S ředitelkou Tance Praha Yvonou Kreuzmannovou (1963) o krásné fyzičnosti tance, principu moderny a naopak o složité organizaci festivalu a nízké úrovni spolupráce s politiky, o protežovaném paláci Akropolis a také o tom, k čemu bude Klíčové hnutí. Kreuzmannová vystudovala pražskou AMU, obor teorie tance. V roce 1991 založila občanské sdružení Tanec Praha, které letos pořádá již osmnáctý ročník stejnojmenného festivalu. V Praze, Brně, Ostravě, Českém Krumlově, Českých Budějovicích a Táboře se koná od 2. do 28. června 2006.

Tento ročník Tance Praha je osmnáctý. Muselo se tedy začít počítat už před listopadem.
Ano, v létě 1989 byl první ročník, tehdy ještě pod Pražským kulturním střediskem. V rámci pražského kulturního léta chtěli tehdy začít pořádat letní taneční festival. Mě oslovili hned v roce devadesát. Nejprve jsem tam pracovala jako tisková mluvčí.

Odkdy tedy festival řídíte?
Hned následující rok to vypadalo, že festival zase zanikne, pokud ho někdo nepřevezme. Tak vznikl Tanec Praha, když jsem založila občanské sdružení na jeho pořádání.

Jak jste se k organizaci tance dostala?
Studovala jsem na AMU. Byl potřeba expert, takže jsem nastoupila ještě během studia. Od září devadesát jsem navíc pobývala na stipendijním pobytu v Paříži, měla jsem i další zahraniční nabídky na stáže z USA, Anglie, Švýcarska. Přiučila jsem se tam management a fundraising. Během deseti let jsem získala čtyři granty EU. Jeden dokonce na tříletý projekt.

I v tanci znamená Paříž to, co obvykle?
Ano, je nejzásadnější. A já nechtěla jen sdružovat tanečníky odsud, ale dovézt to nejlepší a nejsoučasnější z celé Evropy. Minulý režim moderní tanec nepodporoval, chtěla jsem zprostředkovat kontakt ze současností.

Co to je moderní tanec oproti nemodernímu?
Víte, v baletu je padesát stejných labutí. Modernost spočívá v důrazu na individualitu, na civilnost projevu. Postavy jsou každá různá, hudba je také jiná.

Jaká hudba se pro tanec nehodí?
Jsou takoví, kteří využijí i prvky techna. Pro mě je nejméně představitelná dechovka. Do oboru patří world music i soudobá vážná hudba.

Svou aktivitu jste v průběhu devadesátých let rozšířila ještě na samostatnou taneční scénu, jedinou u nás, divadlo Ponec. Co je vaším cílem tam?
Dovést a ukázat, co se děje ve světě. Snažím se tím motivovat české umělce. Za tím účelem jsem založila i Českou taneční platformu, odnož té evropské. Po deseti letech vznikla prostě potřeba stálé scény, protože tanec je na prostoru závislý. V Ponci je festival v malém vlastně po celý rok, má víc než deset premiér za sezónu. Před jeho otevřením se inscenace připravovaly pouze pro festival. Jedna dvě reprízy a konec. Je to i otázka profesionalizace oboru.

Je moderní tanec individualističtější?
Rozhodně. Také proto mu minulý režim nepřál. Naopak za první republiky to bylo na vysoké úrovni, Milča Majerová, Duncanovská škola a jiné.

Jak se připravuje festival, který trvá celý měsíc?
Dá to spoustu práce. Nejdřív měl deset, pak čtrnáct dní, pak tři týdny, teď už je to celý měsíc. Ke konci bývalo vyprodáno a lidé byli naštvaní. Nejnáročnější je koordinace programu v rámci pěti měst po republice.

Kolik lidí Tanec Praha připravuje?
Mám ještě tři zaměstnance a asi patnáct externistů. Chystáme festival i celoroční činnost Ponce.

