Výběr lužické poezie

Básně Kita Lorence jsou uvedeny chronologicky podle zařazení do sbírek, jsou vybrány ukázky z každé dekády jeho tvorby. Převzato ze sbírek Struga (1967), Serbska poezija (1979), Ty porno mi (1988, název není do češtiny přeložitelný, neboť slovo porno znamená v horní lužičtině současně substantivum a předložku proti) a Suki w zakach (1998, V kapsách). Přeložil Milan Hrabal, stejně jako básně Benedikta Dyrlicha. Básně Róžy Domaškové jsou z prvních dvou sbírek Wróćo ja doprědka du (1990, Jdu nazpět vpřed) a Pře wšě płoty (1994, Přes všechny ploty). Přeložil Radek Čermák.

Kito Lorenc

Slepjanske pěsnje

Kóždu noc dźije so mi, zo sy
ty spała při mni … Lětko
stoji ta woda tam, hdźeš k tebi ja dźěch,
judahej.

Myjach sej lico a w hłubokosći
widźach štom Rjana róža, widźach
štomaj Nalika, Muškota, widźach
třeći štom Jědojte jabłučko.
Pod nim třo hólcy hołbje pasu.
Při nim je holičo šło
trawku žnjeć.

Přestrěj swój płašćik, přiwjazany
za lipu je kóń.

Tam, praji šapar, w pjeńku dubowym
dźěćo leži, přikryte z ćernjom.
A Kito, z karu łučwa
sem z hole, chichotacy: Daj mi jedno jajko –
sydom lět dyrbjach wandrować,
na fórmanskej dróze
lubku zhubich, naša rola
leži pusta.

Ale kóždu noc dźije so mi, zo sy
ty spała při mni … Lětko
stoji ta woda tam, hdźež k tebi ja dźěch,
judahej.

Melodija

Tak ćicho je, tak ćicho je,
a jara so mi spěwać chce.
A štož ja spěwam, słyšiš ty,
hačkuli njewěm, hdźe a hdy.

Tak ćicho je, tak ćicho je,
a ja sej myslu na tebje,
hačkuli njewěm, štó ty sy,
a štó ja sym, wěš jeno ty.

Tak ćicho je, tak ćicho je,
a wšitko jónu nimo dźe.
A wšitko znowa budźe hdy:
Tón ćichi spěwa Ja a Ty.

Telefonat

Njesłyšiš mje? Ja će widźu,
kak z nachilenej šiju
słuchatko dźeržiš,
je wćipna k wuchu tłóčiš
pod kudźerkami,
we wóčku smějate złoćawki –
ow ty žałbowana liška,
njeswjata Marja Častochcyća,
wusłyš mje!

Eksistuje druha rěč

Zady kromy chroma
na tamanej stronje komy
w njezrudnych łukach
pódla hale rudulijernje
blisko Rudijoweje halelujarnje
hdźež pod tamariskami Tamara
z Maratu pusěruje
a mudna skomla
na mutnu skomdu skomlaka
mutěruje
tam eksistuje dotal
total druha rěč
z mulom mulata
a z nutellu nule
na mutličce
rěč prosta kaž prostata
a bjeze wšeho abscesa zrozumliwa
w prěnjej druhej třećej wuwitej wosobje:
ja du
ty duješ
wonja


Benedikt Dyrlich

Spěw lubosćez Prahi

Twój posměwk chwalu:
Zjědźe mi pod kožu
Před pomnikom Jakule
Z toho časa čuju so
Njebity

Twojej woči chwalu:
Kałatej pomjatk
Samo w nocy chcu
Će wobjeć
Na hasy Jana Nerudy

Twoje kudźerje chwalu:
Błyšća so dale
W ćěmnych pincach
Katedrale swjateho Wita

Twoje nadra chwalu:
Kołsaja so
Pod přitulnej jupku
Hradčanow lóšt padnje
Na čerwjene třěchi
Stareho města

Twój jazyčk chwalu:
Šwižoli hač do switanja
W komorce poezije
Naměsta swjateho Wjacława
Lubuju će

Chwalu złotu Prahu:
Dwójki najrjeńši són!

