Básník Wystan Hugh Auden, jehož přínos anglo-americké poezii dvacátého století je hodnocen jako jeden z nejvýznamnějších, by tuto středu oslavil sté narozeniny. U nás ale jeho dílo na svého překladatele stále čeká.

„Básníkova smrt se jeho veršů nedotkla,“ oznamuje Wystan Hugh Auden v panegyrické básni Na památku W. B. Yeatse, ve které se v roce 1939, bezprostředně po úmrtí tohoto irského velikána, mimo jiné elegicky vyrovnává s jeho odchodem a tvorbou. Wystan Hugh Auden sám zemřel v roce 1973. Opětovné vydávání jeho poezie doprovázené neutuchajícím nárůstem kritických studií naznačují, že čtenářský i odborný zájem o Audenovo dílo přetrvává i po více než třiceti letech od poslední, posmrtně vydané sbírky Díky, mlho (Thank You, Fog, 1974). Lze tedy připustit, že platnost uvedeného verše se stejnou či podobnou měrou týká i autora samotného. Příspěvek básníka, dramatika, libretisty a kritika, který by se 21. února dožil sta let, k vývoji a rozmanitosti anglické a také americké poezie dvacátého století je často považován za jeden z nejcennějších. Audenova tvorba je často zmiňována v souvislosti s díly Thomase Stearnse Eliota, Williama Butlera Yeatse či Dylana Thomase, tedy jmen vskutku zvučných.

Během svého života prošel Wystan Hugh Auden, který se narodil v Británii, ale velkou část života prožil v Americe, velmi bohatým názorovým vývojem, odrážejícím se také v jeho verších. Řada sbírek z nejranějšího období signalizuje jeho nástup na veřejnou scénu a počátek dlouholeté cesty hledání, nálezů a odvržení, na kterou se s výjimečným odhodláním vydal s cílem nalézt uspokojivé ideové východisko z bezútěšné meziválečné situace. První sbírka skromně nazvaná Básně (Poems, 1930) již naznačuje postupně sílící odklon od předchozí soukromé poezie poznamenané zejména lyričností Thomase Hardyho, severskou mytologií a notnou dávkou osobního, pro nezasvěcené těžce proniknutelného symbolismu. Ten měl svůj původ v estetickém přesvědčení úzkého kruhu Audenových oxfordských přátel představujících ve dvacátých letech jeho hlavní publikum. Velmi brzy poté, co vystoupil na veřejnost, přispěla Audenova formální virtuozita a názorová vitalita k tomu, že jeho hlas začal zaznívat ze samého středu nastupující generace básníků (Louis MacNeice, Stephen Spender a Cecil Day Lewis), kteří v různé míře inklinovali k radikálním levicovým ideálům. Wystan Hugh Auden se stal jejich neoficiálním mluvčím i přes to nebo snad díky tomu, že se na rozdíl od ostatních povětšinou neuchyloval k explicitnímu propůjčování poezie politickému a propagandistickému patosu, jenž je u něho až na výjimky skryt pod vrstvou tematické složky vynesené do obecné roviny střetu dobra se zlem. Tento souboj je kritikou často interpretován jako důsledek Audenova zájmu o zmíněnou severskou mytologii, který byl částečně aktivován Johnem Ronaldem Tolkienem, jehož přednášky po nástupu na Oxford v roce 1925 navštěvoval. Nejčastěji je však výše zmíněné napětí chápáno jako symbolické zpodobení Audenovy inklinace k freudovské teorii konfliktu superega a id, či k marxistické sociální dialektice, jež společně tvoří nosné pilíře autorova meziválečného názorového arzenálu.

Návrat ke křesťanství
Pokud poezií vydanou před rokem 1934 často prostupují lawrencovsky laděné motivy osvobozující moci spontánní lásky a přirozenosti, potlačované rozumovostí a středostavovskou morálkou, druhá polovina tohoto desetiletí již nese notný punc důrazu na pozitivní potenciál empirického poznání, rozhodování, nutné volby a činu, v nichž se Wystan Hugh Auden zhlédl s nadějí ve spásný a osvobozující pokrok. Takové schéma, kulminující v básních jako Španělsko (Spain, 1937) či v sérii sonetů V čase války (In Time of War, 1939), již však touto dobou kontrastovalo s vizí zcela novou. Několik básní totiž představuje lyrické subjekty, pro něž je rozhodování už těžkým břemenem lidské specifičnosti, které vede k nekonečným omylům a pochybením. Ty jsou v této fázi spaseny další zvláštností lidské povahy – schopností vědomě milovat. V tomto momentu Audenovy tvorby tedy došlo k prvnímu propojení doposud „znepřátelené“ citovosti a rozumového jednání. Básně Když jednou zvečera šel jsem (As I walked out One Evening, 1937) prohlašující, že „život je požehnáním“, či nejznámější z jeho milostné lyriky Ukolébavka (v překladu Jana Zábrany nazvaná Má lásko, zaboř hlavu, Lullaby, 1937) jsou právě takovým gestem oslavného přijetí lidské nedokonalosti a smrtelnosti. Jejich tón je řadí mezi autorovy nejpovedenější lyrické verše.