Panejo. Jsme v půlce programu. Co jste tedy přivezla letos?
Tím, že sedím v porotě Aerowaves, což je evropská soutěž mladých tanečníků, kde je osmadvacet zemí a je to to nejmladší, co se v Evropě děje, mám přesný přehled o tom, kde to usíná, jestli vévodí nové technologie atd. Teď se mi zdá, že se vrací čistý pohyb, živá hudba, živý tanec. Letošek je v tomto ohledu vrchol. Zajímaví byli Dánové v úvodu, nové jsou večery s živou hudbou v Arše a filmové projekce na Palachově náměstí.

Jak účinkující vybíráte?
Objíždím Evropu, navštívím v bloku čtyř dnů tak deset představení a zhlédnu mnoho videí. Je to ale riziko. Tanec chce prostor a mladý zvláště.

Kdybyste měla Tanec Praha zařadit mezi současné taneční festivaly?
Špička. Nejvýznamnější je lyonské bienále, také Montpellier. Zajímavý je také Dance Umbrella v Londýně. Jejich budgety se ale s naším nedají vůbec srovnávat. Oceňují nás ale v tom, že hledáme nové. V tom jsme jinde než zbytek východní Evropy, a lehce napřed.

V programu mě u hlavního večera Compania Nacional de Danza v čele s Nacho Duatem zaujalo, že se o představení Por Vos Muero píše, že jde o hold zásadní úloze tance ve Španělsku v šestnáctého století. Jaká ta role byla?

Tanec umožňoval komunikaci, zakládal vztahy. Masky, velké šaty, vlastně z dnešního pohledu kostýmy. Šlechta se odreagovávala a dostávala vztahy jinam. Proti této lehké strojenosti staví Duato do kontrastu tělový celotrikot. Někteří jsou tak hodně oblečení, jiní jako odhalení. Je v tom nádherná fyzičnost.

Zdroj: Daniela Matějková

„V baletu je padesát stejných labutí. Modernost spočívá v důrazu na individualitu,“ říká Yvona Kreuzmannová. 

Jaká je role tance dnes?
Individuální. Ale kontakt prostředkuje stále. Ty, co o něj nestojí, nezvu. Tanec je stále významnou součástí kultury: street dance, hip hop, salsa. Umělci tyto formy převádějí z ulice na scénu. I lidé přijdou radši do divadla na to, co si sami zkusili. Naopak tanečníci se hned po příjezdu ptají, kam si mohou jít zatancovat, jsou to samozřejmě často i exhibicionisté.

Jak do vašeho chápání moderního tance zapadají tradiční české taneční?
Tradice je potenciál. Vedle tanečních i základní umělecké školy. Navíc teď vzniká i mnoho privátních tanečních studií. Je možné si zaplatit hodiny jazzu, salsy, tanga, čehokoli. Pomáhá to všechno popularizaci tanečního umění.

Má tanec nějaká omezení?
Nesluší mu konkrétní významy. Síla moderny je v tom, že nadhodí téma a divák dodá zkušenosti. Že si doplní další podtémata.

A témata tance?
Žena a muž. Vtipně, dramaticky, drasticky. Nejde ovšem jen o ztvárnění tématu, ale i o pohyb jako takový. Třeba Body Mind ve Varšavě – tam jde hlavně o vnímání těla o fyzično. Je to jinak postavené.

Prostředkuje tanec příběhy?
Narativní věci nemám ráda, limituje to. Dovážíme abstraktnější představení. I ta mají obsah, neznamená to ale, že se drží příběhu.

Proč je závěrečný večer v Sazce?
Má dokonalou elevaci hlediště. A scénu postavíme dvacet na patnáct metrů – to nikde jinde není. Jednou za rok tam stavíme největší divadlo v Čechách. A pak Sazka dává vítězi čtyři sta tisíc na novou inscenaci. To jsou smysluplné peníze, pár desítek tisíc je nanic, z toho premiéru sotva uděláte.

Jak festival financujete?
Tak pětina jsou evropské peníze z fondů, další skoro třetina od jednotlivých členských států na podporu jejich zástupců na festivalu. Znamená to koordinaci asi třiceti institucí.

