Chorvatská právnička Jadranka Cigelj přežila věznění v srbském koncentračním táboře Omarska v roce 1992, kam byla poslána po svém zatčení v Prijedoru. V knize „Apartmá 102“ popisuje své zážitky v táboře a následné propuštění. Literární noviny přinášejí ukázku ze vzpomínek ženy, která se rozhodla nemlčet a aktivně se účastní procesu odhalování zločinů proti lidskosti v bývalé Jugoslávii.

V prvním „pracovním“ dni v táboře Omarska jsem si v dlouhé úzké chodbě všimla kovových skříněk, které před válkou používali dělníci. Prošli jsme vchodovými dveřmi, kudy mě včera přivedli. Před dveřmi seděli dva strážní se samopaly v klíně. Smáli se a jejich smích mi připadal plný zloby. Před těmi dveřmi včera zůstal můj život, proběhlo mi hlavou.

Šli jsme kus po chodbě až do velké místnosti s prosklenou stěnou. Jeden voják řekl, že je to restaurace. Prosklené dveře „restaurace“ se otevřely. Dovnitř začali jeden za druhým proudit nahrbení muži, kteří se pokoušeli chránit si rukama hlavu před ranami. Muži! Je to špatný výraz pro zástup, který jsem teď poprvé spatřila zblízka. Měli obličeje orámované šedými špinavými vousy a plné modřin. Jejich oblečení bylo potrhané a strašně zašpiněné a šířil se kolem nich nesnesitelný zápach fekálií a zaschlé krve. Vrhali krátké pohledy na naši skupinu u ústředního topení a ve tvářích měli zoufalou úzkost. Téměř nebylo možné rozeznávat obličeje. Byly jsme tím pohledem otřeseny a mlčely jsme. Každá z nás jej prožívala po svém. Zbídačelá kolona si v poklusu odebírala plastikové talíře, v nichž plavalo trochu špinavé polévky. Viděla jsem, jak se všichni usilovně snažili udržet talíř v klidu, aby z něj tekutina nevyšplíchla. Každý dostal k polévce kus chleba, který mnozí z nich rychle nechali zmizet kdesi ve špinavé košili. Strážní je přitom mlátili, nešetřili ta vyhublá těla a muži si stihli ulamovat z chleba jen drobty. Posadili se k sedmi stolům, postaveným do řady vedle sebe. Rychle pojídali polévku a ti, kteří seděli čelem k nám, potají na nás vrhali pohledy. Očima nás počítali a tu a tam se někdo z nich pousmál, že některou z nás poznává. To vše trvalo jen krátce. Minuta na příchod, minuta na vydávání bídné stravy a na jídlo a v následující minutě už se talíře odkládaly vedle dřezu a strážný křičel:

„Lumpové! Tak položíte ty talíře a lžíce?! Končíme! Jebu vaši ustašovskou matku. Tady není žádný hotel!“

Ta třetí minuta byla peklo… obušky, pažby pušek… hubená záda. Nářek se rozplýval v tupých zvucích kroků týraných mužů, kteří v rychlém poklusu dávali na sebe talíře s nedojedenou polévkou. V tom ďábelském tempu se opět utvořila kolona, která mizela ze dveří ještě rychleji, než přišla.

K obědu voda na nádobí

„Ach Bože. Přivážejí novou skupinu,“ zašeptal někdo a náš pohled se svezl k oknu, až jsme zapomněly věnovat pozornost tomu, že i do „restaurace“ právě vchází nová skupina. Venku přivážela Marica, tak se už odedávna říká policejnímu autu pro transport vězňů, nové oběti. S hrozným rámusem vyvlékali z auta několik mužů. Mnoho z nich mělo v obličeji podlitiny, někteří krváceli z nosu, z úst nebo z uší. Myslím, že jich bylo osm. Někdo jim nakázal postavit se ke stěně vedle našeho okna.

„Ženské! Dáte ty hlavy dolů?! Nedívat se! Jestli si to některá zkusí, bude to to poslední, co udělá!“ Křičel na nás strážný, který hlídal muže v „restauraci“, a výhrůžně mířil zbraní naším směrem. Beze slova jsme uposlechly rozkazu a položily jsme hlavy na ruce složené na stole. Nic jsme neviděly, nic jsme neslyšely. Výkřiky mučitelů plné zloby nám řekly víc, než kdybychom se dívaly. Hlava na rukou a pomyšlení na to, že přivezli jenom muže. Zachvěla jsem se. Vozí sem muže. Co je s mým synem? S otcem? Jsou… Ach Bože, jestli jsem někdy zhřešila, netrestej mě takhle.

