V první polovině srpna proběhl 75. Jiráskův Hronov, mezidruhová přehlídka amatérského divadla. České ochotnické divadlo provází českou oficiální kulturu již dlouho a bývá reakcí lidového živlu právě na ni. Původní přehlídku činoherního amatérského divadla oživují již jedenáctým rokem soubory netradičního typu, které provokativností a razancí strhávají značnou část pozornosti a festivalových diskusí na sebe.
Ochotnické divadlo je v české kultuře úkaz mimořádného významu. V provinciální české společnosti vytvořilo společenský kánon, který nahradil původní náboženskou funkci divadla a působil jako výrazný projev národního sebeurčení i sebevědomí. V prostředí ochotnického divadla se vyučily generace výrazných uměleckých osobností, velcí čeští herci s ochotníky rádi hrávali a nejvýznamnější moderní čeští divadelní režiséři v ochotnickém divadle začínali: jmenujme za všechny Alfréda Radoka, Petra Lébla, J. A. Pitínského.
Český divadelní ochotník je přitom tím, kdo nejen že za své umění nebere plat, ale sám je financuje ku prospěchu obce. Je to člověk, který, nesa na jeviště své důstojenství, přináší tam i svou směšnost a slabost, předváděje svou lidskou podstatu a upřímnost, předvádí i převleky i masky. Občan, nazlobený, že nemá vliv na veřejné dění, může v ochotnickém divadle svou nespokojenost zveřejnit a získat aspoň ty, kteří přišli, a aspoň pro tuto chvíli. Před sedmdesáti pěti lety, v roce úmrtí Aloise Jiráska, si čeští ochotníci, tehdy spolu se slovenskými, založili Jiráskův Hronov, který se jako vrcholná přehlídka amatérského divadla koná dodnes. Tolik ke státotvornosti, buditelství a konzervativním ctnostem ochotnického divadelnictví.
Amatérské divadlo, jak se dnes spíše říká, má ovšem i podobu agresivní, provokativní, na pohled ošklivou a na poslech nelibozvučnou, tradičním ctnostem se vysmívající, prostě alternativní. Tato podoba českého ochotnictví vtrhla na Jiráskův Hronov v roce 1994. Hronov se změnil v mezidruhovou vrcholnou přehlídku a zahrnul do svého programu nominované inscenace ze všech národních přehlídek – tedy divadlo činoherního typu, případně se zpěvy, divadlo loutkové, pohybové, studentské a dětské, divadlo poezie, autorské improvizované divadlo a vice versa. Inscenace z různých přehlídek se dostávají do překvapivých vztahů, dochází k nečekanému souladu i k otřesnému rozladění, sejdou se poetiky, styly a estetické názory nastavené proti sobě a musejí se v programu snést, spolknout recenzi ve festivalovém Zpravodaji a projít diskusí v Problémovém klubu i v seminářích. Zdá se, že není místa, které by bylo tak výmluvným obrazem společnosti, jako je Jiráskův Hronov. Ochotnické divadlo hraje ve společnosti roli, která je divadlu nejvlastnější a pro niž vůbec vzniklo: je obrazem obce, věcí veřejných i jednotlivých lidských osudů.
Popel ministra kultury
Inscenace Divadla Kámen z Prahy, doporučená ze Šrámkova Písku, se jmenuje Mlejnek: v názvu je nejen jméno hlavního hrdiny, bodrého policisty Jana Pavla Mlejnka (inspirace komisařem J. P. Moulinem), ale je to i metafora: příběh policajta, svedeného osudovou ženou a propadnuvšího vášni, která ho dožene k vraždě, zapírání, přiznání, likvidaci protihráče a konečnému vítězství za podpory všech kolegů a vlastní snoubenky. Odvíjí se v málo pozměňovaných, zkratkovitě řešených scénách jako minimalistická hudební skladba. Není důležité, jak to dopadne, ale jak to probíhá, a proto autor a režisér Petr Macháček dodržuje svou minimalistickou metodu i za cenu iritace publika: jde koneckonců o to, že všechno je dopředu odhadnutelné, a přesto nezadržitelné. Humor kusu tkví v dobře odposlechnutých absurdních dialozích (Mlejnkova snoubenka říká: „Věřím ti víc než sama sobě“ vždy, když je polda prokurátorem donucen přiznat další lež). Vážnost spočívá ve vystižení osudového „mlejnku“, který dláždí cestu do pekel dobrými úmysly. Pozoruhodná jednota obsahu a formy.