A české zdroje?
Ministerstvo kultury dalo jenom dva miliony, přestože by mělo dát aspoň tři, jako Praha. Celkový rozpočet akce je více než dvanáct. Ještě si připravím, co k tomu ve srovnání s obdobnými akcemi při závěrečném večeru řeknu.

Na Palachově náměstí byly v rámci Tance Praha postaveny ocelové Kostky z Lucemburska, které využíváte také pro festival. Proč stojí zrovna tam?
Jinde nebylo místo. Na Václaváku i na Staromáku je fotbal.

Nad festivalem ale převzal slavnostní záštitu primátor Pavel Bém.
Ano, ale to právě irituje městské části nejvíc. Vidím, že mi chtějí říct: Vy si myslíte, že když máte záštitu primátora, že můžete všechno. Primátor ale říká léta, že chce umění v ulicích.

Jaký je přístup jinde?
Hýčkají si je. Lyon je festivalem proslulý. V polovině devadesátých let vyčlenila městská rada milion franků jen na to, aby se během jednoho víkendu mohli zapojit všichni, kdo měli zájem.

Není v tom ohledu nevýhoda pořádat festival v hlavním městě?
Asi na tom něco je. Je tu moc komerčních akcí. A pak radní nepoznají, co je komerční a co ne. My jsme nekomerční, přesto máme vyprodáno. Na sebe si ale nevyděláme. Ze vstupného pokryjeme tak desetinu.

A Ponec? Spolupracujete s radnicí Prahy 3?
Letos jsme podruhé v řadě nedostali vůbec nic na uměleckou činnost Ponce, žádali jsme i na jednotlivé projekty, tam nám přidělili dvě stě tisíc na mezinárodní akce. Na celoroční činnost jsme nedostali ještě nikdy.

A žádáte?
Jistě, ale já jsem v minulosti opakovaně upozorňovala na propojení klubu Akropolis a radnice. Majitel Akropolis Pavel Hurda je zároveň zastupitelem za ODS, a to i na magistrátu. Vždy dostanou peníze i tam i tam.

Prý je jejich projekt vždy nejlepší.
Z největších dotací nejlepší projekt, aby ne. S takovými rozpočty na propagaci bych také byla nejlepší. Jejich klub je postaven na komerční bázi. Jsou na něj nabalená eseróčka a akciovky. Tedy na celoroční provoz by neměl dostávat nic, a jen na jednotlivé projekty. Tváří se, že na to mají nárok jako každé divadlo.

Orientujete se v kulturní politice, založila jste spolu s Táňou Fischerovou a Rut Kolínskou Klíčové hnutí. K čemu má být klíčem?
Doufám, že k duši.

Kdo další v něm působí?
Jen my tři. Ale nezůstaneme samy. Líbí se mi na tom, že nikdo z nás nemá politické ambice ve smyslu „dostat se k moci“. Chceme ovlivňovat konkrétní věci a nabídnout alternativu.

V čem má spočívat?
V důrazu na občanský sektor. Kdo něco dělá ve své lokalitě, kdo je motivovaný, odpovědný – to je náš potenciál. Vadí mi bipolární politický systém.

Kdy prospívá kultuře finanční podpora?
Když vychází ta kultura zdola, z bytostné potřeby. Model neziskovek takový je. Proto jsme chtěly hnutí a ne stranu, abychom oslovily všechny úrovně.

Zabýváte se také výukou tance.
Spíše dopadem výchovného působení tance na děti. Podporuje kreativitu. Je to otevírání se oboru, který tu pořádně nebyl. Není to dril u tyče. Kladu důraz na svobodu v kreativitě a odpovědnost za všechno, co dělám.

Nevypadáte ještě na senátní věk. Kam se chystáte?
Senátní věk už mám, ale raději podpořím Táňu Fischerovou. Je v tom spousta idealismu, ale je podložený letitou zkušeností, že to s ním jde.