štědrým rohem hojnosti. Přesto zadlužování federální vlády narůstalo přímo astronomicky.

Ochrana nedostačuje
Systém sociální ochrany je ve Spojených státech rudimentální a v mnohém připomíná spíše rozvojové země. To tolik nevadilo v dobách, kdy se tato země mohla spolehnout na zbylé dva pilíře sociálního zajištění – fungující trh práce a stabilní domácnosti s jejich úsporami.

Především od osmdesátých let dvacátého století se ovšem v USA prudce šíří flexibilizované, méně hodnotné a málo odměňované formy pracovních kontraktů. To sice výrazně snížilo míru nezaměstnanosti oproti Evropě, ovšem za cenu nebývalého rozvoje nového fenoménu pracující chudoby. Ten se začal ze Spojených států stále výrazněji šířit i do Evropy. Výsledkem je, že nejednou ani dvě pracovní smlouvy nestačí k tomu, aby příjmy překročily práh sociální potřebnosti. (Přibližně jedna třetina zaměstnanců dnes pobírá v USA mzdu, která je nižší než oficiálně stanovený práh chudoby. Přitom stačí pracovat pouhou jednu hodinu týdně, aby byl člověk vyřazen z registru nezaměstnaných.)

Není překvapivé, že v této situaci běžné americké domácnosti prakticky nemají úspory. Ti, kdo si zatím podrželi plnohodnotnou práci, musejí investovat své peněžní přebytky do finančně náročných soukromých pojišťovacích fondů, jež mají krýt rizika nemoci a poskytnout zajištění na stáří. Chtějí se tak vyhnout osudu narůstající masy svých chudých spoluobčanů.

Zhruba padesát milionů Američanů nemá totiž dostatek prostředků na zdravotní pojištění a čtyři pětiny málo kvalifikovaných pracovníků nemají zajištěn žádný starobní důchod.

Nerovnost vzrůstá
Oficiálně bylo ve Spojených státech před vypuknutím krize něco přes pětatřicet milionů chudých, což je dvakrát až třikrát vyšší podíl chudoby, než je běžné v zemích evropské patnáctky. Populace velmi chudá (tedy ti, kdo mají méně než polovinu prahu chudoby) se v poslední čtvrtině dvacátého století zdvojnásobila a přesáhla patnáct milionů. V chudobě dnes vyrůstá každé páté dítě mladší šesti let (v černošském prostředí je to ovšem plná polovina dětí).

Přitom americká ekonomika fungovala v posledních dekádách ještě vcelku solidně. Spojené státy tehdy zbohatly o více než trilion dolarů. Problém je v tom, že toto zbohatnutí bylo velmi nerovnoměrně rozděleno. Plných pětadevadesát procent jeho nárůstu si přivlastnilo pouhých pět procent nejlépe situovaných Američanů. Rostoucí část americké populace již tehdy příjmově stagnovala. Koncem dvacátého století byl reálný minimální plat v zemi o dvacet procent nižší v porovnání s koncem let šedesátých. Hodinová průměrná mzda klesla od závěru sedmdesátých let do konce století pro zaměstnance ve službách (muže) o dvanáct procent, pro dělníky dokonce o šestnáct procent.

Především od devadesátých let dvacátého století je možné zaznamenat doslova raketový růst bohatnutí těch nejbohatších. Zatímco na počátku devadesátých let pobíral hlavní manažer velké firmy ročně necelé dva miliony dolarů, koncem devadesátých let již měl na výplatní pásce každým rokem jedenáct milionů. Průměrný zaměstnanecký plat přitom po celou tuto dobu prakticky kopíroval míru inflace, aby v roce 2000 dosáhl necelých třiceti tisíc dolarů ročně. (Jen pro orientaci: práh chudoby pro čtyřčlennou rodinu byl stanoven na 15 150 dolarů ročně.)

Nůžky mezi hrstkou úspěšných a zbytkem národa se prudce rozevřely. Jestliže počátkem devadesátých let pobíral šéf velké firmy ročně zhruba tolik jako čtyřicet jeho dělníků, koncem této dekády si již vydělal jako čtyři sta jeho řadových zaměstnanců.

