Filmová kritika v českém prostředí prochází zásadní krizí. Nejvýrazněji se to ukázalo po smrti filmového kritika Jiřího Cieslara, kdy se mezi mladší generací autorů a etablovanými kritiky rozhořel spor o „ten jediný správný způsob psaní“ o filmu. Polemika se vede mezi zastánci tzv. referentského psaní a těmi, kteří volí vlastní cestu zkoumání filmového díla a autora.

Vážená paní kolegyně,
Nedělám si iluze o tom, že každodenní kritika (tedy ta, jíž se někdy říká mainstreamová nebo anglicky ordinary criticism) může mít vysoké cíle, když jde v zásadě o službu novinám (potažmo i čtenářům) a o psaní pro ten jeden konkrétní den bez nároku na nějaký zásadní přesah. Sám se pohybuji mezi různými médii a celkem chápu rozdíly při psaní pro různé „cílové skupiny“. Proto neútočím na samu podstatu žurnalistiky být jasný, stručný, „vyvážený“ a „uživatelsky přátelský“.

Tento první vstup do diskuse zahájím spíše sérií otázek než čistých výtek. Zajímalo by mě, proč si noviny, které se považují za seriózní (sem spadají všechny velké deníky: MF Dnes, Lidové noviny, Právo, Hospodářské noviny), představují, že, když už je vůbec někdo ochoten číst, proč ho musí tato média omezovat v případě čtení o kultuře – a tedy i filmu – na umírněné sloupečky, když jiné rubriky unesou více? (Není snad film stejné hobby jako jiné zájmové činnosti?) Proč se údajně „deník pro intelektuály“ rozhodl kulturu tak ostrakizovat? Dnešní filmové kritiky v novinách mají nejvýše (ale už jenom vzácně) dvě normostrany, většinou jsou ale filmy odbývány normostranou jednou. Není přitom pravda, že lidé odmítají číst. Pouze jich je v populaci procentuálně méně sekundárně gramotných. Co ale budou dělat noviny, až svou zkratkovitostí a jednoduchostí začnou odpuzovat ty poslední sekundárně gramotné, kteří jsou vůbec ochotni si noviny kupovat?

Zajímalo by mě, jak moc se sebou musí bojovat takový recenzent v deníku, když ví, že nemůže napsat více, i kdyby chtěl? A chce už vůbec, po těch letech? Chtěl by psát jinam, jinak? (Odhlédněme od pracovní smlouvy na exkluzivitu.) Kdo vlastně určuje délku textů? Existuje vůbec nějaký výzkum na to, jak mají být texty dlouhé, aby byly únosné, nikoli pro většinu čtenářů, ale pro lidi, které zajímá kultura? Kolik času mají publicisté na to, aby tento nařízený rozsah akceptovali a následně vyplnili prázdný „chlíveček“? Nakolik mohou délku, téma a tón článku sami ovlivnit?

Další blok otázek, které nemíří tolik na Lidové noviny, ale třeba na MF Dnes: jak může o všech filmech psát víceméně jeden člověk? Jak může dělat zároveň rozhovory, preview i kritiky/recenze? Je možné se proti tomu bouřit a vydobýt si jistou nezávislost? Myslím, že zde není příliš těžké mluvit za druhého, už jenom proto, že deníkářky vytvářejí silnou enklávu.

Proč panuje představa či nařízení, že noviny automaticky musejí dávat nejvíce místa předpokládaným filmovým hitům? Proč seriózní noviny odsouvají do pozadí menšinové filmy a dávají jim tak málo prostoru? Proč rezignovaly na kultivaci svých čtenářů? (Vždyť přece vždy nějak vychovávají, určují trendy, nejsou jen odrazem nálad společnosti.) A poslední rozstřelová série otázek, než přejdu k nastínění určité vize, proč je současná česká filmová kritika v krizi. Nedá mi to: je i v tom velkém presu při psaní do deníku nutné používat tolik frází a berliček? Proč ten šílený nadbytek prázdných, nekonkrétních a často zavádějících adjektiv jako „zajímavý“, „příjemný“, „chytrý„…? Kdybych měl být trochu škodolibý, proč se, vážená kolegyně, nepoučíte alespoň trochu ze Slovníku floskulí od Vladimíra Justa, kde jste byla tolikrát nachytána? (Čímž neříkám, že Just je absolutní autorita, ale přinejmenším si mnohdy trefně všiml, jak zástěrkově a myšlenkově líně se dnes v médiích píše a mluví.)

