Případ Grass ukazuje mimo jiné, jaké máme štěstí na jeho české vrstevníky.

Jako když naprší a odteče. Případ Grass se prohnal letními médii. Ve vzduchu z něj zbylo trochu páry, strhl s sebou trochu zvětralé půdy. Dvacáté století je už natolik vzdálené, že snese, i když se jeho Grass stane esesákem. Nic by se nestalo, ani kdyby Fidel Castro řekl, že byl celou dobu agentem CIA se zadáním zjistit, zda socialismus vydýchá i třetí generace neslovanského a nekorejského obyvatelstva. Z dvacátého století zbývají postavy, které objev kostlivce ve skříni vlastně nemůže poškodit. U Grasse zůstaly texty nedotčeny, splaskla jen jedna moralistní bublina, která jeden čas sloužila ve volebních kampaních německé sociální demokracie a později spíše překážela. Spor o Grasse ale obnažil pár střepů. Podívejme se na ně.

Pancéřová divize SS Frudsberg, ke které Grass nedlouho po svých sedmnáctých narozeninách nastoupil, byla nasazena v Lužici. Sovětská armáda ji ostřelovala v rámci soutěže mezi vojevůdci Koněvem a Žukovem. Oba chtěli být hrdiny bitvy o Berlín, oba chtěli přijmout kapitulaci. Na obou stranách fronty vraždy zajatců, dělostřelecká palba s obrazy, na které by se Dante nezmohl. Grass byl lehce raněn a odvezen těsně předtím, než byli jeho SS kamarádi obklíčeni a zlikvidováni. Pro literaturu nositele Nobelovy ceny důležité obrazy, které viděl v citlivém věku. Neměli jsme o nich dosud ponětí.

Nepřítele viděl Grass, stejně jako nacisté, po celý život v měšťanském a konzervativním. Jeho postavy jsou buď podobné asi nejznámějšímu trpaslíkovi Oscarovi nebo jsou to nositelé úřadů. Nikdy tvůrci měšťanské idyly. Kontakt s nacistickou nákazou i zde mohl sehrát roli v obrazivosti budoucího levicového symbolu.

Společenský monolit Grass se jeví v trochu jiném světle. Jeden český intelektuál to nazval privatizací. Ze symbolu pro všechny a ze zástupné postavy pro německý vývoj k demokracii se stal zas člověk. Příběh s SS dává nové pointy, přestože Grass prý nevystřelil. SS těsně po válce mohla jako zločinecká organizace za všechno, Wehrmacht byla vnímána jako armáda víceméně čestných vojáků. Až diskuse v devadesátých letech minulého století ukázala, že Wehrmacht páchala podobné zločiny jako SS. Legenda o čestných vojácích padla. U nás tato diskuse nenašla moc místa, protože jsme měli německou armádu jako zločinnou vždycky. Pro německý diskurs ale jako informace zůstává, že se ve vnímání SS a Wehrmacht přiblížily a až poté přišel Grass se svým přiznáním.

Grass byl levicovým symbolem s prvky velikášství. Jeho generace opanovala německý veřejný diskurs po řadu desetiletí a mladší tvůrci ji nahradili, až když se opotřebovala tak, že už to skutečně nešlo poslouchat. Tato generace operovala se svým studem za druhou světovou válku a Osvětim zvláště jako s kulturní hodnotou. Poté, co se ukázalo, že část této generace byla aktivními nacisty, jeví se právě oběti z Osvětimi jako instrument. Nejdříve je zavraždili, pak používali jako značku, řeklo by se s notnou dávkou přehánění. Nezdravou úlohu intelektuála ve společnosti Grass nakonec demoloval sám. Učinil tak ale až poté, co se fakticky ke slovu dostala generace lidí, kteří na takovou velikost vůbec a zásadně neaspirují.

Současní mladí němečtí spisovatelé nechtějí psát politický program státu, dohlížet úplně na všechno, fotit se s kancléři, ovládat volební boj a zůstat přitom oněmi nezávislými bez nebezpečí, že je někdo příště nezvolí. Z božských výšin spadl a člověkem se stal tedy někdo, kdo v božských výšinách zůstal opuštěn, muzealizován. Už ho ani nikdo nechtěl shodit, dívali se jinam. A tak se teď, při posledním trumfu z rukávu, zas dívají na něho a svými nekonečnými komentáři dokládají, že Grass zas jednou bubnuje a jiné není slyšet. Byl to velikán, který symbolizoval jednu etapu, která sice našla řeč levice, ale tato řeč v sobě neměla dialog. Grass beze všech pochyb tvořil umění, které by nacisté hodili na hranici jako umění zvrhlé. Žil ale v etapě, kdy se právě z tohoto umění nemalá část společnosti (a moci) snažila udělat kánon.

