Mácholog. I tak lze označit Vladimíra Křivánka. K velkému českému básníkovi ho však poutá nejen profesní zájem literárního historika. Křivánek je totiž zároveň básník - a hlásí se k linii reflexivní poezie, která se odvozuje přímo od odkazu Karla Hynka Máchy, od jehož narození letos uplyne rovných dvě stě let. A je tu ještě třetí důvod, proč si právě s ním povídat o Máchovi - je předsedou Obce spisovatelů, která se stala koordinátorem letošních oslav.
Máme Máchův rok. Ale Mácha, zdá se, zatím nikde?
Nebojte se. Mácha se zjeví. Akce jsou rozprostřeny do celého roku. Navíc, hodně jich vzniká spontánně. Mohu ovšem mluvit jen o těch, které garantujeme jako Obec spisovatelů. Bohužel nepodařilo se nám ale získat dostatek prostředků na všechno, co jsme plánovali. Některé akce musíme proto oželet. Asi jsme přecenili zájem případných sponzorů. Ale to klíčové z plánového programu máchovského roku zůstává.
A co je klíčové?
Výstava Zázrak jménem Mácha, která by měla od dubna do prosince putovat po vlastech českých i v zahraničí. A také reprezentativní antologie Karel Hynek Mácha a jeho dědicové, která by měla vyjít během listopadu v nakladatelství Svoboda Servis. Chystáme i další akce, výstavy, publikace. A jiné instituce či organizace také. Například Památník národního písemnictví, Národní knihovna, Muzeum v České Lípě a mnoho dalších. Podrobnosti lze nalézt na www.macha-2010.cz. Ale jak jsem řekl, vše je závislé na financích.
Letošní oslavy tedy nebudou opulentní?
Bojím se, že stejně bude přemáchováno. Podobně jako v roce 1936, kdy se vzpomínalo sté výročí Máchova úmrtí. Spousta sborníků, velkolepé oslavy. Básníkovi to může spíš uškodit, než by ho to probudilo k životu. Osobně bych byl nerad, aby Mácha skončil jako Kafka, na tričkách.
To je úděl čítankových klasiků...
Chápu Máchu jako současníka, nikoli jako historickou relikvii. Jako autora, na kterého sám navazuju.
Nikoli tedy jen autor povinné četby?
Mácha je první moderní český básník. Stvořil moderní českou básnickou řeč. Stejně jako Erben. Tihle dva básníci jsou velebásníky národního obrození. Lepší v minulosti nemáme. Od Máchy se odvíjí celá česká tradice reflexivní poezie. U něho mají svůj počátek Neruda, Zeyer, Březina, Hora, Halas, Holan, Hrubín... Je to stále živá hodnota. Mácha zasvítil rychle a rychle zhasnul. Šestadvacet let, ve kterých zemřel, to přece není žádný věk. Ale dílo, které zanechal, je úžasné. Škola mu spíš dává na frak. V šesté sedmé třídě se učit Máj, což je komplikovaná, filozofická báseň o nicotě, to je hřích. Porozumět mu mohou snad až teenageři. Informace, které dostávají studenti, jsou ale kusé, často sporné. Přitom by si Mácha zasloužil věcné, důstojné vysvětlení. Jen nevím, zda ho přinese letošní rok.
I ten máchovský rok 1936, přes až odpudivou opulentnost, přinesl ledacos, co přetrvalo a je zajímavé dodnes. Například surrealistický sborník Ani labuť, ani lůna...
... nejen ten, ale i Horovy Máchovské variace, strukturalistický sborník nebo jedinečnou knihu Věčný Mácha, což je publikace pro nejširší veřejnost. Právě na ni bychom chtěli navázat svazkem Karel Hynek Mácha a jeho dědicové. Má to být sličná kniha pro lidi, nikoli pro odborníky. Věcná, spolehlivá, s množstvím obrázků, dokumentace.
Mnozí básníci (a jejich dílo) jsou po tak ohromném časovém odstupu, jaký nás dělí od Máchy, už fakticky mrtvou literou. Zdá se, že Mácha, přes výše zmíněné, patří k výjimkám...