Nakonec – moje vize krize filmové kritiky, s níž vstupuji do této diskuse: Zdejší filmová kritika je posedlá autorským přístupem k filmu a vše vykládá v rámci „záměrné/nezáměrné“. (Přestože existují vrstvy významů, u nichž to vůbec není důležité.) Na žánrové filmy a jiné neosobní struktury klade nároky originality, autentičnosti a vše popasovávají s představou ideálního (ale někdy také jen „průměrného“) diváka. Jinak řečeno, většina kritiky je nucena psát takzvaně pro masy a přitom používá kritéria vysoké kultury. Výsledné psaní je potom myšlenkový „midcult“ a nejoceňovanější (či nejpropagovanější) jsou pak umělecké midculty.

Česká kritika má strach před skutečnou ideologickou kritikou (protože se zbytečně bojí jakési reminiscence praktik minulého režimu) a zároveň je neschopná a neochotná pregnantnější formální diagnózy (nikoli nutně analýzy). U filmů je opomíjen způsob vyprávění a styl (což není totéž!), technická stránka a mediální zvláštnosti (opět není totéž), přestože tyto aspekty jsou důležité pro příslušné komunity, které se o film zajímají a jsou ochotny o něm číst. Většina současné české filmové kritiky tak opomíjí lidi, kteří o film mají zájem, a mluví k jakési hrstce hloupých laiků, již není schopná poučit, protože jí (kromě základních informací a dobrozdání „jít-nejít do kina“) nemá co nabídnout. Domnívám se přitom, že i na relativně malé ploše lze psát lépe a metodičtěji.