Ne sociální, penální
V době prudkého zvyšování sociálních rozdílů vynalezly Spojené státy originální způsob, jak snížit míru nezaměstnanosti v zemi a zároveň zredukovat počet klientů sociálního státu. Nezanedbatelná část populace skončila ve vězení. V roce 1975 bylo v celých Spojených státech vězněno tři sta osmdesát tisíc lidí. O deset let později to bylo již tři čtvrtě milionu, v polovině devadesátých let milion a půl a kolem roku 2000 se ocitly ve vězení již zhruba dva miliony Američanů.

Označení Země svobody získává zvláštní přídech, porovnáme- li počty vězněných lidí ve Spojených státech a v Evropě. Jednotlivé země Evropy se poměrně výrazně liší počtem vězňů na sto tisíc obyvatel. Zatímco v Řecku je z každého sta tisíce obyvatel drženo za mřížemi čtyřiapadesát lidí a ve Švédsku devětapadesát, v Německu či Francii je jich devadesát. Rekordmanem západní Evropy je Portugalsko se sto čtyřiceti pěti vězněnými na sto tisíc obyvatel, následováno Velkou Británií, kde toto číslo činí sto dvacet.

Jak blízko jsou si všechny země Evropy ve srovnání se Spojenými státy. Tam je z každé stotisícovky občanů za mřížemi plných 648. (A jak nápadně podobny jsou si v tomto ohledu Spojené státy s Ruskem, kde koeficient činí 750.)

Jestliže k lidem vězněným připočteme ty, kdo byli po odpykání většiny trestu podmíněně propuštěni, a také ty, kdo vyvázli s podmínkou, zjišťujeme, že do vážného konfliktu se zákonem se v USA již dostalo zhruba pět procent z mužské populace .

Právě vězeňský průmysl je jedno z nejdynamičtěji se rozvíjejících odvětví americké ekonomiky. Probíhá jeho rychlá privatizace, jež je doprovázena tvorbou nových pracovních míst. Zároveň vězení zbavují trh práce statisíců mladých a převážně málo kvalifikovaných lidí. Míru nezaměstnanosti v USA to dokáže srazit již nyní přibližně o dvě procenta. Práci vězňů využívá řada renomovaných firem a manažeři si pochvalují, že ani v době hospodářské krize vězení nepropouštějí. Nevýhodou tohoto trendu je, že propuštění vězni zesilují tendenci k nárůstu slabých platů a po opuštění bran kriminálu se flexibilně zapojují do rozvoje nelegální ekonomiky.

Co se naučila česká vláda
Není náhodné, že problematické rysy vývoje spějícího ke krizi se prakticky kryjí s programem naší dnešní koaliční vlády. Mezi její priority patří daňové zvýhodnění nejvyšších příjmových skupin. Dosáhla toho rovnou daní a zastropováním pojistného. Zároveň usiluje o prolomení spodní hranice, pod niž mohou klesat nejnižší výdělky zaměstnanců. Další její snahou je volný rozvoj flexibilních, neplnohodnotných pracovních kontraktů. Přispívá k němu například snižování pojistného. Dosavadní tempo rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými, jež patří k jedněm z nejvyšších v Evropě, se jí zdá patrně stále ještě příliš pomalé.

Topolánkova vláda nezahálí ani v oblasti privatizace veřejného sektoru. Sektor zdravotnictví a penzijní systém mají pro ni přednostní význam. Podle míry její úspěšnosti bude možno vypočítat, jak velký podíl našich spoluobčanů klesne do řad pracující chudoby, odkud budou mít vážný problém dosáhnout i na elementární formy zajištění v nemoci a ve stáří. Prudce se zvyšuje také zadlužování našich domácností, které již přesáhlo částku tisíc miliard korun (odpovídá ceně zhruba deseti Temelínů). Až donedávna tvrdili provládní „nezávislí“ ekonomičtí experti, že prudký růst zadlužování našich domácností není nikterak nebezpečný. Vysvětlovali to poukazem na to, že americké domácnosti jsou přece zadluženy mnohem více. V posledních měsících se k tomuto tématu prozíravě nevyjadřují.

Zbývá otázka, kdy začne být také u nás sociální stát nahrazován státem penálním. Do voleb to již vláda asi nestihne. Do voleb předčasných by to nestihla určitě.