Rok 1939 je bezpochyby jedním z nejvýraznějších milníků Audenova života. Autor se tehdy na dlouhou řadu let uchýlil do dobrovolného exilu ve Spojených státech. Jeho odjezd může být bez nadsázky chápán jako symbolické gesto stvrzující rozchod s dosavadními ideály, skupinou a obdobím. Subjekt básně 1. září 1939 (September 1, 1939, 1940) sedí v „jedné z putyk / na Dvaapadesáté ulici“, tiše pozoruje „umírající chytré naděje / ubohého, nepoctivého desetiletí“ a prochází seznam všemožných scestných nauk.

Tento skeptický pohled na sílu empirického poznání byl od roku 1937 silně vyživován existenciální filosofií Sőrena Kierkegaarda, která v Audenových úvahách postupně sílila a provázela jeho tvorbu po celé další desetiletí. Jestliže se vliv Audenova otce, lékaře, nejvíce projevil v básníkově raném zájmu o psychologii, v potřebě diagnostikovat civilizační „nemoci“ a v kladení důrazu na vědeckou preciznost, v tomto období se více projevil vliv jeho matky, oddané stoupenkyně konzervativního křídla anglikánské církve zdůrazňujícího sepětí s katolictvím. Wystan Hugh Auden se totiž ve čtyřicátých letech po dlouhé době vrátil ke křesťanství (nejprve anglikánství, později katolictví) a mnohé své básně prostoupil novou dialektikou. Již dříve přítomná nevyhnutelná povaha omezujícího rozumového poznání a „stávání se“ začala tentokrát kontrastovat s „bytím“ a racionalitě nadřazenou mocí náboženské víry, na jejíž spásnou cestu se může jedinec vydat jen po uvědomění si beznaděje vycházející z prázdnoty světských nauk. Snad nejjasněji je toto schéma zakomponováno do sbírky Prozatím (For the Time Being) a do Audenova komentáře k Shakespearově hře Bouře nazvané Moře a zrcadlo (The Sea and the Mirror, obě básně vyšly společně v roce 1944), kde mocný Prospero odhazuje své nadlidské schopnosti, aby pokorně přijal lidskou omezenost, „stávání se“ a smrtelnost, a kde Kaliban ve svém kultivovaném prozaickém monologu opěvuje nadřazenost náboženské víry.

V padesátých letech Auden postupně upustil od doposud velmi dynamického hledání nových filosofických východisek, což se projevilo i v jeho poezii, ze které postupně vyvanul předchozí didaktický tón. Lyrické subjekty začaly hojně oslavovat život se všemi jeho nedostatky, bez většího důrazu na náboženské a jiné motivy. Toto období je také momentem, kdy Audenovy verše nesly čím dál častěji humorný nádech, který se od samých začátků jeho tvorby tu a tam objevoval v pozadí vážnějších témat.

Zdroj: Archív LtN

V roce 1948 byla Audenovi udělena Pulitzerova cena za poezii. 

Pouze malé zlomky
Autorův členitý myšlenkový vývoj byl vždy doprovázen obdivuhodnou dávkou odhodlání, se kterou se jednotlivých východisek chopil, a sebejistotou, s níž je prohlašoval. Rozsah a hloubka myšlenkového horizontu dotýkajícího se nejzákladnějších otázek lidské existence je doprovázen obdobně širokým záběrem využitých formálních prvků. Již od prvních sbírek Auden kladl důraz na libozvučnost poezie, pro niž si vysoce cenil tvorbu Lorda Tennysona. Sám umně využíval aliterace, volného verše či náročných rýmových schémat. S oblibou pracoval s dramatickým monologem, satirou, sonetem a jinými ustálenými formami a žánry. Nejrůznější tradiční útvary zpracoval mistrně zvládnutým soudobým básnickým jazykem a naplnil moderní obrazností. Pro příklad uveďme, že již v básni Vzpomínka na W. B. Yeatse, zmíněné v úvodu, je tradiční pastorální elegie prostoupena urbanistickými motivy letišť, předměstí, peněžních burz a dalších jevů moderní civilizace a pochmurnou atmosférou odrážející předvečer druhé světové války a připomínající poetiku Thomase Stearnse Eliota.