„Hej ty! Ty velká! Dělej!“

Z panické modlitby mě vytrhl rozkaz: přede mnou a Jadrankou P. stál mrzutě se tvářící strážný a ukazoval směrem ke dřezu. Obě jsme vstaly a narazily jsme tam na ženu nejasného stáří. Byla uplakaná, kolem obličeje měla šátek, který jí pevně stahoval vlasy dozadu. Včera večer říkala, že se jmenuje Fikreta. Byla to prostá žena z vesnice. Celý její postoj ztělesňoval smutek. Ženy mi včera večer vyprávěly, že ji a její tři syny přivezli z vesnice Kamičani. Nejstaršímu synovi bylo právě osmnáct. Všichni byli obviněni z toho, že společně s jejím manželem ostřelovali samopaly ze zálohy srbskou armádu. Přivezli ji v šatové zástěře a v pantoflích. Velida vztáhla ruku k Fikretě, ukázala na její nohy, které vykukovaly z dlouhé zástěry a byly hrozně oteklé. A ona zmateně, s provinilým výrazem zvedla ruce, které byly stejně oteklé. Byl to omluvný pohyb, omlouvala se nám, že už nemůže pracovat, a máme ji vystřídat při umývání nádobí. Naší povinností bylo po každé skupině umýt talíře od zbytků jídla, které bylo tak bídné, že se i tou trochou mycího prostředku, kterou jsme dostaly, a vlažnou, skoro studenou vodou daly smýt docela snadno. Vždyť se to, čemu říkali oběd, ani příliš nelišilo od vody na nádobí. Při umývání mě napadlo, že by se podle počtu talířů dalo zjistit, kolik je tu vězňů. Tato myšlenka se mi neodbytně vnucovala, aspoň mi to pomohlo nemyslet tolik na to, co se stalo v noci. (První noc po příchodu do tábora byla autorka znásilněna, pozn. red.) Rychle jsem si vybavovala, kolik skupin už prošlo jídelnou, a při umývání jsem počítala talíře.

„Silvo! Silvo žije!“

Jadrančin výkřik přerušil moje počítání. A to už se k nám blížil, vousatý, se špinavými dlouho nemytými vlasy. Přes to všechno se usmíval a ukazoval svoje pravidelné zuby. Byl to povzbuzující úsměv. Neviděla jsme na něm stopy bití, jaké nesli mnozí jiní. Cítila jsem ulehčení. Třeba mě to také mine. Je přece prezident HDZ (Chorvatské demokratické společenství) a já jenom místopředsedkyně, prolétlo mi hlavou. Kromě toho už jsem včera byla nejhorším možným způsobem potrestaná. Když procházel kolem, rychle se mě zeptal: „Jak ses sem dostala?“ Nebyla jsem na takovou otázku připravena. „Ach Bože! Jak?“

Víc už jsme si říct nemohli. Soucitně na mě zamrkal a s úsměvem zas pokračoval se svou kolonou.

Stopy tříštění hlav, mozek, krev a vlasy

V apartmá 102 se celé noci vyslýchalo. Ticho noci naplňovaly výkřiky, které pronikaly z policejní úřadovny naproti pokoji, který byl naší ložnicí. Uvědomovala jsem si, že se tam děje něco strašného, a rozpraskanými rty jsem začala šeptat modlitbu. Jak zvláštní jsou to myšlenky, které se v krátkých vlnách, v útržcích převalují tímto světem, právě v okamžicích, kdy hluboko v sobě cítíme, že něco dospělo ke konci. Jsou to zlomky sekund, které nám přinášejí naději. Pomyslela jsem i na to, že konečně přestalo pršet. Třeba i vyjde slunce?!

A vyšlo. Postupně se vynořovala šeď dne a ta jako by způsobila, že bití naproti umdlévalo. Už jsme je neslyšely. Dveře do našeho pokoje se znovu otevřely. Viděla jsem na chodbě vojenské boty, které se rychle vzdalovaly. Zvuky vojenských kroků se mísily se zvukem vlečení něčeho těžkého. Neodvážila jsem se podívat výš než na ty vysoké boty, které se vzdalovaly. Viděla jsem čtyři nohy a mezi nimi Silvovu hlavu. Visela bezvládně, a jak ty boty kráčely, bouchala rytmicky do podlahy. Paže visely a komíhaly se sem tam a přejížděly po podlaze jako paže loutky. Tupý zvuk, který způsobovala Silvova hlava, zněl i na schodišti a někde v přízemí pak zanikl.

