Poezie může být záležitostí povznášející. Často je ovšem u nás spíše věcí rmutnou. Mnohdy ve mně vznikal neodbytný pocit, že tu českou, současnou, vlastně nikdo nečte. S výjimkou jejích autorů, takzvaných básníků, a jejich vydavatelů, z kterých se třeba vyklubou nakonec také autoři a všichni si čtou své básně navzájem, uzavřeni v bezvýchodném ghettu, a chválí se za ně. Navzájem.

Poezie může být záležitostí povznášející. Často je ovšem u nás spíše věcí rmutnou. Mnohdy ve mně vznikal neodbytný pocit, že tu českou, současnou, vlastně nikdo nečte. S výjimkou jejích autorů, takzvaných básníků, a jejich vydavatelů, z kterých se třeba vyklubou nakonec také autoři a všichni si čtou své básně navzájem, uzavřeni v bezvýchodném ghettu, a chválí se za ně. Navzájem. Skutečných básníků bylo a je vždycky pomálu. Když se jich někde nakupí příliš, je to až podezřelé. Permanentní bitvě o krásu, pravdu, o smysl to příliš neprospívá. Jako je tomu třeba v Brně, kteréžto je městem s největší hustotou básníků na kilometr čtvereční. Nemůžete zajít do hospody, aniž byste nějakého nepotkali. A ochotného hned vám ze své produkce něco odrecitovat. Pobídnuti nejspíš štědrou grantovou politikou či donedávna štědrým kamarádem-sponzorem dokáží básnit o čemkoli, aniž by to mělo nějaký smysl. A často jen, jak to pěkně řekl Brecht, oznamují, že déšť padá seshora dolů a že židle je židle, podobaje se malířům pokrývajícím stěny potápějící se lodi malebnými zátišími. Ale snad jsou podobná tvrzení přece jen trochu přehnaná. Kdo ví, v čem vlastně vězí krása a pravda a smysl poezie?

Nakladatelství Kalich vydalo nedávno dvě básnické sbírky. A začal bych od toho jednoznačně nejlepšího, od sebraných básní legendy českého normalizačního undergroundu FANDY PÁNKA z let 1972–1985 s názvem Vita Horribilis (Kalich, Praha 2007, 360 stran, 240 Kč). Číst tento soubor básní je možné na několik způsobů. Je možné jej procházet třeba jako zprávu o českých dějinách, o době chvílemi poměrně hrůzostrašné absurdity normalizačního režimu sedmdesátých a osmdesátých let, o časech zbabělosti a konformismu, ale také osobní statečnosti a podivínství vyobcovávajících jednotlivce na okraj takzvané slušné společnosti v zabetonované době bez horizontu a bez naděje na změnu. Je možné číst ji také jako zprávu útržkovitě předestírající dějiny českého undergroundu, ale také třeba Charty 77, v kterýchžto kruzích se podivínský a vzdorující Pánek běžně pohyboval („Vánoce jsou svátky míru – / Bože mám v Tvou milost víru. / Třetí rok už v kriminále / sedí Havel kristepane“). Je ale možné se od těchto kontextů klidně oprostit a vnímat tuto poezii jako výkřik bezmocného blouznivce po autenticitě, uvědomujícího si permanentní rozklad a neodvratný zánik veškerenstva. Nicméně spjatost Pánkovy poezie s dobou, jejími konkrétnostmi a lidmi je stěží přehlédnutelná.

V Pánkových „říkankách“ s děsivým obsahem, které se vyznačují až bezstarostnou hravostí umocňovanou ignorací interpunkce a dokonce pravidel tvarosloví a logiky větné stavby, vystupuje totiž značné množství reálných postav: Jirous, Bondy, Olga Havlová, Stankovič a mnoho dalších, s nimiž se Pánek stýkal a zhusta opíjel, aby z těchto oduševnělých pitek hodných filosofů mohly pak tryskat prameny jeho fekálně fyziologické („Do piva a do knedlíků / angažovanejch straníků / pad jsem díky náhodě / na veřejným záchodě“) a fatálně existenciální obraznosti, která se i kvůli době, v níž se rodila, jevila jako gesto vzdoru proti optimistickým oficiálním dogmatům zakrývajícím každodenní marasmus, jako gesto rozměru politického. Lehkost, s jakou Pánek rýmuje a veršuje o věcech nehezkých, ba ohavných, je podmanivá. Nadhled či optika, jakou nahlíží na život okolo sebe, pohled jakoby přímo z kanálu promlouvají originálním humorem, už i třeba proto, že si ve shrnutích celkové situace často vystačí s několika základními slovy (hovno, posrat, prdel) a tato monotónnost je mu okázale lhostejná. Ale mimořádnou tuto poezii činí především kombinace tohoto „nízkého“ výraziva s rozmanitostí imaginace, s překvapivými básnickými obrazy a slovními vazbami a také kombinace s Pánkovou už v těch dobách básnicky akcentovanou religiozitou, která nakonec vyústila v jeho konverzi ke katolicismu a k dnešní distanci od díla z oněch let nebo spíše lhostejnosti k němu. Jako autor ale žije především v pozoruhodném díle, ve kterém je možné narazit na okouzlující šťavnatost a vrstevnatost postojů spjatých s intenzivními pitkami jako bytostnými projevy rezistence, s fyziologickými projevy těchto vypjatých stavů a jejich následným promítáním do literatury i s jeho bezelstným a okamžitým přiznáním neblahého: „Samizdat opisuj s péčí / na své vlastní nebezpečí / Charta se mi nevyplácí / podepsal jsem spolupráci.“ A proč by ne, že? Když to tenkrát byla taková z prdele psina.