Znovu na přetřes přišla umělecká skupina 47, ve které Grass působil. Byli to umělci, kteří v několika případech zamlčeli svou nacistickou minulost a působili jako morální autority po celá šedesátá léta a drží si vliv v podstatě dodnes. V trochu novém světle se nyní jeví také Grassovo odmítnutí jednoho německého státu. Německo podle něho mělo zůstat v trestném režimu. Něco jiného je, když trestný režim navrhuje někdo, kdo je sám úplně čistý, a když po něm volá někdo, kdo ještě nesebral sílu, aby se sám šel udat. V Grassově přiznání se také zas objevuje moc značek, které vytvořilo dvacáté století. SS pro něho byla elitní jednotka. Když se z SS stala značka dvacátého století, zazdilo to část jednoho velkého literáta do dlouhodobého studu a vleklé deprese.

V jiném světle se také jeví událost z Grassova čtení z roku 1967. Na pódium vystoupil člověk, který řekl: “Chtěl bych provokovat. Zdravím kamarády od SS.” Rozkousl kapsli s cyankali a zemřel. Grass pak vyhledal jeho rodinu a psal o něm. Ten člověk nevěděl, jen naťukl kontext, kterému se teď dostává nové pointy. Z dvacátého století nelze nic objevit, jen se při podobných otřesech některé věci pootočí a vidíme je z jiné perspektivy.

Německá intelektuální gerontokracie zas jednou se svými prastarými tématy slavila hody. Dva mladší autoři v levicových Süddeutsche Zeitung úpěnlivě psali: “Prosíme už žádná další přiznání. Copak nejsou jiná témata?” Vzápětí dodali, že debata o válce v Libanonu nepřitáhla žádné z velkých jmen intelektuálů nad pětasedmdesát, kdežto u Grasse se nadzvedli všichni. Mladší autoři si všimli, jak mladí příslušníci levicového mírového hnutí pochodovali Berlínem společně s Araby a křičeli “Smrt Židům”, aniž by to někomu stálo za skandál. Německo prý stojí na straně slabších, to znamená Libanonu, protože má víc mrtvých a nedisponuje tak dobrou armádou. Diskurs, který stojí za to, je prý ten, který řekne, že Německo nestojí na straně Izraele, protože zavraždilo šest milionů Židů, ale protože Izrael je demokratický stát. Osvícenství proti středověku, lidská práva proti islámským mučedníkům. Článek je malou ilustrací k tomu, jak právě Grassova kniha ovlivnila a dosud ovlivňuje vnímání a cítění věcí veřejných v Německu. Ukazuje i nové cesty pro levicové smýšlení, které si musí dávat mnohem větší pozor na barvy a s černou a bílou zásadně nevystačí.

S vděkem vybavil jsem si naši nejstarší generaci intelektuálních autorit. Žijící autoři jako Vaculík, Gruša, Kohout, Lustig, Škvorecký, Kliment i v mlčení vzdálený Kundera a další dosáhli často mezinárodních úspěchů a intelektuální váhy srovnatelné s Grassovou. Ne náhodou Grass mnohé z nich zná a něco pro ně byl schopen udělat. Tito autoři vedli jiný typ polemiky se svým režimem, než to činil Grass. Výsluní srovnatelné s jeho nezažili, jen pochopení publika bylo podobného druhu a zasáhlo možná větší část společnosti. Zdá se mi, že tito lidé se lépe hodí do dialogické povahy současného světa a do času, kdy vedle sebe fungují různé diskursy. Heraldická zvířata (jak se říkalo Grassovi) nejsou v kursu. Nemám radost, že autor Dvou tisíců slov stále obývá dva plus jedna nad křižovatkou, mám ale radost, že tam dost lidí může přijít. Pro českou zkušenost je událost s Grassem možná docela důležitá. Ukazuje se na ní, jak odlišná je demokratická část našeho vývoje ve druhé půli dvacátého století od západoněmecké. Na tomto podkladě ukazují se některé rysy našich let šedesátých až devadesátých, kterých bychom si jinak možná nevšimli.