Jedním z nejpozoruhodnějších počinů nakladatelství Argo je v posledních dnech jistě vydání knihy ruského literárního vědce a historika MICHAILA MICHAILOVIČE BACHTINA...

Jedním z nejpozoruhodnějších počinů nakladatelství Argo je v posledních dnech jistě vydání knihy ruského literárního vědce a historika MICHAILA MICHAILOVIČE BACHTINA s názvem François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance (z ruštiny přeložil Jaroslav Kolár, Argo, Praha 2007, 492 stran, 398 Kč), která svého času znamenala skutečný převrat v pohlížení na lidovou středověkou kulturu a v mnohém přesáhla oblast literární vědy do dalších vědních oborů. Michail Bachtin v ní na základě díla Françoise Rabelaise Gargantua a Pantagruel analyzuje tvář specifického světa karnevalových středověkých rejů, svátků bláznů, stírajících po dobu svého trvání společenské hierarchické rozdíly, tedy světa, který je nám dnes už v mnohém cizí, a proto ne zcela pochopitelný, a který existoval jako zcela svébytný vedle oficiálního světa středověké mocenské a náboženské svátosti a neměnnosti společenských hierarchií. Bachtin upozorňuje, a v tom bylo svého času dílo převratné, že tento typ lidového veselí, shledávaný badateli často jako oplzlý a materialisticky vulgární, sice od středověku naši kulturu nadále ovlivňuje, ale vytratil se jeho hlubší existenciální rozměr. Ač byly karnevalové svátky spjaty v prvé řadě s projevy zániku, rozkladu, zahnívání, byly pro ně příznačné také motivy opětovného zrození a nekonečného obnovování a jako takové byly vlastně optimistickou oslavou života, v jejímž rámci je každý zánik předzvěstí nového, rodícího se a všechno děsivé a nabubřele svaté je zesměšněno a učiněno neškodným. Bachtin zde hovoří o groteskním realismu smíchové středověké kultury a konstatuje jeho výrazné odlišnosti od děsivého, bezvýchodného groteskna romantismu nebo od groteskna moderního. Šlo především o svět velmi kolektivní, jemuž byly dosud cizí hlubiny duše individua, o kulturu v pravém slova smyslu univerzální a autonomní, která se v mnohém vymykala zpod kontroly církve a světské moci, posmívala se svátostem a libovala si ve fekální tělesnosti a vulgaritě.

Další publikací směřující k dějinám je kniha francouzského medievalisty JAQUESE LE GOFFA Paměť a dějiny (z francouzštiny přeložila Irena Kozelská, Argo, Praha 2007, 266 stran, 259 Kč). Le Goff se zde však nezabývá konkrétním historickým obdobím jako ve svých předchozích a mnohdy slavných dílech. V centru jeho pozornosti je historie sama, tedy historie historie, její metody a tvářnost. Zkoumá vývoj koncepcí nazírání na dějiny člověka a civilizací od samých antických kořenů této vědní disciplíny a všímá si také vztahu historie a paměti, proměn pojetí a propojování minulosti s přítomností a v neposlední řadě také vztahu a ovlivňování historické vědy s mocí, ideologií či společenskou poptávkou. Práce směřuje především do oblasti historie Západu, ale snaží se akceptovat také jiná pojetí historie, pojetí jiných civilizací, a to včetně společností „bez historie“. Po krizi osvícenského obrazu dějin jako neustálého pokroku ve dvacátém století se Le Goff snaží nalézt jiné koncepty jejich poznávání, které by je nevykládaly z hlediska nutného nástupu zářných a stále lepších zítřků, neboť dějiny nikam konkrétně nespějí, ani je apriori v reakci na onu krizi nevykládaly jako stále větší vzdalování se od časů ztracených rájů.

Podnětem k napsání knihy JOHANNESE ZESCHICKA Benediktini a benediktinky (z němčiny přeložil Zdeněk Lochovský, Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, Praha 2007, 208 stran, cena neuvedena) byla v roce 1993 oslava tisíciletého výročí založení prvního benediktinského kláštera v českých zemích. Zeschick v ní vcelku zevrubně mapuje dějiny jednoho z nejstarších mnišských řádů, který na naše území společně s křesťanstvím přinášel také vzdělanost, neboť jeho kláštery se svými knihovnami byly za dob raného středověku jejími významnými centry. Ač skutečně prvním benediktinským klášterem na našem území bylo již o dvacet let dříve ženské opatství na Pražském hradě, prvním mnišským klášterem byl klášter břevnovský založený roku 993 pražským biskupem Vojtěchem a Boleslavem II. Kromě historie zakládání, rušení či zanikání benediktinských klášterů v pohnutějších či klidnějších dobách a dějin regulí a vůdčích osobností toho řádu u nás se pak autor podrobněji v samostatných oddílech zabývá také organizačním zázemím řádu, jeho klášterními svazy a kongregacemi, majetkem a hospodářstvím a způsoby jejich spravování, bohatstvím benediktinských knihoven a archivů, na jehož míře se valně podepsali jak husité, tak komunistický režim valem kláštery rušící, každodenním životem mnichů a jeptišek za zdmi klášterů a v neposlední řadě také architekturou a uměleckou tvorbou v benediktinských klášterech soustředěnou.

Od emeritního profesora Starého zákona a biblické teologie na Amsterdamské univerzitě KARLA A. DEURLOOA, který v osmdesátých letech také pravidelně přednášel v ilegálních bytových seminářích v Praze, pochází kniha Exodus a exil (z holandštiny přeložil Martin Prudký, EMAN, Benešov 2007, 168 stran, 148 Kč), první díl Malé biblické teologie pojednávající o exodu a exilu jako o klíčových motivech Starého zákona. Kniha je psána lehkým perem a snaží se přiblížit autorovy zevrubné znalosti a hloubku myšlení o biblických textech běžnému čtenáři. Jeho podrobná analýza textu pak zdůrazňuje především nerozlučné napojení hebrejské části Bible na křesťanskou věrouku, rity a myšlení a klene mezi zdánlivě odlišnými náboženskými světy koncepci povýtce univerzálně humanistickou a mnohdy i velmi poetickou.