Místnost, kde jsme přespávaly přes den, sloužila jako kancelář. Dnes to vypadalo hůř než kdy předtím. Nebyl tam předmět, který by zůstal ušetřen orgií nenávisti, ze všech se stali němí svědkové. Na podlaze ležely židle, jak je povalil někdo, kdo z nich vztekle vstával. Celá místnost byla pocákána krví a zdálo se mi, jako by jednotlivé kapky krve stále ještě tepaly a slévaly se do bublinek, v nichž se odráželo světlo dopadající z chodby. Na několika místech byla rozsypaná hlína z květináčů a květináče ležely pod oknem. Tolik svědectví o úzkosti těch, kdo se pokoušeli unikat ranám těch bestií! Nějaká nervózní ruka zmačkala kousek papíru do kuličky. Ze stolů visely rozbité zásuvky a na jejich hranách byla zaschlá krev. Dnes se i z nich staly smrtící zbraně. V jednom koutě nám zbyly čtyři matrace, ale deky tam už nebyly žádné. („Vyšetřovatelé“ měli ve zvyku odtahovat mrtvé po výsleších v dece.) Dokonce i náš kanystr na vodu byl rozbitý. V těžkém vzduchu se mísil zápach zasychající krve a smrad fekálií, který vypovídal o nepopsatelném strachu.

„Kam je ale všechny dají, chudáky?“ zašeptala Sena, „vždyť je tam plno.“ Připomněla nám tak, jak před několika dny přivezli lidi z vesnice Biščani. Při vzpomínce na to dodnes celá ztuhnu. Dovezli je v autobusech a náklaďácích. Ti nebozí lidé probíhali špalírem strážných s rukama nahoře a vztyčenými třemi prsty, to museli na pozdrav srbským vojákům. Byli tam i mladí muži, vlastně ještě děti. Když je hnali špalírem, pršely na jejich záda rány. Nešťastníky, kteří dorazili jako poslední, odvedli hned za budovu „restaurace“. Protože jsme chtěly vyzvědět, co se s nimi bude dít, několik se nás zavřelo na záchodech, které byly na té straně budovy, a poslouchaly jsme přes zeď. Ty zvuky mi stále ještě znějí v uších. Přesně jsme slyšely, jak na cihlovou zeď narážejí hlavy a výkřiky zdivočelých strážných se střídaly s výkřiky vězňů. Suada, které se jako obvykle nějak podařilo na chvilku dostat z budovy, nám vyprávěla, že na cihlové zdi zůstaly strašné stopy; stopy tříštění hlav, mozek, krev a vlasy. Říkaly jsme jí, ať nepřehání a raději mlčí, ale uvnitř jsme věděly, že mluví pravdu.

Poslední drobeček

Jedna známá z Prijedoru mi po strážném poslala sýrový koláč. Sedmnáct kousků koláče naplnilo místnost neobvyklým mírem a najednou jsme nemusely myslet na nebezpečí. Seděly jsme v kruhu a pomalinku jsme žvýkaly, aby nám to co nejdéle vydrželo.

„Ach, kdyby tak toho bylo třikrát tolik!“ Povzdychla si Suada, která nikdy nevydržela být dlouho zticha.

Tentokrát ji nikdo nepřerušoval, všechny jsme si myslely totéž. Když jsem sahala po posledním drobečku, pocítila jsem nával něhy. Duka, žena, která stěží uměla číst a psát, se tímto dárkem vystavila nebezpečí. Určitě si to uvědomovala, ale její lidskost byla silnější než strach. Byla jsem jí velice vděčná a styděla jsem se za to, jak jsem se dřív k ní chovala. Ona totiž celá léta chodila do domu, kde jsem se svou rodinou bydlela. Měla tmavé vlasy. Z tváře vysušené sluncem jí svítily tmavé oči a já jsem si vždycky myslela, že je v nich něco záludného. Asi to bylo tím, že zanedbávala svého manžela, který byl už starší člověk, a spala s naším sousedem. Hnusila se mi. Ani jsem se nesnažila skrývat svůj názor na věc a netajila jsem se pohrdáním. Žvýkala jsem ten poslední kousíček a opět mnou projel pocit studu. Žena, které jsem si vůbec nevážila, podceňovala jsem ji a vyhýbala se jí, mi to teď vracela nejobtížnějším možným způsobem. Přenesla své myšlenky do toho koláče, nebezpečí, kterému se vystavovala, jí bylo k smíchu, vždyť mi chtěla poslat znamení. Věděla, že hladovíme. Myslela na mě. A tušila, co se na tomto místě děje.

„Kdopak je ta Duka?“ To se zeptala Biba, a nebyla jsem na to připravená. Ale věděla jsem, že Biba porozumí, a tak jsem jí to potichu začala vysvětlovat a nešetřila jsem se při tom a neospravedlňovala. Vyprávěla jsem jí o své pýše. O tom, jak jsem měla silnou potřebu vnucovat jiným svůj způsob myšlení. O mých ustrnulých názorech a o tom, jak jsem pohrdala vším, co nepatřilo do mého světa. O nevýslovném pocitu viny, který mě při jídle přepadl.

