Naši diskusi pro tento týden inspiroval Aleš Miklík, když na serveru o českém internetu Lupa.cz publikoval článek Dejme šanci etické internetové žurnalistice. V česko-slovenské diskusi na něj navazují dva další internetoví redaktoři.

Martin,
asi sa zhodneme, že novinári by nemali klamať, kradnúť a byť nepoctiví v prístupe k faktom. Pre novinárov na webe to neplatí o nič menej ako pre ľudí v novinách a televízii.

Napriek tomu sa pokúsim uviesť niekoľko etických problémov, ktorým by sa podľa mňa internetový kódex mohol venovať, pretože v tradičnom kódexe syndikátu novinárov odpovede na ne nenájdeme. Nie je porušením etiky, ak na webe odcitujem tak, ako ma to učili v novinách: teda len uvedením názvu média? Nemal by som byť povinný použiť aj hypertextový odkaz a poslať svojich čitateľov priamo ku konkurencii? (Zdá sa mi, že áno.)

Tradičný etický kódex žiada zverejnenie opráv „na rovnakom mieste“ ako pôvodný text. Kde to miesto nájdem na webe? Je etickým prehreškom, ak pôvodný chybný článok ponechám svojmu osudu a opravu zverejním ako nový text? Alebo je naopak prešľapom, ak opravím pôvodný text a zmažem tak dôkaz svojej chyby? (A vôbec, čo som z pôvodného článku povinný na webe zachovávať – nebude to predstieranie aktuálnosti, ak čas publikovania neustále mením?)

Zdroj: Archív LtN

 

Ak poskytujem na svojich stránkach čitateľské blogy a objaví sa na nich nepravda, mám informáciu opraviť? Mám vôbec právo zasiahnuť do textu blogera, alebo je to naopak moja povinnosť? Akú veľkú zodpovednosť mám za obsah, na ktorý len odkazujem alebo ktorý som sám nevytvoril? Môže byť niekedy prípustné odkazovať na obsah, ktorý môže byť nelegálny (napríklad návod na získanie nelegálneho softvéru alebo odpudzujúce video z popravy)?

Môžu redaktori vystupovať na webe, napríklad v diskusiách, aj anonymne? Do akej miery musím chrániť súkromie čitateľov? Ak blogerovi v diskusii niekto vulgárne nadáva, môžem mu prezradiť, že podľa IP adresy pochádza z jeho vlastnej firmy?

Mal by som čitateľom vysvetľovať svoje editorské zásahy do užívateľského obsahu – napríklad uvádzať dôvody zmazania príspevkov z diskusií?

Ak zverejňujem rebríčky čítanosti alebo iným spôsobom nechávam čitateľov rozhodovať o obsahu média (napr. prostredníctvom stránok typu digg.com či vybrali. sme.sk), je v poriadku, ak do takéhoto obsahu navyše aj redakčne zasahujem a ovplyvňujem ho?

Možno niekomu zakázať, aby na svojej stránke zverejňoval odkazy na moju stránku, ak sa jeho web prieči základným princípom môjho média? Môžem ja, naopak, odkazovať na akýkoľvek web, aj keď si to jeho majiteľ neželá? Kde začína byť reklama na webe neetická a médium by ju nemalo akceptovať? Nie sú neetické napríklad reklamné kontextové odkazy priamo v spravodajských článkoch?

Toto je len niekoľko príkladov praktických otázok súvisiacich s etikou, na ktoré dnes hľadá každé médium odpovede samostatne, občas s väčším a občas s menším úspechom.

Etický kódex nemá riešiť konkrétne problémy vznikajúce pri každodennej práci, ale len rámcovať debatu o nich. Dnešný český ani slovenský novinársky kódex však v niektorých bodoch nie je pre internet použiteľný ani pre tento účel.

