Stojí za to si všimnout, jak na strategii české zahraniční politiky pohlížejí v Anglii. Podle komentátora deníku The Guardian, jehož texty často překládáme pro Literární noviny, se věci mají takto: Polsko a Česká republika jsou posledními v řadě obětí americké zahraniční politiky, kterou diktují zájmy washingtonských zbrojařských lobbistů.

Vypadá to jako nejnovější metoda sebevraždy. Právě v době, kdy Rusko v Gruzii předvádí, jak naloží se svými bývalými oblíbenci, kteří je začnou rozčilovat, Polsko vyslovuje souhlas s umístěním americké raketové základny na svém území. Rusové, jak Poláci předpokládali, na plán zareagovali nabídkou, že jejich zem promění v parkoviště. To prokazuje, že systém raketové obrany bude nakonec přece jen k užitku: proti raketám, které Rusové nyní zaměří na Polsko, Českou republiku a Velkou Británii za to, že pomohli při jeho budování.

Americká vláda zdůrazňuje, že rakety rozmístěné na baltském pobřeží nemají nic do činění s Ruskem: jejich cílem je ubránit Evropu a Spojené státy před mezikontinentálními balistickými střelami, které Írán ani severní Korea nevlastní. Z toho důvodu se také rozmisťují v Polsku, o kterém každý texaský student zeměpisu dobře ví, že sousedí s oběma „gaunerskými“ státy.

Američané před námi malují náramnou budoucnost, v níž raketová obrana, řečeno slovy Pentagonu, ochrání „naši vlast ( … ) i domoviny našich přátel a spojenců před útokem balistických raket“; pokud tedy Rusové s odpálením svého jaderného arsenálu počkají, až začne fungovat. Dobrá zpráva zní, že při dnešním tempu vývoje tu spolehlivý systém raketové obrany máme nejpozději do padesáti let. Špatná pak zní, že termín „nejpozději do padesáti let“ se udává po dobu posledních šesti desetiletí.

Dvě z pěti, ale jen nanečisto
Systém je ve vývoji od roku 1946, a prozatím lze jeho výsledky shrnout jako jednu velikou kulaťoučkou nulu. Ovšem oddáte-li se četbě tiskových zpráv odboru Pentagonu, který má raketovou obranu na starosti, získáte právě opačný dojem: slovo úspěch se zde vyskytuje častěji než jakékoli jiné podstatné jméno. Je pravdou, že programu se podařilo sestřelit dvě z pěti raket, odpálených během posledních pěti let při testování jeho hlavní součásti, kterou je systém pozemní obrany ve střední části letu. Leč bohužel tyto zkoušky prakticky v ničem nesimulují reálné nasazení v boji.

Všechny dosavadní pokusy – úspěšné i neúspěšné – byly zmanipulované. Cíl, jeho druh, trajektorie i místo určení jsou známy vždy ještě před pokusem. Systém se testuje pouze proti jedné nepřátelské raketě, protože nemá ani sebetitěrnější naději, že by mohl trefit dvě nebo dokonce víc současně. Pokud se používají v testech i falešné návnady, v ničem se nepodobají skutečnému terči a jsou jako návnady označeny předem. V rámci snahy posílit zdání úspěchu byly poslední zkoušky ještě méně realistické: od používání návnad se při nich zcela upustilo.

To poukazuje k jedné z nepřekonatelných slabin raketové obrany: těžko si lze představit metodu, kterou by obranné rakety mohly vyzrát na nepřítele, který se je pokusí zmást. Philip Coyle, bývalý expert Pentagonu zodpovědný právě za raketovou obranu, upozorňuje, že se nabízí nespočet prostředků, jak raketovou obranu přelstít. Každou raketu se skutečnou náloží může doprovázet roj návnad, jež se radarům budou jevit jako zcela totožné s nosičkou, kterou budou krýt. Dokonce pouhé balony či kousky alobalu mohou obranu postavenou na stávajícím systému zbavit účinnosti. Hrozbu, že útočnou raketu rozpoznají laserové paprsky radarů, lze snížit o devadesát procent tím, že se natře na bílo. Toto důmyslné protiopatření k vyřazení raketové obrany, dostupné každému v nejbližších domácích potřebách, prakticky zbavuje smyslu jeden z multimiliardových komponentů obranného systému.