Praska meja 2004
(po basni Vítězslava Nezvala)

Witaj
Europski ptak přizemi   Wuhraje znowa
Nad Wołtawu horjenki
Kontinent rosće
 Hermank pisanych kłobukow před a za nim
  Wječor wuwaleja woči
    Najwšelakoriše sowki
Sutanje drapow?

Witaj
Europski ptak strowi Wuhraje znowa
Jakulu a wšěch potomnikow delenki
Čěskeje króny
 Krupjana kołbasa Delanskeho řeznistwa
  Słodźi Praskim přećelam
    A njeznatym z Brüssela
Kaž doma?

Witaj
Europski ptak hawroni Wuhraje znowa
Na ćmowej hasce muzy
Při Łužiskim seminarje
 Dana, Karola a ty
  Karusel z wami wjerći so bjez kónca
    Stysk začuwaš jako móšk
Ahoj basniko


Róža Domašcyna

Zeleny swět

prjedownikow pohrjebachmy
w trawniku namrěchmy
wšo a ničo
bě dosć!

přeborkachmy zelenosć pod
a nad nami narosće lětam zerzawc

ze zelenej nadróžnej jězdźimy
do apotekow po zelo
powětr słodźi
za cigaretami z mentolom
na pasku dypa žołmak stereo
bjez disonancy nazeleń
su budma medalje
na našej hrudźi
znaki w mlě

Wołanja ze Sodoma

Kaž dołho mój sy, sym ja swoja.
Zemrěći njerejuja reju za mortwych.
Haleluja zaklinči z wotzynkom wotzynka.
Lětow row je stary kaž wužłobjeny kamjeń.
Móžemoj doprědka a dozady chodźić,
posledni puć dyrbimoj hić.
Njeznaju ničo, stož je twjerdše hač čas,
jón njepřetoča ani wčerawši ani jutřiši dźeń.

Spytowanje do paradiza

cuzbnika smej ty a ja
(Mato Kosyk, Chicago 1884)


sćěna to je jenož koža
naju dźěli swětłoćěmna
budźe swědčić wo naju žadliwosći
hdyž ju dožiwimoj atlantiski swjatk
namaj budźe hdyž so zetkamoj
jako ranjomnaj rěznikaj zwěrjet
kotrajž sej mjasne woprujetaj
a z kreju ćěło wopluskataj zo byštaj byłoj
jenakaj pod wočomaj zemrětych
kiž su swoje bydło w preriji mjez njebjom
a paradizom wopušćili ze swojich rubow
zestawali zo bychu widźeli
kak namaj so žiwjenje zrodźi
čłowječe nětkopój
mojej sćehni stej napjatej na płachće

Kito Lorenc

Slepjanské písně

Každé noci mívám sen,
že spíš vedle mě … Už rok
stojí voda tam, kudy já chodil za tebou,
holahou.

Myl jsem si tvář a v hloubce
uviděl strom Krásná růže, viděl
stromy Hvozdík, Muškát
a třetí Jedovaté jablíčko.
Pod ním tři mládenci pasou holuby.
Kolem nich děvče šlo
travičku kosit.

Prostři svůj pláštík, k lípě
je přivázaný kůň.

Tam, praví pastýř, v kmeni dubovém
děťátko leží trním přikryté.
A Kito s károu dříví
z lesa se pochechtává: Dejte vejce malovaný –
sedm let jsem vandrovati musel,
na formanské cestě
lásku tvou jsem ztratil, naše pole
leží holé.

Ale každé noci mívám sen,
že spíš vedle mě … Už rok
stojí voda tam, kudy já chodil za tebou,
holahou.

Melodie

Tak ticho je, tak ticho je,
a velmi se mi zpívat chce.
A co já zpívám, slyšíš ty,
ačkoli nevím kde a kdy.

Tak ticho je, tak ticho je,
a já hned myslím na tebe,
ačkoli nevím, kdo že jsi,
a kdo já jsem, víš jenom ty.

Tak ticho je, tak ticho je,
a všechno jednou pomine.
A vše se znovu přihodí:
Ten tichý zpěv a Já a Ty.

