Výklad pojmů kultura a divadlo se v dnešní době posouvá. Stejně tak představy o tom, co vše by měl stát podporovat.

Ať se nám to líbí nebo ne, hlavní město je republikovým tahounem v oblasti umění a kultury. Není to projev pragocentrismu ani touhy po kulturní metropoli, ale závěr studie trhu práce v kulturním sektoru. Pracovníci Ministerstva práce a sociálních věcí poprvé zpracovali jasná čísla, která hovoří za celý resort. Ze studie vyplývá, že hlavní město vytváří pětapadesát procent celkové ekonomické produkce kultury v České republice. V roce 2005 to jen v Praze představovalo nemalou částku, bezmála šestašedesát miliard korun, které byly vyprodukovány díky producentům, vydavatelům, kulturním manažerům, umělcům a celé řadě specializovaných profesí. Samotný podíl kultury hlavního města na hrubé přidané hodnotě v témže roce představoval téměř čtyři procenta. Studie ale zároveň upozorňuje na křehkou provázanost uvnitř sektoru, kde se přímo ovlivňují oblasti, z nichž některé nelze posuzovat standardními ekonomickými veličinami, neboť takové údaje necharakterizují plně jejich společenský význam ani přínosy.

Jde především o vyhledávání, správu a ochranu kulturního dědictví, kam patří i současné umění. Právě zde je třeba počítat s hodnotovými kategoriemi. Analýza upozorňuje, že měření významu kulturních aktivit pomocí počtu návštěvníků a objemu tržeb zdaleka nevystihuje přínos takové aktivity z hlediska přítomnosti a budoucnosti. Uvádí, že je třeba zvažovat historické, symbolické, estetické i duchovní hodnoty kultury a poukazuje na skutečnost, že pro další zdravý, a tedy nejen ekonomický rozvoj tohoto sektoru je klíčová kulturní politika a účelné umisťování dotací.

Konec chaosu?
Bylo to teprve v roce 2006, kdy hlavní město Praha přijalo kulturní politiku. Ta vznikla jako výsledek mnohaměsíční práce názorově různorodé skupiny odborníků, kterou ustanovil primátor Pavel Bém. Reagoval tím na neúnosnost dalšího vydávání nemalého množství veřejných peněz na pražskou kulturu, které se do té doby dělo bez deklarované strategie a bez transparentního odborného posuzování jednotlivých dotovaných projektů. Výsledkem byla řada obvinění na adresu zastupitelů města Prahy, týkajících se nespravedlnosti, klientelismu, protekcionismu. Nespokojenost kulturní veřejnosti vyústila v protesty, provázené mediální kampaní o špatné praxi magistrátu i v akce typu „horké brambory“, které byly pražským zastupitelům rozdávány před jednáním o grantech na kulturu koncem roku 2004. Podpora pro následující rok byla nakonec zastupitelstvem trochu upravena. V dalším roce pak byla dokonce poprvé jmenována grantová komise, z jedné poloviny expertní a z druhé složená z politiků různých stran. V té době to sice znamenalo, že koaliční názor měl velkou sílu, nicméně členové komise v diskuzích otevírali různá hlediska možného hodnocení jednotlivých subjektů a účelnost výsledných dotací byla, až na výjimky, vnímána mnohem pozitivněji než dříve.

Na doporučení grantové komise dokonce výbor pro kulturu úspěšně požádal o navýšení rozpočtu a to se opakovalo i v následujícím roce. Grantová komise dala podněty pro poradní sbor primátora a formulovala návrh kritérií pro posuzování kulturních projektů v budoucnu, který byl výsledkem diskusí odborníků i politiků nad konkrétními projekty. Respektive zobecněním používané argumentace k podpoře projektů. Takto lze zhruba popsat pozadí vzniku dvou útlých publikací o kulturní a grantové politice, které se měly stát biblí pro kulturu města Prahy a poprvé měly být ozkoušeny v praxi v roce 2007.

Radní a jeho trakař
Testovány však byly až po volbách. Komise sice zůstala, samozřejmě s náležitou obměnou politické části, nicméně na první schůzce nově instalovaný radní oznámil, že grantová politika se mu nelíbí. To byl také důvod, proč se zdrželo nové jmenování celé komise, dotyčný totiž dlouho zvažoval, kdo z odborníků by mohl ty staré vystřídat. Nakonec v odborné části zůstala sestava z minulého roku. Krátce po odevzdání výsledků se náš radní nechal slyšet v médiích, že komise pracuje špatně, subjektivně a zcela se přiklonil ke stěžovatelům ze skupiny nespokojených žadatelů, aniž by se zastal práce těch, které sám jmenoval či alespoň komisi sdělil své výhrady. Později byl často viděn ve společnosti stěžovatelů a jejich argumenty používal jako důkaz potřeby nápravy nově zaváděného grantového systému.

Zdroj: archiv DD

Inscenace Oněgin byl Rusák, Divadlo v Dlouhé, Praha. 

