Na sklonku osmdesátých let jste se rozhodl vstoupit do jezuitského řádu. Co vás k tomu vedlo?
Chtěl jsem studovat teologii, což se mi nepodařilo. Jezuité představovali jednu z možných cest, jak navázat kontakt s lidmi a současně se spiritualitou, která mě oslovovala. Vstoupil jsem do jezuitského řádu, kde jsem v tichu přečkával normalizační éru. Celý noviciát probíhal v konspiračním duchu a ve vší tajnosti. Jednou za týden jsem jezdil do Čáslavi za jezuitou, páterem Švestkou. Byl to člověk dobrý a trpělivý s osobitým humorem, který rozhodně nepřipomínal nic, co si člověk běžně vybaví pod pojmem přísného a nesnášenlivého jezuity. Vděčím mu opravdu za mnoho toho nejlepšího ze svého „jezovitství“.

V čem tkví ona častá fascinace jezuity?
Jestliže tehdy bylo náboženství neoblíbené, jezuité byli dvakrát neoblíbení. Dodnes přetrvává jejich démonický a jiráskovsky temný obraz. Obecně i literárně jezuita nevystupuje jako světlá bytost. Já jsem spíše potkával jezuity františkánského typu, schopné hlubokého vcítění se a soucitu a především nesmírného lidství. Vzpomínám si na své první, osmidenní exercicie, které mě strašlivým způsobem rozložily na kousky. Probíhaly na opuštěné, venkovské faře. Exercicie vrcholí bilancí života a zpovědí, kterou mi dával jeden stařičký jezuita, úplný svatý František. Člověk naplněný bolestí dosavadního života je najednou ponořen do úžasné, vlažné koupele ze směsi mléka a medu a nachází nesmírnou útěchu. Je obrovskou pýchou pokládat své hříchy za zvlášť významné. Nic nového se v tomto oboru vymyslet stejně nedá.

Z řádu jste ale nakonec vystoupil?
Nemohl jsem se vyrovnat se spoustou věcí, a tak jsem vykročil kamsi stranou. Začal jsem pracoval v pardubické galerii. V roce 1996 mě oslovili s nabídkou učit religionistiku a filosofii na pražském gymnasiu PORG, kam po dnes dojíždím na dva dny v týdnu. Naše škola má určitou kvalitu, danou mimo jiné i komorními rozměry a osobními vztahy.

Vyučování na univerzitě by vás nelákalo?
Nemám dostatečnou kvalifikaci, a navíc mi dělají problém struktury. Možná někdy, až se mi podaří dokončit studia dějin umění. Velice těžko se koncentruji na období devatenáctého a dvacátého století, které mi není úplně blízké. V mém věku už postrádám ono mladické nadšení.

Co vás na moderním umění irituje?
Absence nosných témat. Někdy se najdou. Pak ale svět a kulisy, ve kterých se to má odehrávat, jsou strašlivé. Základní problém je náležitý výběr zobrazení: realismus? Hyperrealismus? Nějaké romantické či patetické pojetí? Všechno tady ale již bylo.

Dalším problémem je, že dříve lidé fungovali v kostýmech své doby a nevypadalo to podivně. Věci kol člověka byly jakýmsi způsobem estetické.

Vzpomeňme pokusy například Vojmíra Vokolka, jak namaloval Krista v saku a s novinami. Otázkou je, zda bych se mohl před tímto obrazem modlit. Je to zároveň nějaká ikona, která by mi sloužila jako transparence do nějakého duchovního světa?

Příčiny jsou ve spoustě věcí, dané překročením estetického kánonu, o kterém se vedou spory, zda je daný, nebo se uměle vytváří. Jsem přesvědčen, že je daný, že existuje nějaký estetický kánon, který nelze překročit, aniž by se vytvářely podivné kreatury. Věci se nedají dělat postaru, ale kupodivu se nedají dělat ani ponovu. Možná by bylo lepší nedělat je vůbec. Hovořili jsme o tom jednou s Vladimírem Kokoliou a ničeho jsme se nedobrali. Říkal: „Dříve postavil barák obyčejný zedník, ale dnes to nějak nejde.“ Možná je nějaké období, kdy se nedá nic dělat. Navrhl jsem snad poněkud bizarní řešení: moderní umělci by se sešli na velké ploše Letenské pláně, snesli by tam všechny své výtvory a jako kdysi ve Florencii za Savonaroly vytvořili z nich hranici marnosti, která by se zapálila. Umělci odcházejí od hranice, bičují se a slibují, že třeba patnáct let nebudou tvořit umění, ale budou vyrábět toliko hrábě nebo dláždit ulice. Něco běžného, řemeslného, užitečného, jen ne umění. A třeba za deset, za patnáct let by se zjistilo, že by se možná něco našlo.

