Význačnému italskému spisovateli, novináři a reportérovi Curziovi Malapartemu (1898–1957) právě znovu vychází jeho slavný protiválečný román Kůže. V celé válečné literatuře není podobná kniha, která by tak věrně a přesvědčivě vykreslovala americkou armádu a která nahrazuje tradiční německou v románové roli agresora.
Když byl v roce 1967 poprvé v češtině vydán slavný román Kůže Curzia Malaparta, autor byl v československém tisku pro svůj kritický pohled na osvobození Itálie americkou armádou v roce 1945 vynášen do nebes jako největší italský spisovatel. Ano, Američané se sice nacházejí v centru Malapartovy pozornosti, ale není to imperialistická armáda, co je kritizováno. Tato chvála autorova antiamerikanismu je značně tendenční a zjednodušující. V souvislosti s reakcí dobové československé kritiky se nabízí srovnání s Pierem Paolem Pasolinim, levicovým intelektuálem, o kterém bylo po jeho smrti v českých novinách napsáno, že se přes svoje zaměření ochránce a obhájce slabých a chudých nevymanil ze zmateného světonázoru, kombinace marxismu a kritiky komunismu.
Na špatné straně
Curziu Malapartovi náleží výjimečné postavení v italské literatuře dvacátého století už pro jeho původ, charakter jeho próz a prostředí, ve kterém se pohyboval. Jeho životní příběh nepostrádá problematické momenty a piruety názorů a postojů. Narodil se 9. června 1898 v Pratu jako Kurt Erich Suckert italské matce a německému otci. Vzdělání získal na Collegio Cicognini a na univerzitě La Sapienza v Římě. Díky klasickému vzdělání měl autor výjimečnou znalost klasické literatury a klasických jazyků. Kromě toho též ovládal řadu jazyků moderních. Umělecký pseudonym Malaparte znamená „pocházejí ze špatného místa“ a je slovní hříčkou ke známému příjmení Bonaparte. Po první světové válce, které se aktivně zúčastnil, se Malaparte přiklonil k fašismu. Později v knize Technika státního převratu (1931) napadl Adolfa Hitlera a Benita Mussoliniho, což ho stálo členství ve fašistické straně a vyhnanství na Liparských ostrovech. Propuštěn byl na základě intervence Mussoliniho zetě.
Zážitky z cest a z diplomacie byly umělecky zpracovány v jeho nejslavnějších knihách, které kriticky reflektují válečné prostředí, Kaputt (1944) a Kůže (1949). Druhá ze jmenovaných knih, která popisuje postup amerických vojsk z Neapole na sever k Římu a Florencii se styčným důstojníkem Malapartem, byla těsně po svém vydání dána na Index librorum prohibitorum. Jedinečnost románu tkví v tom, že v celé válečné literatuře není podobná kniha, která by tak věrně a přesvědčivě vykreslovala americkou armádu, jež nahrazuje tradiční německou v románové roli agresora. Autor brilantně popisuje americkou naivitu a nevinnost na pozadí evropských hrůz druhé světové války. Osou románu je zároveň jeho nejkontroverznější moment: kritika osvobození jako přílivu vítězů do poražené země, Itálie, což dává prostor pro všeobecnou prostituci a úpadek hrdosti a mravů. Itálie je v jeho pohledu osvobozena, ale poražena a ponížena. Malaparta tato myšlenka vede až ke konstatování, že „vyhrát válku je ostuda“.
Již se neumírá proto, že si člověk chce zachránit duši, ale proto, že si chce zachránit kůži. Nejde tudíž o ideály a duchovní hodnoty, ale o materiální existenci, která je v centru zájmu moderního člověka. Román je prostoupen působivými, nádhernými a hrůznými, až apokalyptickými obrazy s odkazy na klasickou a středověkou literaturu a neapolskou lidovou kulturu. Stylisticky Malaparte směšuje různé přístupy, od deníku k historické fresce, od dokumentu k nadsázce, od historických událostí k ahistorickým obrazům. V některých scénách se mísí sarkasmus se surrealismem a zobrazením předhistorických lidových kultů. Autor obdivuje neapolskou lidovou kulturu, jeho vidění připomíná obrazy Hieronyma Bosche, bestiář a rej bizarních tvorů. Rád dává na odiv své vzdělání a kulturu, vyžívá se v určité pozici estétství a na druhou stranu rád popisuje hrůzné výjevy. Provokuje své naivní a prosté společníky z americké armády. Američtí vojáci v jeho románu jsou dvojího druhu: jedni jsou prosťáčci skandalizovaní scénami úpadku, které jim Malaparte předkládá, a druzí jsou důstojníci. Ti částečně chápou svou ambivalentní roli osvoboditelů a dobyvatelů, kvůli kterým se lidé na okraji společnosti jsou schopni za peníze prodávat. Chtělo by se říci podle rčení, že lidé zahnaní do kouta se ohnou, až se zlomí v pase. Celým dílem prostupuje autorův soucit: ať je to se svým psem Febem, který je chycen a využit na vivisekci, Malapartem připodobněn ke Kristovi, který trpí na kříži pro cizí hříchy, anebo třeba s ukrajinskými civilisty, kteří jsou podél cesty ukřižovaní nacisty, vzdálené echo Spartakova povstání a šest tisíc ukřižovaných otroků, či s neapolskými chudáky, prostitutkami, nucenými tíživou existenční situaci řešit amorálním způsobem. Autor prožívá poslední chvilky života amerického vojína, kterého roztrhla mina.
Přestože se o Curziovi Malapartovi moc nemluví, jeho román vyvolává řadu otázek. Například je velmi diskutabilní, nakolik bylo lze zabránit negativním dopadům osvobozenecké americké armády na italském území. Nesporná je umělecká kvalita různorodých obrazů, nesporná je ovšem i jistá stylistická přetíženost románu, která je místy cítit. Rovněž z díla sálá určitá Malapartova nadřazenost, ovšem – zcela paradoxně – je z knihy poznat soucit a přístupnost autorovy vlastní duše. Biografie Curzia Malaparteho je plná rozporných momentů, což nikterak neumenšuje uměleckou hodnotu a význam jeho válečných románů, zejména Kůže.