Autorka byla zatčena na jaře 1992 a v táboře Omarska strávila dva měsíce. Pak se mezinárodní veřejnost konečně vzchopila k protestům. Najednou se chování strážných a vyšetřovatelů změnilo. Do tábora přestali proudit noví vězni, naopak bylo z něj vypraveno několik autobusů do tábora Trnopolje, kde se prý mělo čekat na propuštění. Jadranka byla mezi prvními, kdo takto směli tábor Omarska opustit.

„Na co zas myslíš? Podívej na ty baráky, jak vypadají!“ Biba seděla vedle mě a teď do mě šťouchla loktem a ukazovala mi spálené domy, které dříve musely být nádherné. Místo oken zely černé díry, dveře byly vytržené z pantů. Z některých dveří zůstaly jen zuhelnatělé zbytky pohozené na ulici. Fasády, které dříve byly bílé, byly pokryty šedočernými stopami po ohni. Projížděli jsme jednou z nejbohatších vesnic prijedorského okresu a myslela jsem na to, jak tu ještě před dvěma měsíci žilo pospolu devatenáct národností. Mohla jsem obdivovat stromy obsypané úrodou, které lemovaly silnici z obou stran, vrhaly na nás stín a slunce ozařovalo nádherná jablka a tmavě modré švestky, místo toho jsem se ale rozplakala. „No tak přestaň! Už je to za námi, bude to dobrý… určitě se dostaneme domů!“

Biba mě utěšovala a pokoušela se zaplašit smutek, který se nás zmocňoval.

„Jsme na místě! Vystupte si!“ Hlas strážného nás upamatoval na to, že zdaleka ještě nejsme na svobodě. Autobus zastavil na okraji silnice a viděly jsme drátěný plot a za ním masy lidí. Lidé se tlačili na plot a zakrývali výhled na dlouhou bílou budovu. „To je obecní úřad!“ Řekla jedna z žen hlasitě.

Potichu jsme vystoupili, postavili se vedle autobusu do řady a čekali na další rozkazy. Brzy přišlo několik vojáků, kteří chvíli mluvili s naším strážným. Lidé se rozestoupili a dělali nám místo, abychom mohli projít k dřevěné terase před budovou.

„Ženy půjdou dovnitř,“ řekl jeden z vojáků krátce a ukázal na otevřené dveře.

Při procházení davem jsme se pokradmu dívaly, jestli neuvidíme známou tvář. Nepoznala jsem nikoho. Normální tón, kterým nás voják oslovil, únava z očekávání a možná i tmavá místnost, která po příchodu z nemilosrdného dopoledního slunce působila chladivě, to všechno způsobilo, že jsme se začaly potichu bavit. Zprvu to bylo jen ustrašené šeptání, to přešlo v normální hovor, který najednou pak zazněl až nepříjemně podrážděně a hlasitě. Bavily jsme se dokonce i s vojáky. Velký dřevěný stůl rozděloval místnost na dvě části. Nalevo byly jen jedny dveře a proti nim okno. Napravo stály stoly a lavice a vypadaly, jako by žádostivě čekaly na první hosty. Stoly byly bílé a čisté. Lavice červenohnědé. Místnost byla sice velká, ale působila uklidňujícím dojmem, ba příjemně. Nedalo se to srovnat s naší „restaurací“ v Omarsce. Přelétla jsem pohledem podlahu. Žádné rezavě hnědé skvrny nebo něco podobného. Stejně náhle, jako jsme začaly nahlas mluvit, jsme najednou zmlkly a zmateně jsme se usadily ke stolům a čekaly jsme.

V Trnopolje byly ženy z Omarsky ošetřeny a po dlouhé době se mohly normálně najíst. Byly tam chráněny před Srby, kolem však panoval válečný stav. Po propuštění se autorka s několika dalšími ženami musela domů do Prijedoru dostat pěšky. Šly ve velkém vedru, některé z nich bosy, protože boty se jim rozpadly. Věděly, že je na nich vidět, odkud putují.

Když jsem se konečně dostala domů, náš pes vrčel a se zježenými chlupy přede mnou utekl do druhého pokoje. Volala jsem ho k sobě, ale nepomohlo to. Pořád jen úzkostně vrčel, jako by chtěl říct: „Jsi nasáklá všemi možnými hrůzami a mám z tebe strach…“

Autorka na pozvání české sekce organizace ACAT (Actions des chrétiens pour l’abolition de la torture, Křesťané proti mučení) přijede do Prahy na Den lidských práv (10. prosince). Více informací na webové stránce www.acat.ecn.cz.