KAMIL FILA

Neznáte terén
Vážený pane kolego,
z vašeho textu čiší relativně zdravá rozhněvanost, ale i naivita korunovaná značnou neznalostí terénu. Než se tedy dostaneme k otázce položené v úvodu (kterou jste ze svého textu nějak vytěsnil), upřesněme si určité skutečnosti. Za sebe chci říci: nemyslím si, že by byla filmové kritika o nic méně či více ve slepé uličce než kritika hudební, divadelní či literární. Vy jste se zaměřil na filmovou kritiku v deníku, téma je ovšem mnohem širší, ale třeba v naší diskusi časem dojde i na specializovaný filmový tisk nebo na internet, což jsou velmi podnětné oblasti. Nicméně jste zcela správně pochopil, že filmová kritika v deníku je především služba – v první řadě čtenářům. To jaksi plyne z účelu novin, které mají v první řadě informovat. Nevím, jak jste došel k tomu, že se tak děje na ploše „umírněných sloupečků“, filmové recenze jsou umisťovány na takzvané otvíráky (v LN prakticky vždy), což obnáší rozsah dvě až tři normostrany textu. Je to plocha zcela dostačující k tomu, aby na ní bylo řečeno vše podstatné. Mnohomluvnost a rozvleklost kritik není automaticky přínosná, zejména jde-li o autorovu intelektuální exhibici, z níž leckdy není možné zjistit, co si ve skutečnosti o filmu myslí a zda je – lapidárně řečeno – dílo dobré či špatné. Pokud jsem někdy měla potřebu o nějakém filmu napsat obšírněji, dalo se to řešit, přestože noviny mají danou konkrétní (nicméně variabilní) grafickou úpravu každé strany. (Ale takovou potřebu opravdu nemívám často. Viz výše.) Za sebe mohu říci, že jsem se nikdy v novinách nesetkala s tlaky, které by mi diktovaly jak, kolik a o čem psát. Nepopírám, že vedení má zájem, aby atraktivní a očekávané tituly dostaly větší prostor – je to, proboha, naprosto logické. Ale nikdo mi nebrání věnovat otvírákovou recenzi menšinovému filmu, který se distribuuje v jediné kopii, pokud ho shledám z nějakého důvodu pozoruhodným. Stejně tak nepopírám, že se pravidelně dohaduji s grafiky o prostor na texty, tady jde ale o řádky. Pravděpodobně vidíte problém tam, kde není, nebo ho alespoň přifukujete. Rozhodně nemám pocit, že by byla filmová kritika v denících jakkoli utlačovaná. Dalším problémem, s nímž my dva opravdu nic nenaděláme, je skutečnost, že je určitý obor v novinách svěřen jednomu člověku a ten si ho prostě musí obhospodařit – od recenzí po rozhovory. Je to opět logické, noviny ho za to platí. Má samozřejmě možnost najímat si externisty, jejich texty by ale neměly kvantitativně převyšovat práci kmenového redaktora. V případě, kdy jeden člověk píše recenzi a zároveň dělá rozhovory s tvůrci filmu, může vzniknout určité tření, ale na malém českém písku to ani jinak nejde. Mít nejen na každý obor, ale i na každou žurnalistickou disciplínu jiného člověka, je luxus, který k nám zatím nedorazil a nejspíš se ho ani nedožijeme. Co se týká kvality textů, ta se odvíjí od osobnosti každého autora. Opět nevím, jak jste došel k oné „posedlosti autorským přístupem“. Každý film – autorský, žánrový, dobrý i ten nejpitomější – má své specifikum a to je podle mne třeba v kritice postihnout. Je-li to například vámi zmiňovaná technická stránka či stylová výlučnost, měla by být těžištěm textu, není-li, netřeba s ní obtěžovat. Pokud mě něco irituje, tak je to zcela zavádějící podléhání fanouškovskému nadšení, které čiší z řady textů, jimiž je zahlcen internet, ale proniká i do tištěných médií. Někteří autoři se specializují na určitou oblast kinematografie (což je zcela v pořádku), tu ale protežují a jsou vůči ní nekritičtí.

DARINA KŘIVÁNKOVÁ

Pryč od autorů k širšímu kontextu
Vážená paní kolegyně,
zdá se mi, že příliš (i když pochopitelně) obhajujete status quo a že vlastně přiznáváte, že kritická praxe se v našem tisku ocitla ve slepé uličce. V tom jsme zajedno a myslím, že ani jeden z nás nemá iluze o tom, že film s větším počtem kopií dostane zpravidla více místa než film s kopií jednou. Nicméně moje námitka mířila k tomu, jak je možné, že kulturní publicistika musí být neustále obestavěna ekonomickými a sportovními rubrikami. Proč se vždy nejvíc šetří zrovna na kultuře a zrovna v denících, které jsou schopny uživit mnohahlavou smečku politických komentátorů? Proč z LN zmizela kulturní kritická příloha? Copak kulturu také nelze komentovat, lze o ní jen informovat?

Mám pocit, že noviny u nás obecně zaspaly nástup DVD i internetu a chybí v nich v případě kultury jakákoli živější diskuse, ochota rozvinout psaní do určité formy hypertextu. Nechce se mi také věřit, že dopisy čtenářů chodí jen k politickým událostem a že by nebylo možné vystavět speciální rubriku ke kulturním událostem.

Rovněž u zpravodajství z festivalů předpokládám, že by bylo možné, aby byly zaznamenávány spíše umělecké počiny, a vysvětleno, co je na nich výjimečného, než se soustředit na zpravodajství o společenském pozlátku. (Proč se třeba noviny kromě vyslání stálého zpravodaje nedomluví s někým, kdo je ochoten jet na festival za svoje peníze a psát tam o menšinových originálních filmech? Copak neexistuje dost bloggerů?)