Pozoruhodnost dalšího vydavatelského počinu nakladatelství Kalich, sebraných básní slovenské autorky ZUZANY KUZMOVÉ s názvem Zazi a dva vrazi (Kalich, Praha 2007, 144 stran, 155 Kč) pak spočívá především v tom, že se vydavatel rozhodl objevit českému čtenáři krajinu časy poněkud zasutou, oblast východoslovenského básnického undergroundu, a to v její původní nepřeložené podobě. Pro mnohého českého čtenáře tak může jít o zvláštní dotek s jazykem, který již téměř vymizel z našeho zorného pole, ač jde nadále o řeč češtině více než blízkou. I pro pamětníky běžné federální komunikace se slovenským prostředím, třeba jen skrze společné televizní médium, může jít o čtení poněkud obtížnější, neboť mnohé z básnických obratů Kuzmové už pro nás ztratily průzračnost a je zapotřebí více pátrat, což ovšem nemusí být vůbec na škodu. Tedy pokud se k tomu člověk přinutí. Kuzmová je bytostný subjektivní lyrik. Udržuje si od světa distanci až romantickou. Okolí nahlíží skrze své někdy až brutální postoje a pocity, v raných textech ovšem stižených záchvěvy sentimentu. Objevuje především svůj vlastní svět a až za ním je možné zahlédnout okolní realitu zastřenou básnířčinými výhradami, zhnusením, touhami. V konfrontaci se sny a pohledem skrze sny je realita plochá a fádní, otravná, ale také fascinující, záhadná, nesrozumitelná, a proto stojí za to o ní psát. Motivy křídel ptáků nebo hmyzu se prostupují s neuskutečnitelnými tužbami po vysvobození, po harmonickém soužití, po sblížení, pochopení, lásce. I ty ovšem autorka ironizuje, destruuje, šlape po nich s vědomím jejich falešnosti. Jako moucha, co tluče hlavou do skla, za nímž tuší nekonečný prostor volnosti, ale osud jí předurčil za sklem zemřít – vysílením, utlučením, případně usednutím na přitažlivě vonící mucholapku ve středu místnosti. Málokdo dnes ví, že východní Slovensko většinově toužilo zachovat společný stát s Čechy. Jako by nesmělým dokladem této sympatie bylo několik česky psaných básní Zuzany Kuzmové. Jejich charakter ale náhle zvláštně vybočuje z povahy její poezie. Čeština je mnohem hravější a ironičtější. Infantilnější. Oproti zádumčivosti a melancholie rodné řeči Kuzmové.

Dotek s nově vydávanou poezií bude zakončen jen krátce. Tak trochu zklamáním. Druhým vydáním sbírky IVANA WERNISCHE Hlava na stole (Druhé město, Brno 2007, 76 stran, 170 Kč). Wernisch si pohrává s intertextualitou. U básní citáty předestírá odkazy k literárním dílům jiných autorů a obohacuje je o další, alespoň tušené, kontexty. Sbírce dominuje linie, dalo by se říci, trochu orientální, linie zastaveného okamžiku, extrahované situace popisované skrze zdánlivě neutrální vršení obrazů, které spojuje právě daný okamžik či situace. Jakoby šlo o jakési rozjímání nad rozmanitostí, nad mnohohlasem reality splývající volně v celek právě skrze báseň. O jakousi širokoúhlou momentku. Ve sbírce se objevují také bajky, či pseudobajky, vyprávění převzatá od domorodých kmenů, texty cikánských písní, výpisy z fiktivní korespondence a nechybí ani ironický záblesk vědomí „konce“ („V mém domě přibývá schodů / Lepší by bylo nevycházet / Anebo nevracet se / Dnes musím vystoupat zas o něco výš / Brzo budu v nebi“). Rozmanitost téměř postmoderní. Dovedně namíchaná. Vcelku zábavná. Hravá. Ale k čemu to vlastně? Tedy pokud musí mít poezie smysl. Snad jako pozastavení. V okamžiku. V mobilizované době.