A není problém i v duchovním vyprázdnění tvůrců?
I umělci, kteří mají duchovní napojení, často tvoří strašné věci, jakousi drhanou meditaci. Náboženské umění je další kapitolou. Dá se dělat? No nic takového neznám. Možná František Skála. Velice rád bych viděl křížovou cestu v jeho pojetí. Cesta bolesti z klacíků a nepotřebné veteše. Asi bych nazval Skálu „anonymním katolíkem“. Jako svatý František se zmocňuje nejobyčejnějších, odpadlých věcí, trouchniviny a celého světa, který zetlel, a povyšuje jej. Křížová cesta je také cesta zmaru, cesta k zmarnění se, což je myslím jeho velké téma.

Jak se díváte na problémy církve u nás?
Církev u nás kopíruje celkový stav církví a jiných náboženství ve světě. Potácí se ve světě ne výhradně nepřátelském, ale spíše netečném. Svět kráčí někam dál a ubohá církev, v tomto případě katolická, se snaží držet krok a úplně se neztratit. Nikdo nemá odvahu říci ne. Hitem je Aggiornamento – přizpůsobení, které by se spíše mohlo nazývat Aggiordemento. A také se neumí dostatečně důrazně říkat ne. Jak se praví v jedné divadelní hře, ne je strašně důležité slovo.

Bude-li chtít církev zůstat sama sebou, tak jí nic jiného nezbude, než se stát ghettem. Buď se rozpustí ve světě internetu, anebo zůstane ghettem, které ovšem nechápu v negativním významu. Ghetto může znamenat i refugium, útočiště, dům, ve kterém vládně nějaký jiný svět. Ghetto, ne ve smyslu, „nikdo sem nesmí“, ale naopak, „každý je pozván“. Anebo nastane rozkol, kdy část půjde se světem a část nikoliv. Extrém vydělit se ovšem zabředá do fundamentalismu, nesnášenlivosti a zvláštně ublížené zloby.

Můžeme tedy čekat znovu budování „prvotní církve“?
Možná, člověk potom vstoupí do onoho prostoru a zjistí: ano, je ještě jiný svět, což nezjistí ve světě církve, která bude podbízivá a průměrná, internetová a kytarová. Je-li spása z internetu, tak jistě, ale já nevěřím na spásu z internetu.

Může ale svět nabízet plnohodnotnou alternativu?
Občas užívám sousloví smažený molitan. Kdosi mi vyprávěl hrůzný příběh o bestiálním zabití sousedova psa. Přes plot mu hodil osmažený molitan, který pes nemohl rozkousat, a tak jej spolkl. Dodává mu pocit sytosti, nežere a umře hladem. Podobně je tomu i s člověkem. Snědl pouze smažený molitan, a tak nakonec chcípne, protože nejí, co je skutečné.

Na katolictví je dalece přesahující, a to si katolíci někdy i málo uvědomují, že opravdu zdědili celý svět, od Eposu o Gilgamešovi až po řeckou filosofii. Na tom všem stojí a nemusí se ničeho vzdát. Katolická je i ona svatofrantiškovská tradice žehnání věcem a světu. Když potkám psa, dělám mu křížek na čelo. Říkám si, že snad je ten pes spásné zvíře, most mezi člověkem a světem. Pes je nejblíže člověku a zároveň je z chaotického světa zvířecího. Neměli bychom ztratit tyto mosty.

Měla by si podobně i církev zadat patnáctileté období, kdy se k ničemu nebude vyjadřovat?
Inflace duchovna je všeobecná. Vidím problém v liturgii, což souvisí s II. vatikánským koncilem, který byl veden dobrou snahou přiblížit liturgii lidem. Ale ona se rozpadla, rozviklala a stala se spíše takovým osobním výkonem dotyčného kněze, který musí kázat, i když nemá co. Samotná, neosobní podstata liturgie, která je založená na řádu, se vytratila. Kdyby se nebesa slitovala, volil bych alespoň na čas návrat k Tridentu. Liturgie nezáleží na osobnosti konkrétního člověka (míněno – Ex opere operato). Stejně tak liturgie by měla být nesena řádem, estetičností, krásou věci. Nechtěl bych vymýšlet nic nového, ale umožnil bych návrat k předkoncilní liturgii. Kdo by chtěl, porozuměl by.