Domnievam sa, že internetový etický kódex by mohol splniť aj viacero ďalších funkcií. Ak by sa konkrétne médiá k nemu prihlásili, čitateľov by to motivovalo k podrobnejšiemu vyhľadávaniu ich nedostatkov a k upozorňovaniu na ne, pretože by bol jasný štandard, s ktorým sa má skutočnosť porovnávať. Kódex by takisto mohol pomôcť napríklad aj kvalitným blogerom bojujúcim o „sebaurčenie“– ak by sa k nemu prihlásili a deklarovali by aj prebratie zodpovednosti za etiku internetového publikovania, bolo by zložitejšie argumentovať, že nemajú nárok na novinárske privilégiá.

Etický kódex by nám zároveň pomáhal odolávať nástrahám vonkajšieho sveta: argument „nemôžem vám vyhovieť, lebo je to proti pravidlám“ je v praxi oveľa účinnejší ako „nemôžem vyhovieť, lebo sa mi to akosi vnútorne nezdá v poriadku“.

Neviem naisto, či na webe potrebujeme nový internetový etický kódex. Pri pohľade na pár problémov vymenovaných vyššie sa mi ale zdá, že už prišiel čas, kedy potrebujeme k tradičnému etickému kódexu aspoň nový „vykonávací predpis“.

TOMÁŠ BELLA

Využívejme ducha předpisu, nelpěme na liteře
Tomáši,
tvým příspěvkem intenzivně prostupuje „právní pozitivismus“, přesvědčení, že řád, vývoj či slušnost lze nadirigovat, taxativně vymezit a zapsat do norem. Když to přeženu, tak společnosti, postižené tímto jevem, nestačí prosté přikázání „nezabiješ“, musí mít konkrétní přikázání pro každou možnou situaci, takže má „nezabiješ manželku“, „nezabiješ souseda“, „nezabiješ jeho dítě“, a dokonce i „nezabiješ spolucestujícího vyššího než 180 cm, který sedí vedle tebe v letadle a žvýká mentolovou žvýkačku Orbit“. Právní pozitivismus je velmi přitažlivý koncept, protože na jednu stranu svou tendencí ke spletitosti norem umožňuje lidem kličkovat, což mnozí ocení, na druhou stranu zbavuje lidi nutnosti přemýšlet nad věcmi a vytvářet si úsudek; snadno tak mohou vynášet soudy dle litery kodexu, nikoli dle jeho ducha.

Tvé otázky se týkají konkrétní aplikace obecných pravidel, která jsou již pokryta Etickým kodexem a dalšími, i nepsanými, normami. Pokud novinář, znalý a dbalý ducha těchto norem, použije vlastní úsudek, jistě se dobere k přijatelným odpovědím. Příkladně:

„Je etickým prehreškom, ak pôvodný chybný článok ponechám svojmu osudu a opravu zverejním ako nový text? Alebo je naopak prešľapom, ak opravím pôvodný text a zmažem tak dôkaz svojej chyby?“ Etický kodex operuje s pojmem „důvěryhodnost média“. Důvěryhodný je ten, kdo dovede uznat chybu, postaví se k ní „jako chlap“ a napraví ji. A jestli opravu zveřejní jako nový článek, jestli na opravu z toho starého odkáže nebo jestli s patřičným vysvětlením opraví rovnou původní článek, to je už na uvážení konkrétního novináře, který jistě zohlední okolnosti, redakční zvyklosti, závažnost chyby… Ano, vyžaduje to určitou schopnost vytvořit si názor, řídit se jím a uhájit jej před kritikou. To vše je jistě mnohem těžší, než nalistovat v Kodexu stranu 26 a přečíst si oficiální názor. Ale pro novináře by měla být taková schopnost samozřejmostí; pokud ji nemá, měl by si raději hledat práci v jiném oboru.

