Tento týden měla Afrika štěstí. O víkendu se koná dlouho připravovaný summit EU - Afrika, kde se sejdou vůdci černého kontinentu s představiteli největší ekonomické a dárcovské síly, a tak si na ni vzpomněl leckdo i v českých denících.

Tento týden měla Afrika štěstí. O víkendu se koná dlouho připravovaný summit EU - Afrika, kde se sejdou vůdci černého kontinentu s představiteli největší ekonomické a dárcovské síly, a tak si na ni vzpomněl leckdo i v českých denících.

Nepředstavujme si však, že by nám žurnalisté poskytli informace o hloubce problémů, kterým vztahy Evropské unie s Afrikou čelí. Kateřina Šafaříková sice v Lidových novinách velmi stručně představila některá z nadcházejících témat, ale vzhledem k rozsahu článku nezbylo místo, v němž by měl čtenář šanci proniknout alespoň trochu pod titulkovitě nahozené základní myšlenky. Tak se aspoň dovídáme, že ministr Schwarzenberg se tam jede hlavně seznamovat s africkými politiky (a my dodejme i političkami).

Hlubší rozbor jsme mohli najít v pátečních Hospodářských novinách, kde nám svůj pohled na věc poskytl Radek Honzák. Správně upozorňuje na to, že hlavním důvodem, proč se dnes političtí vůdci Evropy tolik zajímají o Afriku, je sílící vliv Číny. Ta se svou hladovou ekonomikou a nezájmem o lidskoprávní problémy je ideálním investorem pro mnoho chudých zemí s obrovským potenciálem nerostného bohatství. Pamatuji si na konferenci OSN v Monterey, kde se v lobby politici z bohatých zemí netajili tím, že Afrika je pro ně nedůležitá. „Obchod s ní se pohybuje v řádu procent,“ říkali. Jenže za těmito pro nás směšnými financemi se skrývají tisíce a miliony tun surovin, bez nichž by se náš průmysl zastavil. Čína tak představuje pro Afričany alternativu k bývalým kolonistům.

V článku nás ministr Schwarzenberg potěší tím, že považuje Afriku za důležitou.

V Lidových novinách ještě najdeme zmínku o aktivitě světově proslulých spisovatelů, kteří ve svém dopise obviňují evropské vůdce, že se na summitu nehodlají dostatečně zabývat situací v Súdánu a v Zimbabwe. Je to chvályhodná aktivita, s níž si nikdo neví rady. „Musím se setkávat i s lidmi, se kterými by mě maminka nerada viděla,“ shrnul to předseda Evropské komise Barroso. „A pokud bychom nejezdili na schůzky, kde budou i země jasně porušující lidská práva, nejezdili bychom skoro nikam,“ dodal poněkud cynicky. Václav Havel, jeden ze signatářů, byl koneckonců ve stejné roli, když navštěvoval země, ve srovnání s nimiž je Zimbabwe vzorem demokracie, volební svobody a úcty k ženám. Bohužel otázka lidských práv ztrácí svoji důležitost všude tam, kde jde o velké peníze, ropu, spotřební zboží a třeba i příští olympiádu...

Něco z namibijských reálií jsme se mohli dočíst ve středeční MF Dnes v článcích Tomáše Nídra. Zatímco v článku Historie sto let starého masakru celkem seriózně vylíčil tragédii vyvražďování kmene Hererů, v delším - Němci, zaplaťte nám za genocidu - se uchýlil k poněkud bulvárně barvitému popisu ze života zbytku kmene. Tradice ve spojení s chudobou mohou působit uboze a směšně především pro oči posazené v hlavě bez úcty k jiným zvykům. Myslím si, že například popis našich velikonočních tradic by byl v africkém podání vnímán s větší mírou pochopení, jakkoli by byly pro mnoho lidí temné.

K většímu pochopení Afriky pomáhají i výstavy a anonce na ně. Zajímavá byla jistě ta africko-arabská v Českých Budějovicích. A pokud se v předvánočním shonu octnete v centru Prahy, máte možnost zajít i na africký trh i do Náprstkova muzea. Můžete si tam vzpomenout na miliony lidí, kteří oslaví Vánoce jen modlitbou a vzpomínkou na dítě, jež se kdysi dávno narodilo v opuštěném chlévě.