I přes to, že se do obecného povědomí Wystan Hugh Auden zapsal především jako básník, byl také aktivní na divadelním a kritickém poli. Ve třicátých letech se svým přítelem Christopherem Isherwoodem napsal několik expresionisticky laděných dramat a svou zálibu ve zvukomalebnosti později uplatnil ve spolupráci se svým partnerem Chesterem Kallmanem při práci na libretech pro opery Benjamina Brittena a Igora Stravinského. Jeho próza čítá velké množství recenzí, úvodů a doslovů, ale hlavně kritických esejů s literární, politickou, náboženskou a jinou tematikou. Patří k nim především soubory Barvířova ruka (Dyer’s Hand, 1962) a Druhotné světy (Secondary Worlds, 1968). Wystan Hugh Auden u nás bohužel, a doufejme že jen dosud, nenašel „svého“ překladatele, který by se věnoval jeho dílu v plné šíři. Čeští čtenáři mají z jeho rozsáhlé tvorby k dispozici pouze malé zlomky, mnohdy vybírané podle dobových politických měřítek. Nicméně jeho dílo nešlo přehlédnout. Zároveň je nutno říci, že úspěšné vyrovnání se s jeho složitou a vyvíjející se poetikou klade na překladatele velmi vysoké nároky. V meziválečném období zřejmě ještě překládán nebyl, ale hned po druhé světové válce přeložil básník Ivan Jelínek pro obnovený Obrtelův časopis Kvart (1945–1946) ukázku z divadelní hry Pes pod kůží, aneb Kde je Frantík? (The Dog beneath the Skin, or Where is Francis?), kterou Auden napsal s přítelem Isherwoodem a publikoval v roce 1935. Vedle jednoho překladu básně od Jarmily Urbánkové přispěl Jelínek překlady osmi textů do antologie Mezi dvěma plameny – nová anglická poezie, vydané v roce 1948. V témže roce byl pak sedmi básněmi, pokoušejícími se vystihnout jeho dosavadní tvorbu, Wystan Hugh Auden zastoupen v rozsáhlém autorském výboru překladatele Karla Offera nazvaném Moderní anglická poesie a sahajícím od zakladatelských osobností moderních směrů G. M. Hopkinse a Thomase Hardyho po Dylana Thomase a další tehdejší současníky. Šest básní přeložil Jan Zábrana pro značně dobově politicky zabarvenou antologii Moderní anglická poezie (1962). V témže roce připomněl Audena desítkou básní čtenářům Světové literatury (1/1962) významný překladatel anglické a americké poezie Stanislav Mareš, který ho také představil v antologii Sto moderních básníků (1967). Úryvek z Audenova rozsáhlého Dopisu Lordu Byronovi ze sbírky Dopisy z Islandu (Letters from Iceland, 1937) pak vložila Hana Žantovská do svého výboru z Byronovy poezie Poutník z Albionu (1981). V generaci nastupující v devadesátých letech upoutal Auden pozornost Ivana Ryčovského (báseň Blues od římského valu, Světová literatura 4/1993). Tuto řadu prozatím uzavírá stručný bibliofilský výbor Jak je to s láskou (1996), který přeložila Květa Rychtářová. Dá se tedy říci, že zájem českých překladatelů stále ještě trvá a může přinést příjemná překvapení.

Audenův oslňující ohňostroj technického nadání a vycizelovaného verše mu po jeho smrti i přes názorovou spletitost, rozeklanost, časté protiřečení a některé kritické hlasy z řad mladší generace zajistil trvalé místo mezi největšími anglicky píšícími básníky dvacátého století. Bez ohledu na rozmanitost těchto postojů spočívá Audenův největší počin v tom, že meziválečnému básnictví dodal notnou dávku pozitivního náboje a vitality, a také v tom, že přispěl k pronesení tradičních básnických forem s novými tématy dvacátým stoletím. Jeho verše vskutku přežily smrt svého tvůrce.