Zkrátka, pokouším se nadhodit pár návrhů, nad nimiž by se mohly zamyslet odpovědné osoby v médiích, než jim definitivně klesne prodej a čtenost tak, že přijdou o práci.

Námitka ohledně „posedlosti autorstvím“ směřovala k tomu, že právě vůbec není nutné psát o nějakých autorech, jejich „duši“, „morálce“, „záměrech“, „zrání“, „únavě“ a podobně a dívat se na filmy spíše jako na stroje (formální, technické, či emocionální). Zkrátka, pryč od autorů k širšímu kontextu… Vzhledem k tomu, že největší sorta filmového publika se dnes rekrutuje z oblasti mladých lidí vyrůstajících s počítači, je jazyk „humanistické kritiky“ z velké části zastaralý. Jako stálý čtenář filmových rubrik v novinách sleduji, že ačkoli by se snad našel film, kde těžištěm je specifický způsob narace nebo styl, deníkáři o tomto se svým deficitem vzdělanosti nejsou schopni psát a raději povídají „o čem filmy jsou“, než „jaké jsou“ a „co s námi jako diváky dělají“.

Abych dal zase příležitost vám: napadají vás nějaké problémy týkající se kritiky v jiných médiích? Jak se díváte na vývoj ve specializovaných časopisech Film a doba, Cinepur či Iluminace? Myslíte, že od nich vzejde nějaká změna, jež ovlivní mainstreamová média?

KAMIL FILA

Odlišný přístup není deficit vzdělanosti
Vážený pane kolego,
působí to dojmem, že o tom, jak funguje deník, opravdu nemáte žádné povědomí. Tvrdíte, že noviny čtete, pak ale asi velmi ledabyle. Nicméně si troufáte tvrdit, co noviny potřebují, aby jim „neklesala čtenost“. To si ovšem běžte vyříkat s šéfredaktory, proč se – jak vy tvrdíte – „šetří na kultuře“. Naprosto absurdní je vaše poznámka o festivalech, to snad ani nemůžete myslet vážně. Váš idealismus je skutečně bezbřehý.

Z vaší předchozí reakce považuji za relevantní pouze pasáž o tom, co nazýváte „humanistickou kritikou“. Váš postoj nahlížet na filmy „jako na stroje“ mi připadá vcelku inspirativní. Ani ve snu by mě to nenapadlo, ráda vám to přenechám, ale jako čtenář bych takovým pohledem na kinematografii určitě nepohrdla. Nicméně onu starou „humanistickou“ školu budu stále preferovat, filmy prostě dělají lidé – s tím nehnete – , kteří do nich otiskují své zkušenosti, pocity, naděje… To, co vy vcelku arogantně nazýváte „deficitem vzdělanosti“, bych já považovala jednoduše za odlišný přístup. Zcela legitimní, opodstatněný a přínosný.

Ptáte-li se, co považuji za problém, pak texty zakuklené do pseudointelektuálních frází, které se tváří sofistikovaně, ale ve skutečnosti jde o grafomanské – omlouvám se, výstižnější slovo mě nenapadá – onanie. Často jsou jejich autory „sváteční filmoví kritici“ osobující si právo vyjadřovat se prakticky ke všemu, film nevyjímaje. Ego autora tu zcela převálcuje dílo, jež mělo stát v centru textu, ale muselo ustoupit autorské exhibici. Takové psaní považuji za „nebezpečnější“ než to evidentně nepoučené a naivní.

Co se týká filmových časopisů na českém trhu, nebála bych se sem zahrnout i Cinemu a Premiere, ty dělají – v prvním případě lepší, ve druhém o něco horší – populár a zaměřují se na návštěvníky kin, kteří se o film zajímají, ale necítí se být „odborníky“. Film a doba je periodikum sice solidní, ale poněkud „zaprášené“, Iluminace je časopis akademický a Cinepur se stále hledá, není to nesympatické, ale stále ještě rozhárané a leckdy poznamenané snahou lišit se (názorově, stylově, koncepčně) za každou cenu. Cítím za tímto přístupem nabubřelost, která mě jako čtenáře odrazuje, ačkoli připouštím, že někdy může být inspirativní a provokovat k diskusi. Všechny zmiňované tituly mají na trhu své místo, ale jejich dopad je příliš marginální na to, aby mohly mít jakýkoli vliv.