Nebo: „Nie je porušením etiky, ak na webe odcitujem tak, ako ma to učili v novinách: teda len uvedením názvu média?“ Etický kodex říká, že by novinář měl uvést pramen. Jestli ho uvede jednoznačným označením, nebo odkazem, to není třeba kodifikovat. Má (mít) přeci vlastní rozum, který mu napoví, a zná redakční zvyklosti…

Stručně řečeno: Pokud se novináři budou řídit duchem Kodexu, nikoli jeho literou, a pokud budou zralými osobnostmi, nebudou mít s odpověďmi na tvé otázky žádný problém a vystačí si i bez speciálního internetového kodexu.

Mohli bychom diskutovat o každém bodu, ale na to není dost místa, tak jen heslovitě odpovím na některé tebou nadhozené otázky:

– Brání teď něco čtenářům klást na internetová média stejné nároky jako na jiná média?

– Novinářská privilegia nepocházejí z kodexu, ale z určitého profesního renomé konkrétního jedince – a to jistě může mít i blogger.

– Blog nejsou noviny. Blog je subjektivní individuální útvar a jakákoli „kodifikace“ jde proti základní myšlence blogování, tedy „express yourself “.

– Zralá osobnost dokáže velmi účinně argumentovat i větou „tohle nedělám a dělat nebudu“, nepotřebuje se alibisticky skrývat za „pravidla“.

Trošku odbočím: V Irsku na silnicích před nebezpečnými místy není značka omezující rychlost, jen velký nápis SLOW! Irské předpisy počítají s tím, že řidič má rozum, dovede posoudit situaci a dokáže se jí přizpůsobit. Když nemá cit pro to, co je v tu chvíli POMALU, nepomůže mu žádná značka.

Totéž platí i zde. Budou-li v internetových médiích konzistentní novinářské osobnosti, vystačí si se stávajícím Kodexem a s „mravním zákonem v sobě“; nepotřebují žádný „vykonávací předpis“. Nebudou-li internetová média takové osobnosti mít, bude stejně každý kodex nanic.

Etický kodex pro internetovou žurnalistiku je proto dle mého názoru naprosto zbytečný. Může však ukojit ješitnou touhu některých redaktorů a bloggerů, co si na stránky hned vedle „XHTML valid“ a „CSS valid“ dají novou ikonu, a budou se tak moci cítit o sto třicet osm procent lepší než dřív. Jiný smysl v něm opravdu nenacházím…

MARTIN MALÝ

Menej skúsení sa môžu poradiť
Martin,
principálna zvrhlosť každého etického kódexu naozaj spočíva v tom, že zbytočne hovorí o tom, čo v skutočnosti každý z nás niekde vo vnútri prirodzene vie. Dobrý kresťan nepotrebuje na párty, keď sa atmosféra už priveľmi uvoľní, narýchlo v prítmí listovať v Desatore, či môže, alebo nemôže požiadať manželku blížneho svojho. Takisto dobrý novinár nepotrebuje, aby mu etický kódex hovoril, či môže, alebo nemôže kradnúť alebo klamať.

Napriek tejto zjavnej nadbytočnosti písaných etických pravidiel ich prakticky všetky najlepšie médiá na svete majú a neustále ich dopĺňajú. Kódex The New York Times, ktoré niektorí považujú za najlepšie noviny na svete, rieši 139 rôznych bodov a má asi päťkrát väčší rozsah, ako bude mať celá táto naša debata. (Mimochodom, v šiestich odsekoch sa venuje aj blogom a hoci podľa teba ide „jakákoli kodifikace proti základní myšlence blogování“, nezdá sa mi, že by boli „regulované“ blogy redaktorov The New York Times kvôli tomu menej zaujímavé.)