Otázkou je, jestli není lepší velké mystérium předvést a říci: „Toto je mystérium, nevadí, že nechápete a nerozumíte.“ Tajemství je tajemné a ne vždy srozumitelné. Vždyť kolik lidí se dnes účastní všelijakých mnohdy obskurních obřadů. Zpívají mantry, které však lákají více než přátelská objetí v křesťanských kostelích.

Máte obavy z eko-katastrof?
Jestli před něčím varuji, tak před tím, o čem se píše v Písmu „zničeni budou ti, kdož ničili zemi“. Nacházíme se v situaci podobné evangelijnímu podobenství o hospodáři, který odešel a svěřil své hospodářství svým služebníkům, kteří se opíjejí a žijí rozmarným životem. My také hubíme zemi strašným způsobem, vytlačujeme všechny a přílišně se prosazujeme. Celý svět opravdu trpí. Základní otázkou našeho zpytování svědomí by mohlo být: kdo bydlí se mnou v mém domě a na mé zahradě? Mám doma dost pavouků? Mám na zahradě dost žížal? Mám tam tolik trouchnivých stromů, abych uživil alespoň párek brhlíků? Je má zahrada natolik zpustlá, že živí ještě další tvory? Anebo je má zahrada holý, otrávený trávník, na kterém už nikdo nežije? Lidská pýcha se prosadí i v těchto věcech. Vždycky si říkám, koho ještě uživím? Opravdu mi na zahradě hnije dostatek jablek, aby je mohli oklobávat ptáci? Opravdu je tam dostatek černého bezu? Nebo se v tomto světě prosadilo mé já, ze kterého si stavím obrovskou modlu? Deštné pralesy a tuleni vzruší téměř každého, ale velká dramata se odehrávají i na našich zahradách.

Prosazujete tedy „dobrovolnou skromnost“?
Co se týče mé zahrady, ačkoliv mám střední zahradnickou školu, praktikuji starou taoistickou zásadu Wej- -wu-wej – nezasahování. Konat tím, že nekonám. Je to dáno mou povahou kombinovanou s jistou dávkou lenosti. Možná jednou za rok posekám kosou trávník. Nechávám všechno své spontaneitě. Proč nedůvěřovat starým hrušním? Ať rostou. Ať dělají, co dělají dost dobře celá tisíciletí.

Jak se projevuje čínský princip ve vašem životě?
Ideálem je čínské jin-š – skrytý člověk, který žije v ústraní. Má možnost žít ve světě, který ho obklopuje se vším všudy, a zároveň se trochu stranit oficiality. Ideál jednoho z čínských básníků Tchao Minga, který je dokonce zakladatelem jistého literárního druhu, se jmenuje „návrat do polí a zahrad“. On sám vydržel v úřadě pouhý měsíc. Pak utekl a vrátil se domů. Je to Ideál, který je vyjádřen rozbitým plotem, u kterého rostou chryzantémy. Domkem, jenž je tak trochu nakřivo. Věci, které jsou ponechány, aby žily samy sebou. Je jim ponechána jistá svoboda a pak s nimi může žít tak, že je neznásilňuje. Tohoto ideálu se dosahuje velmi obtížně. Míst, kam by se člověk navrátil do polí a zahrad, je čím dál méně. Pravá samota neexistuje, a co je nejstrašnější, dvě nejvzácnější věci, které k tomu přináležejí, nám byly uloupeny: ticho a tma. Za největší vítězství antikristovo považuji nasvětlování všelijakých budov a kostelů. I v zcela zapadlých vískách je kostel brutálně nasvícen reflektory, takže vypadá jako nešťastné nevěstky, jež vídá člověk ve výloze, když jede kamsi na sever. Tupě září do tmy. Již nikdy člověk neuvidí kostel v záři úplňku.

Dále nám bylo zcela uloupeno ticho. Vždyť produkovat hluk je tak snadné. Mnozí se reprezentují tím, že uspořádají v létě hlučný festival, kterým tyranizují zvěř a ptactvo. Napadlo mě kdysi uspořádat festival ticha, kdy by se nic nedělo a možná by někteří slavní ukázali, jak dokáží třeba půl hodiny mlčet. Tím se člověk projeví daleko víc, než kdyby několik hodin mluvil. Mlčením se dá klamat velmi obtížně.