Ve stejné době, kdy vznikala studie pro Ministerstvo práce a sociálních věcí, začal pražský radní pro kulturu pracovat na změnách grantového systému. Metodiku, řízení, institucionální, legislativní či společenské nástroje kulturní politiky se Praha doposud moc používat nenaučila, ale peníze jsou peníze. Hned v květnu uspořádal Liberální institut, známý think tank takzvaných vyznavačů neviditelné pracičky trhu, seminář, který se pražskou kulturní politikou zabýval. Právě na této sešlosti zazněla myšlenka radního pro kulturu Milana Richtera (ODS): pražský magistrát by mohl dávat kulturní granty divadlům podle počtu prodaných vstupenek. Při přidělování peněz by se zohlednila i další kritéria. Jaká, to tiskové zprávy již nepřinesly. Senátor a majitel divadla Na Fidlovačce Tomáš Töpfer se k tomu trefně vyjádřil slovy: „Vždy, když nastupují noví radní, začnou vymýšlet trakař od začátku.“

Je pozoruhodné, že primátor, ačkoliv se klíčově zasadil o formulaci a přijetí kulturní i grantové politiky Prahy, neobnovil po volbách v roce 2006 činnost svého poradního sboru. Právě ten měl vyhodnotit využití dokumentů v praxi a podat návrhy na vylepšení, vznešeně řečeno aktualizaci dokumentu. Namísto toho se iniciativy ujal samotný nový radní, aniž by se poradní sbor kdy sešel. „Změnu grantového systému rozhodně neiniciovala rada. Stávající systém má být jen vylepšován, upřesňován. Loni schválený grantový systém předložil poradní sbor primátora Béma. Chce snad pan radní Richter nyní zpochybnit práci primátora?“ vyjádřil se k tomu s údivem Jiří Witzany (ED), který se v roce 2007 podílel na práci grantové komise pro kulturu.

A právě v době, kdy obyčejně bývaly zveřejněny termíny a podmínky grantů pro následující rok, zastavil radní Richter celý grantový systém. Zdůvodnil to arbitrážní žalobou Petra Kratochvíla za poškozování jeho investice do divadla Ta Fantastika a stížností tohoto podnikatele pro porušování hospodářské soutěže k Evropské komisi. Noviny se nad účelovostí Richterova rozhodnutí sice pošklebovaly, a to zejména nad faktem, že všichni o žalobě věděli již od května. Navíc Praha zvesela dál rozdávala peníze v takzvaném spolupořadatelství, dnes partnerství, a to zcela bez kritérií. Vyskytují se tu reklamní agentury, muškařský závod, horolezecký festival, i modelingová agentura se dočkala…

Pilíř a jeho lidé
Zastavením grantů si radní pro kulturu vzal část pražských kulturních organizací jako rukojmí. Zahájil strategii několikaměsíčního vyhladovění s plánem následného obřadného pohození kosti s kousky masa, které si nechá řádně posvětit. Na základě jeho návrhu se později grantová komise skládala pouze z odborníků. To se zprvu lidem líbilo, ve skutečnosti tak radní zbavil své kolegy v zastupitelstvu zodpovědnosti za konkrétní částky podpory, které komise v nově nastavených podmínkách a daném rozpočtu stěží mohla k obecnější spokojenosti a účelnosti doporučit. Zavedl proslavené dotace na vstupenky a grantové komisi snížil mandát. Už v ní nezasedali členové opozice, členové dalších výborů, například rozpočtového, ale pouze lidé najatí na určitou práci (posouzení a navržení částky), kteří se museli vejít do rozpočtu v rámci daných pravidel.

I komise se stala rukojmím, radní nechal Radou vyhlásit čtyřleté granty, které byly do té doby nazývány pilířem pražské kultury. Zároveň přeskupil grantové kategorie, které začal mazaně všechny nazývat pilíři. Sice později získal přezdívku pan Pilíř, záhy se však ukázalo, že rozpočet pro čtyřleté granty je přečerpán závazky minulých let, a dokonce ještě chybí osm milionů. Aby celá věc byla dotažena do konce, držel pan radní na konci komisi jako „žáčky po škole“, a trval na tom, že doporučení komise neprojedná na Radě, pokud komise nevydá písemné shrnutí, že na jednoletých projektech a projektech pro mladé ušetřila, neboť nevyčerpala dané procento celkového rozpočtu. To vše jen proto, aby následně přijal návrh komise, že tyto „ušetřené“ peníze mají být použity na skutečný pilíř pražské kultury, a sice na čtyřleté granty, kde peníze žádné nebyly. Krasobruslařskou otočkou se vyhnul debatě o tom, že jako manažer selhal, neboť si nechal schválit mínusový rozpočet a navíc klamal veřejnost, když vyhlásil čtyřleté granty a věděl, že na ně nejsou žádné peníze. Jedině neústupností komise byly nakonec čtyřleté granty přeci jen uděleny. Aby věc byla oficiálně bezchybná, nechal si radní posvětit i „aktualizaci“ grantů, která se proslavila zmiňovanou dotací na vstupenky. Počátkem října loňského roku sezval takzvaný kulatý stůl. Podklad k jednání o tak komplikované problematice byl rozeslán dva dny předem. Někteří účastníci materiál ani nečetli, někdo protestoval, že to je amatérské, nicméně radní si nechal odhlasovat „přijetí“ dokumentu, podle zápisu jasnou většinou třinácti hlasů. Pozoruhodné je srovnání s prezenční listinou, kde je dvacet pět podpisů, z čehož tři jsou pracovníci magistrátu a dva ad hoc přizvaní studenti střední školy. Je jasné, že to žádná jasná většina nebyla. Smutné je, že radnímu na špek skočila i jindy kritická Iniciativa pro kulturu, jejíž členové byli na sedánku zastoupeni v počtu čtyř lidí. Líbila se jim komise složená z odborníků. Ale podle svědectví se někteří domnívali, že hlasují o tom, zda se o dokumentu vůbec bude jednat, nepochopili, že dělají alibi.

Na závěr nezbývá než připomenout nejslavnější bonmot pana Pilíře: provozování divadla je stejným podnikáním jako prodávat rohlíky. Podle všeho takto zjednodušeně vidí i správu věcí veřejných. Historické, symbolické, estetické či duchovní hodnoty zůstávají pro pražského radního zjevně prázdným pojmem, stejně jako hlubší ekonomické souvislosti.