Středoevropské strašidlo česko-slovenské sametové či něžné a východoevropské oranžové revoluce obchází Persií.
27. dubna 2006 byl na teheránském letišti Mehrabád na cestě z Indie, kde se setkal s tibetským dalajlámou, zadržen íránský profesor filosofie Ramín Džahánbeglú (Jahanbegloo). Padlo podezření, že se aktivně účastní příprav sametové revoluce v Íránu.
Od monstrprocesů k normalizaci
Podle dvou článků Rasúla Nafísího na opendemocracy.net byl hlavním důvodem k zadržení Džahánbeglúa jeho projekt pro německý Marshallův fond: Džahánbeglú porovnával íránské disidenty s jejich východoevropskými předchůdci a analyzoval poměr politických sil mezi íránskou občanskou společností a vládnoucím klerikálním režimem. Zatímco byl Džahánbeglú vězněn ve věznici Evin, přední světové osobnosti – od Ashe, Havla, Habermase, přes Ecca, Rortyho, Taylora až po Žižeka – vyslovili svůj protest 24. května v otevřeném dopise íránskému presidentovi Ahmadínežádovi a žádali Džahánbeglúovo propuštění. V červenci íránský ministr vnitra, Hodždžatoleslám Kolamhosejn Mošejní, v rozhovoru pro tisk uvedl, že Džahánbeglú byl zadržen “pro podezření, že pomáhá USA ve snaze vyprovokovat sametovou revoluci v Íránu”. “Spojené státy organizují měkké či sametové revoluce v mnoha zemích, včetně Íránu, a Džahánbeglú byl součástí těchto příprav” (AsiaNews, také Safa Haerí, iran-press-service.com, 5. července 2006). Mezitím íránský konzervativní tisk Kayhan a Resalat a studentská agentura Isna přinesly radostnou zvěst o Džahánbeglúově video-zpovědi, ve které před kamerou přiznal své hříchy: že byl zneužit špiónskými centry CIA a Mosadem proti režimu, jejž ajatolláh Alí Meškíní, předsedající Shromáždění znalců, nazval “božským” a “nejdokonalejším na světě”. A snahu změnit takový ideální režim musí stát potrestat. Džahánbeglúovu zpověď sledoval nejdříve íránský Kulturně-revoluční výbor, jehož členové jsou jmenovaní přímo nejvyšším vůdcem íránského klerikálního režimu. Islámský ústřední výbor dohlíží na ideovou správnost všech kulturních direktiv a programů v zemi. Alespoň dvacet íránských disidentů a jiných kulturních osobností bylo ve stejnou dobu nuceno k podobným video-zpovědím o své protistátní spolupráci se Západem. Zpovědi jsou později televizně zveřejňovány. Mučení a atentáty na disidenty tak v této době vystřídala strategie zastrašování, rodinného vydírání, hrozeb vysokých finančních trestů, ztráty domu či zdravotní péče pro rodinné příslušníky a také násilného vystěhování ze země či opakovaného věznění. 30. srpna byl Džahánbeglú propuštěn i s platným cestovním pasem, avšak narozdíl od disidentů před ním svou zpověď veřejně neodvolal jako následek mučení. Naopak si veřejně pochvaloval pobyt v Evinu, vždyť to nebyla věznice ani na Guantánamo Bay, ani v Abu Ghraib. I když ovšem Džahánbeglú mlčí, nikdo nevěří v pravdivost jeho zpovědi pro Isnu, neboť byl donucen poskytnout dům své matky a svůj vlastní dům jako zástavu, že nepromluví proti režimu ani doma, ani v cizině.
Kdo se bojí občanské společnosti?
Kdo se bojí “sametové revoluce” a kdo ji dnes pomlouvá? Bojí se jí ten, kdo nerozumí občanské společnosti, kdo má strach z občanské společnosti. Nehovořím o střední Evropě, kde hlasy historické revize paměti na východoevropský disent jako by vyšly z klerikální kuchařky Velkého vůdce. Jestliže má Timothy Garton Ash pravdu, že ajatolláh “(Ruholláh) Chomejní byl jak Leninem, tak i Stalinem íránské islámské revoluce”, kdo uvedl do praxe íránský klerikální režim, tak ajatolláh Alí Chameneí ho dnes normalizuje (Timothy Garton Ash, Soldiers of the Hidden Imam, The New York Review of Books, 3. listopadu 2005). Když se nepochopená historie opakuje, vrací se často jako fraška. Islamistický režim se bojí, aby se mu nestalo to, co se přihodilo v sovětské zóně. Není tedy divu, že ajatolláhové stejně jako kdysi aparátčíci brojí proti občanské společnosti, a je zvláštní ironií, že tak činí i s pomocí bývalých agentů, kteří zde po pádu železné opony našli uplatnění. Od nich se učí, jak zamezit vlivu disentu, NGOismu, humanrightismu a sametové revoluci. Strach z občanské společnosti mezi islámskými fundamentalisty na celém Středním východě je o to větší, že íránští disidenti, ať už vyšli z okruhu bývalé radikální levice či konzervativního islámu jako oněch dvou hlavních zdrojů protizápadní, levicově-náboženské revoluce proti sekulárnímu šáhovi z roku 1979, jsou dnes vesměs zastánci nenásilí a otevřené demokracie. Sebevražedné islamisty či náboženské fundamentalisty v demokratickém íránském disentu tak snadno nenajdeme, přestože i sekulární modernisté jako Džahánbeglú sympatizují s islámem, avšak jen v jeho duchovních podobách. Pražského jara či sametové revoluce je i teď proč se bát: kvůli jejich demokratickému disentu jako nenásilné opozici jak vůči náboženskému teroru (státní totalitní i anarchistické moci), tak vůči trvalé válce proti teroru (jakobínské variantě všech moderních válek a revolucí).