Ze Šrámkova Písku, celostátní přehlídky experimentujícího divadla, postoupil na Jiráskův Hronov i soubor Kabaret Caligula z Prahy s autorskou variací na hamletovské téma Hamlet: přání zabít. Estetika této úmyslně kontroverzní inscenace spočívá v zálibě autorů v akčních velkofilmech s pseudostředověkou výpravou, opřenou o podobně
pseudomytologické prvky. Samo pojetí Hamletova příběhu, vezmeme-li je vážně (a není to snadné, protože ve hře se veršuje způsobem, kterému se člověk musí smát i proti své vůli, a hřímá v ní wagnerovská hudba a řinčí kašírované zbraně i brnění), je toto: Hamlet je slaboch a intelektuál, takový je ovšem i Claudius. Naopak starý Hamlet, duch, je násilník, zabiják a démon (jak se píše v programu). Ofélie je vypočítavá chladná potvora, Fortinbras prohnaný diplomat, Polonius trpaslík a intrikán. Nepříliš od Shakespeara vzdálená je vlastně jenom Gertruda, která je také v příběhu nejlidštější. Duch mrtvého otce učiní v krátkém kurzu z Hamleta zabijáka, ten pak umlátí svého skutečného otce Claudia, Fortinbras, který napřed uzavřel s Hamletem pakt o neútočení, vtrhne do Dánska, všichni se pobijí a je to. V debatě zazněla obava, zda inscenace, zacházející s prvky zla, násilí a pokleslé popkultury nejkomerčnějšího střihu, vlastně nepostrádá morálku, jestli, používajíc prvky masové zábavy, jí nechce sama být. Leckomu se tento závěr zdál být potvrzen scénou při děkovačce, kdy herci na prkna Jiráskova divadla vysypali pomyslný popel zemřelého ministra kultury.
Inscenace Souboru Jana Honsy z Karolinky Doma, nad níž naopak došlo ke shodě názorů, postoupila na Jiráskův Hronov z celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla FEMAD Poděbrady – Divadelní Třebíč. Ve hře, kterou pro soubor napsal a režíroval Martin Františák, se odráží aktuální události života obce (povodeň roku 2002, nezaměstnanost po zrušení místní továrny), drama je však oproštěno od realistické drobnokresby a rozvrženo na půdorysu klasické tragédie (podobně jako – dnes bohužel vůbec neuváděný – Topolův Konec masopustu). Herci a obyvatelé Karolinky působí na jevišti autenticky, nikoli však naivně, každý jako by hrál sám sebe, monumentální stylizace a básnické řešení scén chóru ovšem svědčí o velké herecké kázni a pochopení celku. Tento mimořádný výkon venkovského souboru je dílem profesionála, který mezi herci souboru z Karolinky šťastně našel souznění a vnitřní zaujetí, jež v běžném divadelním profesionálním provozu postrádal. Inscenace hry Doma zapůsobila i jinak: jako vzkříšení autentického tvůrčího procesu mimo kulturní centra, vědomého si důstojnosti své existence a díla. V debatě se ovšem ukázalo, jak přirozený patos a prostota vyvolávají u publika rovněž patetické, avšak bez autentického prožívání až kýčovitě pochvalné reakce, jak je – podobně jako u rouhačského Hamleta – těžké obhájit vlastní přístup a výraz a jak je těžké obrnit se proti kritice i proti chvále.
Profesionálové by nemohli...
V menších inscenacích zaznělo silně téma opuštěnosti (divadlo Vosto5 z Prahy s kabaretním duetem moderátorů nočního vysílání nikým neposlouchané stanice) a počítačového autismu (plzeňské přátelské loutkové divadlo Pachýř Pačejoff sehrálo ve dřevě a papundeklu složitou počítačovou hru), literární divadlo (Franz Kafka: Dopis otci jako monodrama hrané německým hercem Dirkem Heinem) i báseň inscenovanou jako hudebně-zvukovou kompozici (Jakub Kostelník, soubor Ústaf Brno). Snad nejdokonaleji působila Stuhl-Gang tyrolského divadla Perpetuum mobile, jehož čtyři holohlaví klauni předvedli několik dojemných i krutých scén ze života úředníků, ve vzácné shodě se schůzovní architekturou sálu Josefa Čapka. Každé z těchto divadelních děl komunikovalo s publikem amatérstvím, významově-výrazovým konglomerátem citlivosti, osobitosti, bystrosti, nedokonalosti, robustního gesta i podbízivosti. Tak by si profesionálové nikdy nedovolili hrát, nepovolilo by jim to jejich řemeslo, závislost na platícím publiku...
A jak si to mnozí z těch, kteří teď alternativně řádí v námětech i zpracováních, nedovolí už za chvíli, až vyjdou z uměleckých škol, na které většinou míří. Neboť tak je dopřáno hrát jen ve vzácných chvílích a není-li divadlo naším vezdejším chlebem.
Jiráskův Hronov skončil velkolepým ohňostrojem a městečko si zřetelně oddychlo: bylo to pro ně málem jako olympiáda pro Prahu. Divadlo, i ochotnické, je totiž hrozně únavná, složitá, organizačně náročná, nákladná, neklidná, nepořádná a hlučná, veskrze umělá věc, která nic nevydrží a pořád se s ní něco musí. Sedmadvacet inscenací, každá někde něco předtím vyhrála a žádná se přitom nelíbila všem: jaký to obraz společnosti!