Pokud by ale všichni odešli do polí a zahrad, kdo by spravoval věci veřejné?
Kdysi existovalo v jistém čínském myšlenkovém okruhu přesvědčení, že nikdo je spravovat vlastně nemusí. Kdyby to udělali všichni, tak by byl klid. Všichni by žili spokojeně u svého rozbitého bambusového plůtku, kde by pěstovali chryzantémy. Proč by potom bylo zapotřebí vlády? Komu bychom chtěli vládnout?

Vládnout by se mělo tak, jako by se nevládlo. Ideální vláda je ta, o které nikdo neví. Jak se píše o jednom legendárním císařovi Šunovi, který zasedl na trůn tváří k jihu a celá země se obrátila a fungovala dobře. Wej-wu-wej. On sám byl nadán takovou mravní silou, že už nikdo jiný nemohl dělat nic jiného. Konfucius říká: „Urozený muž je jako vítr, když vane, tráva se musí sehnout.“

Obáváte se případné expanze Číny?
Autoritativní systém tomu paradoxně do jisté míry zabraňuje. Nebojím se expanze nikoho. Nikdo nemůže být přemožen, pokud nechce. Evropa se vzdala svého duchovního rozměru, může dopadnout podobně, jako když tělo vypne svůj imunitní systém. Pojde na pouhou rýmu. Nemá třeba islámu co postavit. Nemůže říci: „Víte, my jsme křesťané a stojíme na tom a na tom“. Vzdali jsme se vlastní identity a nahrazujeme ji vágními pojmy jako liberalismus, humanita. Neumíme říci: „Víte, my máme jinou tradici, my to děláme jinak.“ Zaklínáme se pojmem tolerance, ale když v dialogu o nic nejde, zbude pouhé bezbřehé tlachání. Vždyť stejně nezastávám žádné pevné stanovisko, a co platilo dnes, zítra již bude jinak.

Zdroj: Kateřina Vlachová

Opravdu mi na zahradě hnije dostatek jablek, aby je mohli oklobávat ptáci? 

Vydali jste klášterní kuchařku. Kultura kuchyně se v našich zeměpisných šířkách již moc nepěstuje?
Jídlo patří k rozměru katolicismu. Spočívá na chvále stvořených věcí, jež jsou určeny k požívání. Existuje dokonce velký rozdíl mezi katolickou a protestantskou kuchyní, což je možná dáno i oním Mediteránem, kde je katolicismus více soustředěn a který zdědil onu pradávnou tradici. Nemusí se ničeho bát, vše může použít a sníst. Liší se od severu, kde se zdá, že přísný Jehova nás bedlivě hlídá.

Kultura kuchyně odráží obecnou úroveň kultury. Je u nás zanedbaná?
Zde se prosadilo nekatolické vaření, plné strachu a obav. Bojí se skořice, bojí se tymiánu, bojí se rozmarýnu. Strach z intenzivních prožitků, které se promítly i do kuchyně. Existuje mužské a ženské vaření. U nás se prosadilo spíše ženské. Ženy vaří dobře. Moje maminka měla klášterní školu, vařit ji učily sestřičky, které měly jednu sestřičku pouze na omáčky. Mužské vaření je vaření odvahy, experimentu a jisté bezstarostnosti. Jasného vkročení i na neznámou půdu. A téměř vždycky se povede. Ženy jsou vedeny obavou, aby jídlo bylo pro všechny. Ženy vaří pomalu a důkladně.

O čem se málo mluví v církvi?
Málo se mluví o svěcené vodě a kadidle. O kráse. Mám na mysli estetiku věcí. Nemluví se o ornátech, které se často ničí a pomíjí se krása. Nemluví se o poezii červotočů ve starých zpovědnicích. Dokonce jsou lidé, kteří se stydí za baroko, berouce je jakožto zátěž z minula, která již nikomu nic neříká. Lidé prý chtějí jasné, srozumitelné věci. My víme, že lidé bytostně chtějí ony tajemné, nesrozumitelné, skryté, podivné věci. Ony reprezentují zjevení božského na této zemi, které je krásné. Nemluví se o tom, že krásné věci jsou božské. Nečetl jsem ještě žádný pastýřský list našich biskupů, který by začínal slovy: krása je božského původu. Hledat a nalézat božské v kráse světa je navýsost katolické.