Je velkou ironií, že ajatolláh Alí Chameneí, nejvyšší islamistický vůdce, nařkl Džahánbeglúa, že je součástí americké konspirace podvracející íránský režim mírovými prostředky. Je to ironií, protože myšlenka nenásilné změny násilných režimů v USA naposledy ovládala tamější politické myšlení za Martina Luthera Kinga. Násilná intervence v Íránu by znamenala jistý konec prodemokratického islámského disentu, ale i nabídka pětasedmdestái milionů dolarů pro íránskou demokratickou opozici (disidenti ji odmítli) od Condoleezzy Riceové je ve stávající situaci polibkem smrti. Islamistický režim se bojí stejně sametových disidentů jako nenásilných sufijských mystiků, jejichž modlitební shromáždění bylo napadeno íránským gangem se souhlasem státní bezpečnosti v únoru 2006. Podobně jako disidenti, islámští Sufiové jsou trnem v oku režimu, protože ukazují jak náboženské, tak sekulárně vzdělané občanské společnosti cestu k sametové změně. V devatenáctém století Kierkegaard z pozice křesťanské víry poukázal na to, že v křesťanských zemích již žádní křesťané nežijí (a jedinými karikaturami v Dánsku byl tehdy výsměch Kierkegaardovým krátkým kalhotám). Z nitra islámu, který v Íránu prošel svou modernou, a spolu s kritickými postmodernisty a sekularisty jako Džahánbeglú, s postjakobínským prozřením z nemožnosti nastolit demokracii a svobodu násilím, dnes nábožensko-demokratický disent nastiňuje kierkegaardovskou alternativu islámu. Širín Ebadíová, íránská feministka a právnička zabývající se lidskými právy, je hluboce věřící; a ze všech náboženských disidentů je nejznámějším Abdulkárim Sorúš, často nazývaným “Lutherem islámu”.
Hlavní světové konflikty nejsou tedy, jak praví Samuel Huntington, mezi civilizacemi či náboženstvími či mezi sekulárním a sakrálním světem, ale mezi nábožensko-politickými fundamentalismy a otevřenou společností. Tento konflikt spíše než rozkol civilizací či náboženských a sekulárních světů existuje dnes jak uvnitř tak vně všech civilizací, včetně rozvinutého Západu. Globální otázkou je, zda se naučíme sdílet veřejný a otevřený prostor, ve kterém spolu mohou existovat různé duchovní i sekulární světy. “Sametové revoluce” se bojí ten, kdo otevřený svět mnoha občanských společností sdílet nechce.
Listopadové déja vu
“Číst dnes filosofii v Íránu je jako číst Patočku a Husserla v Praze v pozdních sedmdesátých letech,” řekl Džahánbeglú v únorovém rozhovoru pro logosjournal.com. Danny Postel, který tento rozhovor s Džahánbeglúem uskutečnil ještě před jeho dubnovým zatčením, ale publikoval ho až v říjnu, zároveň dokončil knihu Reading Legitimation Crisis in Teheran. Knihu by bylo možno také nazvat Četba Habermase v Teheránu. Když jsem v roce 1993 vydával knihu Postnárodní identita s podtitulkem, v němž vedle sebe byla uvedena jména Habermas, Havel a Kierkegaard, kdo mohl tušit, že v Íránu budou Havel a Habermas intelektuálními hrdiny místní duchovně-sametové-demokratické revoluce? A tak jsem se 28. září zeptal zase já Akbara Gandžího, asi nejznámějšího íránského žurnalisty a disidenta, při jeho veřejném rozhovoru s Marthou Nussbaumovou, filosofkou z University of Chicago, co mají Havel a Habermas spolu společného pro demokratické hnutí v Íránu.