Mácha je záhadný. Záhadný z hlediska psychologického i z hlediska básnického. Jeho dílo je torzem. Kromě Máje, reflexivní poezie, Cikánů a několika povídek je to vždy jen náznak. Navíc řada zdrojů o jeho životě nám zůstala utajena. Záhadná je i jeho osobnost. Na jednu stranu to byl člověk velmi vášnivý, vznětlivý a povýšený. Ale jindy zase velmi srdečný a lidský. Z informací, které o jeho životě máme, se jeví ještě záhadnější. Navíc, smrt básníka, který umře mladý, ta přímo volá po kultu. Stejně tak máme kult Ortenův, Wolkerův, Hrabětův. I ve světové literatuře bychom našli mnoho takových autorů...
Co vlastně vede ke vzniku literárního kultu?
Musí to být autor, který zemře mladý. Zanechá jen torzo díla, jež nabízí různé výklady. I ta trocha jeho života je zajímavá - bouřlivá, dobrodružná nebo plná pronásledování. A, to v neposlední řadě, jeho dílo najde společenský ohlas. Byť třeba zprvu negativní, jako tomu bylo u Máchy. Tyto čtyři zdroje kultu jsou u Máchy patrné. Stejně tak se to týká ale Hraběte, Ortena, týká se to i Wolkera.
Máchovi tedy prospělo, že se dobová literární obec na něho vrhla jako vlčáci...
Velmi. Ale je to zároveň důkaz, že Mácha vytvořil dílo, které nezůstalo nikomu lhostejné. Generace po generaci se k němu musela vyjadřovat. Na cestě od odmítnutí k pochopení sehráli velkou úlohu Májovci, kteří si Máchu vyzvedli na prapor. Důležitou roli měl i „strážce odkazu", či chcete-li „strážce kultu", Karel Sabina. Vytvořil první autentickou (nejspíše však už pseudo-autentickou) podobu Máchy. Dal do jeho obrazu své sny, své představy, ale stále ještě vycházel z osobního poznání. Podobný případ je třeba Mirek Kovářík a Václav Hrabě, podobný případ je Ota Ornest a básník Kamil Bednář v případě básníka Jiřího Ortena. Osobnosti mívají své strážce odkazu. To se týká ovšem i básníků, kteří žili relativně dlouho. Například Vladimír Holan má svého Vladimíra Justla. Je tomu tak dobře. Představy strážců odkazu bývají sice zabarveny velmi osobně, jsou zaujaté. Díky Vladmíru Justlovi však máme dnes pohromadě důkladné a spolehlivé sebrané spisy Holanovy. Doba musí být ovšem na podobný kult připravena. Například u Ortena, jehož kult se šířil po druhé světové válce, sehrálo důležitou roli to, že byl vnímán jako oběť fašismu. Doba naslouchá...
O Máchovi samotném toho moc nevíme. Je naděje, že ještě dojde k nějakým (třeba i senzačním) objevům?
Moc nového asi nezjistíme. Nejspíš už nenajdeme žádné neznámé dílo. Nanejvýš nějaké dílčí dokumenty, ale těžko něco, co by podstatně změnilo či zpřesnilo naši představu o Máchovi a jeho díle. Na základě výzkumu Máchových ostatků bychom možná mohli přesně rekonstruovat jeho fyziognomii. Žádný dobový portrét se nám totiž nedochoval. Známe jen jednoduše načrtnutý autoportrét, kresbu tužkou. A existuje několik domnělých portrétů, které sloužily k vytvoření fiktivního portrétu. Když však procházíme výtvarnou historií, vidíme nekonečné množství rozličných Máchů. Jiný je Mácha Šímův, jiný Mácha Zrzavého, jiný Mácha Švabinského. Byly to vždy vize, do kterých se promítaly i dobové módy i osobní představy výtvarníka. Zrzavého Mácha je např. velmi spirituální, Kyselův Mácha zase vyhlíží jako turista z počátku dvacátého století, Švabinský ho vidí jako loupežníka Viléma. A nám zbyla lebka, nad níž se ale také vznáší otazník, zda je to skutečně lebka Máchova. Podle nepřímých indicií je pravá, ale stoprocentní jistotu nemáme.