Anebo se můžete rozhodnout nechat balistické rakety ladem a zaútočit raketami s plochou dráhou letu, proti nimž je obranný systém zcela neúčinný. Raketová obrana je tak nákladná a protiopatření, která ji přelstí, tak levná, že pokud by to vláda Spojených států mínila s jejím vývojem vážně, přivedla by zemi k bankrotu; podobně jako závody ve zbrojení zruinovaly Sovětský svaz. Vydáním několika miliard dolarů na protiopatření by Rusové donutili Američany utratit další biliony za pokusy o jejich překonání. Poměr v nákladech je takový, že dokonce Írán by mohl uzbrojit Spojené státy.

Od chvíle, kdy Ronald Reagan v roce 1983 oznámil návrat k vývoji programu, na něj vydaly Spojené státy sto dvacet až sto padesát miliard dolarů. Za George W. Bushe se výdaje začaly strmě zvyšovat. Pentagon požaduje dvaašedesát miliard na příštích pět let, což znamená, že celkové výdaje v letech 2003 až 2013 dosáhnou sto deseti miliard dolarů. Přesto program nemá stanovena žádná srozumitelná kritéria úspěchu. Jak dokládá studie nedávno publikovaná v odborné revue Defense and Security Analysis, Pentagon vymyslel nový systém financování, aby umožnil programu raketové obrany obejít běžné normy vládního účetnictví. Nese název „spirálový vývoj“, což je dosti přiléhavé, poněvadž umožňuje, aby náklady vzrůstaly mimo jakoukoli kontrolu – jako po spirále.

Spirálový vývoj znamená, řečeno jazykem Pentagonu, že „požadavky výsledného stavu nejsou známy při zahájení programu“. Systém se tedy věru může vyvíjet jakýmkoli směrem, který jeho ředitelé uznají za vhodný. Důsledkem je, že nikdo nemá ani nejvágnější ideu, čeho by měl program dosáhnout, ba dokonce, zda toho již náhodou nedosáhl. Nejsou tu žádné termíny, žádné fixní náklady pro jednotlivé součásti, žádné pokuty za omyly či selhání, žádné normy jakéhokoli druhu, jimiž by systém mohl být poměřován. A tento monstrózní projekt přesto není schopen dosáhnout toho, co by diplomacie v ceně několika stovek dolarů zvládla během jednoho odpoledne.

Nechť kaše prýští
Nuže – z jakého důvodu se mají vydávat nekonečné miliardy na program, který je odsouzen k nezdaru? Dám vám tip: odpověď je skryta v otázce. Program trvá, protože k ničemu nevede.

Americká politika, vinou selhání republikánů i demokratů, kteří se nedokázali vypořádat s problémem financování politických kampaní, je prohnilá od hlavy až k patě. Ale za Bushe začala korupce nabývat vpravdě nigerijských rozměrů. Federální vláda je jedním velkým úřadem sociálního zabezpečení pro velké korporace, které jsou odměňovány za milionové příspěvky na volební kampaně miliardovými státními zakázkami. Raketová obrana je sud s nejtučnějším vývarem, pohádkový hrneček, z nějž nikdy nepřestane prýštit kaše, ať jí sníte, kolik chcete. Finance přihrávané zbrojařským, leteckým a dalším výrobním i servisním firmám nikdy nevyschnou prostě proto, že systém nikdy nemůže fungovat.

Má-li kaše proudit, vláda musí zveličovat hrozby ze strany států, které nás nemohou nijak ohrozit – a přehlížet pravděpodobné reakce těch, které nás skutečně ohrozit mohou. Rusko má také své korupční vlivy. Člověku nemohlo uniknout ponuré potěšení, které se rozhostilo ve tvářích ruských generálů a představitelů ministerstva obrany, jimž poslední vývoj dovoluje zvýšit vlastní moc a požadovat navýšení vojenských rozpočtů. Staré dobré Polsko, stejně jako Česká republika i Velká Británie, se nechalo dofackovat do role americké návnady.

Snažíme-li se porozumět americké zahraniční politice v logice racionálního vstupování do mezinárodních problémů, nebo dokonce jako účinnému prostředku uplatňování moci, narazíme do zdi. Zájmy americké vlády byly vždy provinční. Snaží se ukonejšit lobbisty, změnit nálady veřejného mínění v klíčových fázích volebního cyklu, zapracovat do svého programu šílené křesťanské bludy a podbízet se televizním korporacím vlastněným excentrickými miliardáři. Spojené státy nemají skutečnou zahraniční politiku. Mají jen soubor domácích politických postupů, z nichž některé přenášejí i za své hranice. Fakt, že ohrožují svět sedmapadesáti rozličnými způsoby zničení, je současné americké vládě zcela lhostejný. Jediné zajímavé otázky, které zná, znějí takto: kdo dostane zaplaceno a kdo z toho politicky vytěží.