Více než rok vedl prezidentský kandidát mexické levice Andrés Manuel López Obrador všechny průzkumy oblíbenosti. V nedělních volbách byl přesto poražen. Vinou nedostatku realistické vize či kvůli diktátorským sklonům, jež mu vytýkali jeho političtí protivníci, to ale nebylo.

V neděli druhého července večer byly v Mexiku uzavřeny poslední hlasovací místnosti. Prezidentské volby skončily, nikdo ale nedokázal předem říci jak. Po řadu měsíců vedl všechny průzkumy levicový kandidát Andrés Manuel López Obrador, někdejší starosta Mexico City. Se začátkem poslední fáze předvolební kampaně ovšem začal svůj náskok ztrácet. Jeho hlavní protikandidát, Felipe Calderón z nyní vládnoucí Strany národní akce (PAN), jej dokonce v několika statistikách předběhl. Bez šancí však nebyl ani třetí z uchazečů o nejvyšší ústavní funkci - Roberto Madrazo z nejstaršího politického uskupení v zemi, Institucionální revoluční strany (PRI). Na výsledky se tedy čekalo velmi netrpělivě.

Jelikož se preference všech tří kandidátů pohybovaly v blízkosti třicetiprocentní hranice, dal se malý rozdíl v odevzdaných hlasech očekávat. Těsné volební výsledky ostatně nejsou v posledních letech ničím výjimečným. Málokdo ale předpokládal, že mohou být těsné až do takové míry: dle prvních oficiálních údajů porazil Calderón Obradora o 1,04 procenta. Federální volební komise posléze nařídila přepočítání sporných hlasů. Po něm se rozdíl snížil na 0,64 procenta. V Mexiku, kde je oprávněno volit jednačtyřicet milionů lidí, to znamená přibližně dvě stě padesát tisíc hlasů.

Zdroj: Archív LtN

Svou prací v úřadu starosty Mexico City Obrador dokázal, že není pouze velkohubým levicovým populistou. Nyní však mohou i v jeho uvažování převážit emoce nad věcnými fakty. 

S poukazem na přetrvávající nesrovnalosti odmítl Obrador prohru uznat. Jeho stoupenci nyní požadují kompletní a důslednou revizi odevzdaných lístků. „Jsme přesvědčeni o vítězství našeho kandidáta,” uvedl minulou středu Jesus Ortega, hlavní manažer Obradorovy kampaně. „Chceme, aby bylo vše ještě jednou důkladně prověřeno: hlas po hlasu, zpráva po zprávě, místnost po místnosti.” Nejrůznější levicová sdružení již natiskla a rozeslala řadu výzev k veřejným protestům.

V proběhnuvších volbách totiž nešlo pouze o ministerská křesla. Po vítězství Vincenta Foxe v roce 2000, jež ukončilo několik desetiletí nepřerušenou vládu PRI, se Mexiko stalo oddaným vyznavačem neoliberální ideologie a spolu s Uribeho Kolumbií pak i nejhorlivějším stoupencem politiky USA v Latinské Americe. Obrador slíbil tuto linii radikálně změnit: zavázal se přehodnotit podmínky mexického členství v Severoamerické zóně volného obchodu (NAFTA), zastavit divoký rozprodej státních podniků, snížit energetickou závislost na Spojených státech a důsledně zreformovat systém sociální politiky.

K jeho zvolení přitom existovaly předpoklady takřka ideální. Prezident Fox nesplnil svůj příslib garance sedmiprocentního růstu HDP (stávající růst stěží překročí 1,8 procent). Za jeho vlády neubylo chudých a dlouhodobě neklesla ani nezaměstnanost. Zvýšily se naproti tomu rozdíly mezi sociálními vrstvami a zvláště v posledním půlroce též masivně stoupl počet lidí, kteří utíkají za prací do USA.

López Obrador navíc již ve zmíněné správní funkci prokázal, že jeho sliby nejsou jen předvolebním tlučhubovstvím. Navzdory soustavné kritice Foxových opatření a zjevnému nepřátelství mezi jeho úřadem a federální vládou se mu podařilo získat prostředky na zavedení systému veřejných prací pro chudé a zvýšení dávek důchodcům, svobodným matkám i postiženým. V prezidentské funkci potom zamýšlel tato opatření rozšířit na federální úroveň. Potřebné finance měla přinést reforma daňového systému, více zatěžující majetné vrstvy. Obrador tak nabídl svým spoluobčanům po delší době možnost, jež tvoří základ každé skutečné demokracie – možnost obratu, opravdové změny.

Se všemi zmíněnými kroky podstatná část Mexičanů sympatizuje. Program o jeho (případné) volební prohře tudíž nerozhodl.

Namísto jeho ideologické kritiky lze hledat hlavní příčinu porážky ve formě předvolební kampaně: většina argumentů Obradorových protivníků vycházela z jakéhosi strachu a démonizace jeho osoby. Ideologie PAN jej soustavně vykreslovala jako „nebezpečí pro Mexiko”; klipy, vnucující mu nedemokratické záměry i úmysl učinit z Mexika druhou Kubu či Venezuelu, byly staženy až na nátlak kontrolních orgánů. Televizní oznámení, zvýznamňující podobnosti mezi Obradorem a Hugem Chávezem, se přesto v posledních dnech kampaně opět objevila. Celá protilevicová argumentace propadla absolutní personalizaci.

Praví liberálové a tradicionalisté z PRI zase Obradora odsoudili za přílišný populismus. Krajní levice mu vyčetla oportunismus a příklon k politice středu, Zapatisté Subcomandanta Marcose ho odmítli podpořit kvůli několika korupčním aférám. Zleva byl též zatracován jeho záměr přehodnotit mexické závazky v NAFTA – radikálové považují dohodu za zločinnou z principu a chtějí, aby z ní Mexiko odstoupilo úplně.

Výkřiky a hrozby poznamenaly nejen kampaň jako takovou, nýbrž pronikly i do televizních debat. Kvůli hádkám a osočování se pochopitelně na obsah programů jednotlivých stran téměř nedostalo. Mexičané, rozhodující se na základě průběhu kampaně, proto nehlasovali o straně či myšlenkách, avšak o samotném Obradorovi. Buď v jejich očích obstál, nebo nikoliv. Volby pak dopadly výsledkem již zmíněným.

Po několik příštích dnů či týdnů potrvá v Mexiku období nejistoty. Rozhodnutí, zda-li bude příští vláda postupovat v dosavadním politickém směru, anebo se jej odhodlá pozměnit, teď nenáleží občanům, ale úředníkům. V ulicích se zajisté objeví rozvášněné davy, po volbách smíření politikové se opět znesváří a argumenty ustoupí citům. Ať už dají kontrolní komise (či případně soudy) zapravdu Obradorovi nebo jeho protivníkům, duch demokracie i zásady politické kultury v této zemi bezpochyby utrpí.