Načo potrebujú najlepšie noviny na svete etický kódex, ktorý špeciálne rieši aj webové problémy? Je to v rozpore s tvojim názorom, že novinár má mať „jednoducho vlastný rozum, ktorý mu napovie“. Tiež by som chcel žiť v takom svete, keď každý novinár (alebo vôbec každý človek) urobí za každých okolností vždy úplne sám správne rozhodnutie. Keď už sme pri tejto téme, zároveň sa prihováram aj za ukončenie všetkých vojen. Kým v takomto svete nežijeme, je jednoducho praktické ponúknuť ľuďom rámcové pravidlá ako podklad pre ich rozhodovanie. Nie preto, že by nemali vlastný rozum, ale preto, že niektorí majú menej skúseností, iní menej pevnej vôle a ďalší sa priveľmi rýchlo dokážu nadchnúť a podobne.

Ak papierové noviny často vo veľmi konkrétnej rovine pomáhajú etickým kódexom redaktorom, pretože im aj pri prvom stretnutí s problémom sprostredkúvajú informáciu, ako sa už riešil v minulosti, nevidím dôvod, prečo by internetové noviny svojim redaktorom takto pomáhať nemali. Najmä ak je u nich problém nedostatku skúseností spravidla ešte akútnejší.

A ešte slovo k šoférovaniu v Írsku. Tiež tam rád jazdím a SLOW je značka tak akurát pre pohodovú dovolenkovú jazdu. Nie je to však jediná alternatíva k drastickej značke „maximálna povolená rýchlosť“ uprostred pustej planiny. Ja by som ako kompromis navrhoval značku, ktorá už existuje, ale používa sa u nás málokedy: je to odporúčaná rýchlosť, biela na modrom pozadí. Na rozdiel od SLOW mi konkrétne povie, aký majú na optimálnu rýchlosť v zákrute názor ľudia, ktorí ňou už išli predo mnou, ale rozhodnutie nechá na mne. Takú funkciu má mať aj webový etický kódex – k záväzku nikoho nenúti, ale menej skúsení sa môžu poradiť.

TOMÁŠ BELLA

Na internetu může být „novinářem“ každý
Tomáši,
jistě sám cítíš, že zmiňovaný příklad The New York Times je něco trochu jiného než to, co tu řešíme my. My zde neřešíme, zda mají, řekněme, Hospodářské noviny do svého kodexu aplikovat precedenční situace pro internetové publikování. Pak by to byl příměr adekvátní situaci. Situace, která dala vzniknout této polemice, je ale od základu jiná. Otázka totiž nezní, zda by redakce měly do svých etických kodexů zakomponovat prvky specifické pro internet – to je samo sebou, v mém textu to také najdeš, nazývám to „zvyklostí redakce“, kam patří třeba i vnitřní kodex, který má být jakýmsi „stručným průvodcem pro redakčního eléva“. Spolu se starším kolegou, šéfredaktorem a dalšími lidmi z redakce.

Diskuse vznikla nad jinou otázkou: Měl by vzniknout etický kodex pro internetová média? S tím nesouhlasím. Nedomnívám se, že máme jakousi „dvojí“ novinařinu – „klasickou“ a „internetovou“. Novinářská práce je v základu stejná a Etický kodex právě popisuje etiku toho základu. Pokud se novinář řídí „duchem“ Kodexu, může pracovat v novinách, televizi, rozhlase nebo i v internetovém deníku, na etickém základu jeho práce skutečnost, že pracuje pro to či ono médium, nic nezmění. Píšeš „prečo by internetové noviny svojim redaktorom takto pomáhať nemali?“ Máš pravdu – samo sebou, že mohou. Ale já se zeptám: Potřebují k tomu speciální etický kodex internetového novináře? Nestačí jim obecná žurnalistická pravidla a vedení zkušené šéfredaktorské osobnosti?

Píšeš také: „Najmä ak je u nich problém nedostatku skúseností spravidla ešte akútnejší.“ – A v tom je ten hlavní problém. Problém internetových médií není ten, že by vyžadovala zvláštní přístup, problém je ten, že každý s prominutím moula, který dokáže sednout ke klávesnici a poslat mail redakci, se náhle začne považovat za „pana novináře“, aniž by měl o novinářské práci alespoň tucha. Ale to nevyřeší speciální etický kodex, to vyřeší jen pádná ruka šéfredaktora! Problém tedy není, že by internetovým médiím chyběl etický kodex aplikovatelný na jejich práci. Problém je v tom, kdo všechno se na internetu považuje za novináře.