Gandží byl odsouzen k šesti letům vězení za to, že v článku nařkl vysoké íránské činitele z politických vražd předních intelektuálů a spisovatelů. Ve vězení zahájil 11. května 2005 na protest proti podmínkám a za své bezpodmínečné osvobození neomezenou hladovku, která trvala více než sedmdesát dní. Na letošní cestu po Evropě a USA se vydal také z vězení a očekává, že z teheránského letiště tam půjde rovnou zpět. Během veřejného vystoupení v Chicagu se celý den postil, byl to první týden měsíčního Ramadánu, ale nebylo znát, že by nějak strádal. Při večeři jsme přes tlumočníka dokončili rozhovor o Havlovi a Habermasovi. Havel a Charta 77 jsou pro íránské disidenty symboly stále ještě možné nenásilné demokratické změny klerikálního režimu směřujícího k totalitě. Habermas představuje pro jejich mladou generaci snad nejatraktivnější model otevřené, deliberativní a komunikativní demokracie. Ponechme stranou tři anomálie: že Heidegger, který Patočkovým prostřednictvím inspiroval české disidenty, se stal v Íránu atraktivním pro konzervativní kleriky (komunisté ani Heideggera, ani Husserla, ani Patočku, ani Lévinase nemohli strávit), že Habermas podpořil první válku v Perském zálivu a bombardování Miloševičova Bělehradu (po americké reakci na útoky 11. září 2001 je i Habermas silným kritikem Bushovy politiky) a že Havel podpořil americkou invazi v Iráku (přestože varoval USA v přednášce pro NATO, že dopadnou stejně jako bratrská pomoc Sovětů v roce 1968).
Vždyť ještě větší, čtvrtou anomálií je skutečnost, že Gandží, dnes nazývaný Havlem Íránu, byl jako teenager zapáleným revolucionářem, který pomáhal budovat Revoluční gardy, jež měly chránit zemi v době války s Irákem, ale staly se nástrojem tyranie. V rozhovoru během podzimní cesty po USA nazvaném islám a demokracie (globetrotter.berkeley.edu) Gandží hájil přesvědčení, že “revolucí nelze tvořit demokracii”. Podle Gandžího nebyla íránská revoluce proti násilí šáha zcizena kleriky, stejně jako nebyla ani Velká říjnová revoluce ukradena Stalinem, jak tvrdil Trockij. “My jsme začali revoluci, abychom vytvořili ráj, avšak stvořili jsme peklo.” Gandží tvrdí, že násilný a nespravedlivý režim je možné změnit pouze občanskou neposlušností a demokraticky. Proto také nelze demokracii dosadit ani vojenskou invazí. Na začátku jistě, ale ne dnes, se Americká revoluce vyhnula jakobínskému modelu – no a pak už jen model sametové revoluce. V Íránu dnes nejde o ortodoxii víry, ale o moc. Podle Gandžího mnozí klerici u moci, podobně jako pozdní komunisté, již v nic jiného nevěří než v utvrzení absolutní moci, proto je to režim, jejž Max Weber nazval “sultanismem”. Gandží se vždy obával fašistické interpretace náboženství, poprvé psal o nebezpečí klerikálního fašismu před dvaceti lety – dostal za to rok žaláře. Za reportáže o Hášemím Rafsandžáním a vraždách disidentů dostal šest let. Na třetí odsouzení čeká po návratu domů.
Po večeři v Chicagu se rozpoutala širší debata o íránském atomovém programu. Gandží se obával libyjského modelu, kdy se USA a Evropská unie dohodnou s autoritativním íránským režimem o ukončení či kontrole atomového výzkumu výměnou za uchování jeho stávající moci. Paradoxně a z úplně opačné strany je z toho vidět, jak otázka nenásilného předání nové a zároveň uchování bývalé moci bude ještě dlouho strašit i listopadovou sametovou revoluci, právě pro její sametovost. Íránští disidenti jsou si vědomi, že nejenom fašistické režimy touží zcela zničit občanskou společnost, ale že každý sebeméně autoritativní politik či strana nemůže občanským iniciativám přijít na jméno. Gandží, který nepřijal pozvání Bílého domu, se během té samé cesty již setkal s Habermasem v jeho domě nedaleko Mnichova a po našem chicagském rozhovoru i s Havlem na podzimní ženevské konferenci. Byl trochu překvapen, když jsem mu řekl, že ještě dnes si mnozí stále myslí, že i česko-slovenské sametové revoluci bylo po roce 1989 ledacos zcizeno. Navrhl jsem mu, když si myslí, že naše budoucnost je rozhodnuta na samém počátku našich jednání, že jsme tedy tvůrci své budoucnosti, ať se zeptá Havla, jak to dopadlo s východoevropskými disenty (ať u moci či bez moci), s Chartou 77 a občanskou společností, a na to, na co tedy mají i íránští disidenti myslet už dnes. Zda na to došla mezi nimi v Ženevě řeč, poznáme nejspíše až tehdy, až se bude psát kapitola, o níž se v Íránu zatím jen něžně sní.
