Dvě současné pražské výstavy, dva národní klasici, dvě legendy, které se samy nakreslily. Mikoláš Aleš a Josef Lada. Ještě týden je možné v jediný den vidět v Praze dvě na sebe navazující výtvarné interpretace českého světa. Výstava díla Josefa Lady končí za týden, Mikoláše Alše 20. dubna.
Vystavovat národní klasiky je málo nebezpečné. Vždycky se najdou babičky, které přijdou zavzpomínat, také školy mají kam vzít děti, nastanou-li uhelné prázdniny. Všichni mají dobrý pocit, že viděli, co už znali, a kasa neprodělá. Hodit se může jakékoli výročí. V případě Mikoláše Alše zvolila Národní galerie významné stopětapadesáté výročí od narození, u Josefa Lady Obecní dům zkombinoval stodvacáté od narození a padesáté od úmrtí. Nad oběma výstavami převzali záštity činitelé. Takové Klaus a Bém dětem. Aby ne, vždyť kdy se který politik nerad přidal k osvědčenému a oblíbenému umělci. Dojemně se čte o úsilí kurátora Alšovy expozice Ondřeje Chrobáka, které má být vedeno snahou odideologizovat tvůrce a zbavit je náplavy politiky. Oba autoři si za ni mohou sami.
V tmavé instalaci Jízdárny Pražského hradu najde návštěvník panely s kresbami, lunetami i drobnými oleji, jediným velkým dílem autora zůstává Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem. Pokud ale výstava nemá být jenom svozem obrazů z několika muzeí, ale jakýmsi záměrem, musí mít určitý řád. Ambicí výstavy je podle příbalového letáku i sledovat alšovskou legendu. Nikde ale nepřináší ani interpretaci, ani pokus o zhodnocení, ani řádku komentáře. Výstava totiž úplně mlčí. Přitom Aleš dal tvář české jiráskovské legendistice, když vizualizoval náš dávnověk. Tématem výstavy tak mohlo být například: Mikoláš Aleš, pravda a lež českého pohanství. U ilustrací falešných rukopisů by snad někoho zajímalo, co si o nich malíř myslel, proč doprovázel kresbami nepravdivé oslavy statečnosti. Autor si podobné otázky nekladl. A tak se jen vzdychá nad nánosem legendy, která dostala další krunýř, a tentokrát už definitivně neprůstřelný. Živější než tato výstava je padesát let starý komunistický film.
V mezisálí výstavy v Obecním domě lze číst výpisek z Ladových pamětí, kde vzpomíná, jak začínal jako Alšův napodobitel. Některé jeho kresby Alšových postav ani znalci nerozeznali od původních. Dělal to proto, že Alšův český, již stvořený svět považoval za nejlepší možný a neviděl důvod jej měnit podle sebe. Škoda, že výstava ani jednu takovou kresbu, originál vedle kopie, neukáže. Místo toho je tu asi desítka vodníků a hastrmanů, nějaké víly, trochu ohníčků a píšťaliček, pár papírových draků, hospodské šarvátky a hrusický kostelík – takže stačí zkontrolovat, jestli je to stejné jako doma v knížkách. Snad jen dva panelové kabinety jsou věnovány i Ladově anarchistickému období, jeho politické karikatuře. Nijak se ovšem nevymyká ze soudobé karikatury evropské, jíž jsou plné západní gymnaziální učebnice dějepisu: je pacifistická, lehce antisemitská a vidí rudě. Ani kurátorka Pavla Pečinková nenabídne kritickou reflexi.
Obě výstavy tak dále zkreslují, co započali zkreslovat již oba malíři. Nikdy neexistoval jejich idylický svět českých chaloupek, těch prohnilých, zapáchajících stavení plných bídy a omezenosti, toho pečení brambor a otloukání píšťaliček, té špíny a rozbitých kolen. V důsledku neexistoval ani jejich venkovský člověk, jeho prostota v nevědomosti a dobrosrdečném opilství. Stačí nahlédnout do starší literatury nebo vytáhnout pár domácích fotografií. Milosrdenství malířů se mění v naše pokrytectví: Aleš a Lada jsou autoři českých národních omalovánek. Podle vlastního záměru tito autoři konstruují realitu. Realita Ladova je v žánru omalovánek dnes oblíbenější ne proto, že je mladší, ale proto, že omalovánky musejí být celobarevné, jejich svět musí být umělý i s usmívajícím se sluncem a plochou modře za obzor vedoucí až na okraj papíru, aby se dětem dobře vybarvovalo. Vše je úplné a hotové. Alšovy postavy jsou stylizované, ale chybí jim prostředí, hrusický kostelík, nemají jasný domov, nedají se dovybarvit. Oba jsou to umělci, kterým vystačil na celý život svět, jednou stvořený výtvarným názorem. Je otázka, do jaké míry jsou ty desítky vodníků bafajících dýmky naplněné slámou ještě originály a kde už jde spíše o variace na dané téma.
Alšův a Ladův český svět vytváří iluzi rajské minulosti, doby bez krve, měst a strojů, takové to „kde je dneska asfalt, tam byl tehdy jíl“. Oba svůj omalovaný český svět vydávají za sice stylizovaný, ale pravdivý obraz společnosti, jak si ji představovali. Ani jedna z obou současných pražských výstav v tom s nimi nepolemizuje. Iluze trvá, můžeme klidně spát.