DARINA KŘIVÁNKOVÁ

Čeští kritici mají malý rozhled
Vážená paní kolegyně,
vím, že střet, k němuž jsme byli vyzváni, může přinést pouze křísnutí a blok a ne nějakou větší shodu. Já budu postaven do role naivy, umanutého dítěte bez představy o fungování velkých médií, případně mírně arogantního člověka, který se holedbá „načteností“. Vy budete mnou (nechtěně) postavena do role konformistky, případně „oběti zaměstnavatele“, v nejhorším případě člověka, jemuž ujel vlak „západního standardu vzdělání“. (Což je blbé, vzhledem k tomu, že si myslím, že zrovna vy a vaši kolegové v Lidovkách píšete pro sekundárně gramotné lidi, zatímco u jiných deníkářů občas pochybuji, komu jsou jejich texty určeny.)

Je to nešťastný výsledek, k němuž se dospěje vždy, kdy se zapomene na metodu psaní a začnou se napadat jeho samotné sociální a ekonomické předpoklady. Nikdy jsem nebyl tak hloupý, abych si myslel, že se noviny kompletně změní díky čirému nadšení přispěvatelů. Je možné operovat jen v rámci systému a měnit ho zespodu a zevnitř, o což se třeba pokouším skromnými silami, které mám.

Snažil jsem se poukázat na to, že „humanistický“, autorský a literárně-obsahový přístup k filmům je často velmi neproduktivní a desítky děl ročně jsou posuzovány nekompetentně, necitlivě a postrádá to právě vámi zmiňovanou legitimitu. Vidím jako velký problém, že více našich mainstreamových kritiků má menší rozhled než mnozí západní filmaři a také diváci, kteří již skutečně „objevili internet“. „Fanouškovství“ se dá předejít, pokud má pisatel lepší teoretické ponětí o recepci a publicích a nekonstruuje si „obyčejného diváka“, jehož zájmy a horizontem poměřuje všechny filmy.

KAMIL FILA

Přístupů k psaní je velké množství
Vážený pane kolego,
nemůžu se ubránit pocitu, že tato debata věrně kopíruje situaci v české filmové kritice, kde jakási samozvaná intelektuální elita pohrdá prací novinářů a filmových publicistů. Místo aby se oba póly téhle society navzájem doplňovaly, jeden se vymezuje vůči druhému. Důvodů může být řada, ale žádný skutečně smysluplný mě nenapadá. Ale říkám si, když tolik usilujete o revitalizaci deníkářských kritik, proč jste se někdy o tuhle práci neucházel? Nebo snad ano? Problém je možná v tom, že tahle profese vyžaduje zvládnutí všech žurnalistických žánrů, flexibilitu, rychlost a nezbytnost být prakticky kdykoli k dispozici. Psaní kritik je jen jednou – a vcelku luxusní – položkou. A – upřímně řečeno – neumím si představit, jak přesvědčujete vedení kteréhokoli deníku, že kritické texty odpovídající vašim „vysokým nárokům“ jsou tím, co chce čtenář denně v novinách najít a zhltnout cestou metrem do práce. Navíc si opravdu nejsem jistá, zda je vaše – nejspíš geniální – kritická metoda skutečně aplikovatelná na kterékoli dílo, o její univerzálnosti jste mě ničím nepřesvědčil. Nicméně by mě nikdy nenapadlo upírat jí právo na existenci a tvrdit, že je zcela scestná a nedostatečná, protože postrádá „humanistické“ hledisko. Ostatně přístupů k psaní o filmu je tolik, kolik o něm píše lidí. Ne s každým musíte souhlasit, ale nenárokujte si, že pouze vy víte, jak na věc.

DARINA KŘIVÁNKOVÁ