Telefonát

Neslyšíš mě? Vidím tě,
jak se skloněnou hlavou
držíš sluchátko,
zvědavě ho tiskneš k uchu
pod kadeřemi,
v oku smějící se červánky –
ó ty mazaná liško,
nesvatá Marie Častochtivá,
vyslyš mě!

Existuje jiná řeč

Za okrajem chromu
na ztracené straně krajky
v nesmutných lukách
vedle haly kovolijny
poblíž Lianiny alejujárny
kde pod tamaryšky Tamara
s Martou flirtuje
a z koulí muňka
na kalnou prodlevu hudrala
mutuje
tam dosud existuje
extrémně jiná řeč
s mulem mulata
a s nutelou nultě
na měchačce
řeč prostá jako prostata
a bez všího abscesu srozumitelná
v první druhé třetí rozvité osobě:
já jdu
ty duješ
oni voní


Benedikt Dyrlich

Zpěv lásky z Prahy

Velebím Tvůj úsměv:
Sjede mi pod kůži
Před památkou na Jakulu
Od té chvíle cítím se
Svobodný

Velebím tvé oči:
Vbodnuté do vzpomínky
V noci tě chci
Obejmout
V uličce Jana Nerudy

Velebím tvé vlasy:
Svítí do dálky
V temných sklepeních
Katedrály svatého Víta


Velebím tvá ňadra:
Kolébají se
Pod přiléhavou halenkou
Příchuť Hradčan padá
Na červené střechy
Starého Města

Velebím tvůj jazyk:
Šveholí až do svítání
V komůrce poezie
Náměstí svatého Václava
Miluji tě

Velebím zlatou Prahu
Dvojitý nejkrásnější sen!

Pražský květen 2004
(na báseň V. Nezvala)

Vítej
Evropský pták přistane   Vyhraje znovu
Nad Vltavou svršky
Kontinent roste
 Jarmark barevných klobouků před ním za ním
  Večer vyvalí oči
    Nejrozmanitější sůvy
Trápení sebranky?

Vítej
Evropský pták zdraví Vyhraje znovu
Jakulu a všechny následníky spodky
České koruny
 Krupičné klobásy z Delanského řeznictví
  Chutnají pražským přátelům
    A neznámým z Bruselu
Jako doma?

Vítej
Evropský pták se potlouká Vyhraje znovu
V tmavé uličce múzy
Při Lužickém semináři
 Dana, Karla a ty
  Kolotoč se s vámi točí bez konce
    Stesk pociťuješ jako chmýří
Ahoj básníku


Róža Domašková

Zelený svět

předky jsme pohřbili
pod drnem zdědili
všechno a nic
bylo dost!

rozryli jsme zeleň pod
a nad námi narostla rokům rez

zelenou tramvají jezdíme
do lékáren pro bylinky
vzduch chutná
po mentolových cigaretách
na pásku chraptí zelenáč stereo
bez disonance nazelenalé
jsou mateřská znamínka medaile
na našich prsou
značky v mlze

Volání ze Sodomy

Dokud jsi ty můj, jsem já svojí.
Zemřelí netancují tanec pro mrtvé.
Aleluja zazní ozvěnou ozvěny.
Hrob roků je starý jak kámen omletý.
Můžeme chodit dozadu dopředu,
musíme jít svoji poslední cestu.
Neznám nic tvrdšího než čas,
ten neobrousíš ani včerejším, ani zítřejším dnem.

Pokušení do ráje

cizinci jsme ty i já
(Mato Kosyk, Chicago 1884)


zeď to je jen kůže
co nás dělí světlotemná
bude svědčit o naší žádostivosti
až ji zakusíme v atlantickém svátku
vzájemného setkání
dva zranitelní žreci
kteří sobě obětují tělesno
a potřísní se krví aby byli
stejní pod očima zemřelých
kteří opustili své místo
v prérii mezi nebem a rájem
povstali ze svých pláten aby viděli
jak se v nás zrodí nový život
člověče teď už pojď
moje stehna jsou napjatá na prostěradle

 

ARCHIV LTN

2010

2009

2008

2007

2006

2005

2004

AKTUÁLNÍ ČÍSLO