MARTIN MALÝ

Komunikace jako řešení
Martin,
napriek tvojmu poslednému odseku sa mi zdá, že sa blížime k dohode. Ak by na internete existovali len obdoby papierových médií, žiaden špeciálny webový kódex by sme nepotrebovali, stačilo by aktualizovať tie tradičné – proti takejto úprave niektorých webových otázok už v poslednom liste nič nenamietaš. Keďže tu sú aj médiá, ktoré sa o žiadnu svoju tradičnú papierovú súčasť v tomto oprieť nevedia, nevidím, čo iné by im pomohlo, ako webový kódex.

Je mi jedno, či bude mať podobu samostatného dokumentu alebo napríklad doplnku tradičného kódexu syndikátu novinárov. Zdá sa mi ale, že napríklad Slovenský syndikát novinárov tvorený z veľkej časti dôchodcami a chlebíčkármi nie je práve miestom, kde by sa mohla kvalifikovane viesť debata o webe, a preto sa prikláňam skôr k samostatnému fóru.

V mojej papierovej redakcii tento mesiac vznikol etický kódex a bolo ho možné bez problémov vytvoriť, pretože je v nej dostatok ľudí s dostatočnými skúsenosťami s prácou v novinách. V mojej on- -line redakcii taký kódex vzniknúť zatiaľ nemôže, pretože ľudí so skúsenosťou (a ľudí vôbec) je podkritické množstvo. Toto je prípad väčšiny webových redakcií. Nadávať im do amatérov nepomôže, rovnako vyzerali novinové, rozhlasové aj televízne redakcie, keď fungovali tak krátko ako tie dnešné webové.

Riešením je, aby ľudia z webu hovorili o všetkých týchto problémoch navzájom naprieč redakciami. Či bude výsledkom dohoda na dokumente stanovujúcom základné pravidlá alebo len zistenie, že sa absolútne rozchádzame, nie je až také podstatné – ale tú debatu treba už naozaj začať.

TOMÁŠ BELLA

Dozrávání s časem
Tomáši,
hledám paralelu s jiným médiem. Hledám třeba obecný „etický kodex televizního vysílání“ – a nacházím jen kodexy jednotlivých televizí. Přitom televize má proti klasickému printu také řadu specifik, stejně jako je má internet, navíc je podstatně starší než web. Proč tedy už dávno nevznikla diskuse „napříč stanicemi“ o „všeobecném televizním etickém kodexu“? Proč neprobíhá intenzivní etická debata o tom, jestli poslankyni s křivýma nohama zabírat v celku, nebo zda by měla být zabírána jen v polodetailu? I proto mi celá diskuse o „internetovém etickém kodexu“ připadá jako uměle vyvolaná bouře ve sklenici vody. Navíc se opravdu nemohu zbavit dojmu, ať se na mne Aleš Miklík nezlobí, že v jeho článku šlo hlavně o tu ikonku „Zde dodržujeme etický kodex…“ Že tak trochu zapřahá vůz před koně a doufá, že s kodexem do redakcí přijdou zkušení žurnalisté, či snad že kodex učiní stávající redaktory „lepšími“. Přání otcem myšlenky.

Sám píšeš, že nemáš v redakci dostatečné množství zkušených internetových novinářů… Bude-li jich dost, budou o těchto věcech diskutovat, a pokud pocítí potřebu rozšířit stávající etický kodex o specifické otázky, které se v jiných médiích nevyskytují, jistě tak učiní. Žádný kodex zkušené novinářské osobnosti ale nevytvoří (ani nenahradí). Internetoví novináři musejí nejprve zkušenosti získat, musejí vyzrát. A to chce čas.

MARTIN MALÝ