Nejpřesnější podobu dal tedy Máchovi patrně Antonín Střížek, když ho namaloval otočeného k diváku zády, hledícího do krajiny...
Víceméně ano. Ale pídění po skutečné Máchově podobě je dnes asi bezúčelné. Jeho vizuální obraz si už žije vlastním životem.
Co vlastně o Máchovi všechno nevíme?
Záhadná je zejména jeho smrt. Příčinou byla údajně cholerina, střevní katar, nepříjemná záležitost, na kterou se ale běžně neumírá, zvláště ne lidé sportovního typu, jakým byl Mácha. Ale mohla to být cholera, jejíž výskyt je v tom období a místě doložen. Možná záměnou těchto dvou chorob došlo k tomu, že Máchu velmi opatrně obsluhovali, protože se báli nákazy. Ve školách jsme se učili, že Mácha hrdinně hasil požár stodol u Litoměřic, uhřál se, dostal zápal plic a zemřel. Verze, že umřel na průjem a dehydrataci organismu, je pochopitelně méně romantická, výrazně nevoní, ubírá romantickému básníkovi na aureole... Jsou i další věci, ve kterých si nejsme přinejmenším jisti. Ale otočím vaši otázku: Vše podstatné, co o básníkově životě víme, shrnul Karel Jánský v životopise Karel Hynek Mácha - život uchvatitele krásy.
O Máchovi byla napsána kvanta literatury, jeho dílo se dočkalo mnoha interpretací. Bylo už řečeno vše? Je možné na ně dneska ještě nahlédnout jinak, nově?
Jsem přesvědčen, že to možné je. I přesto, že máchovská literatura je tak bohatá. Několikrát jsem ji přečetl celou, ale zjistil jsem, že podstatných věcí o Máchovi v ní není mnoho. To ostatní je balast, který se stále opisuje, včetně chyb a neporozumění. Navíc, Máchovo dílo se mění v čase, stejně jako se měníme my, Máchovi čtenáři a vykladači. Často je to jen otázka akcentu. Surrealisté v něm objevili předchůdce surrealismu a revolučního romantika. Katolíci v něm můžou vidět někoho, který vede dialog s Bohem. Každá interpretace je také zabarvena naturelem a zkušenostmi vykladače, včetně zkušeností lidských, jeho vědeckou metodou. K jinému výkladu dospějete skrze strukturální analýzu, k jinému prostřednictvím fenomenologie. Možností byla a je řada. Jiná je koncepce Alberta Vyskočila, jiná Otokara Fischera, jiná Vojtěch Jiráta, jiná Jana Mukařovského. Někteří autoři se také pokoušejí interpretovat Máj prostřednictvím reálných předobrazů díla. Lokalizují děj do okolí dnešního Máchova jezera, shledávají, že tam reálně působil nějaký loupežník, kterému se říkalo „Český Honza", že tam je doložená otcovražda... To je jedna z možných variant výkladu, která podle mého názoru ale nerespektuje autonomii uměleckého díla... Shrnuto: Mácha je stále velmi otevřené téma, a i tím je záhadný.
Stejně záhadný je ale i Máj...
Máj je opravdu zvláštní. Najdeme v něm píseň jara, píseň lásky i píseň nicoty. Najdeme v něm smrt, vinu, trest, Boha - vše podstatné, co vymezuje lidskou existenci. Opěvuje se tu opravdu jaro? Především je to smutná skladba o tom, že nemáme mnoho šancí. Ale právě díky existenciální tragice dokázal Mácha vyzpívat krásu světa.
Mácha je literární obr. Básníci, kteří přišli po něm, se s ní nutně museli utkat, vymezit se vůči němu. Vedli s ním spor, obdivovali ho, následovali... Ale trvá to i přes vzdálenost dvou století?
„Máchovské" básníky jsme měli i v druhé polovině dvacátého století a jsou i dneska. Po druhé světové válce byl výrazným máchovským pokračovatelem Holan. Máchův vliv je patrný u Oldřicha Mikuláška. I když to může být máchovství zprostředkované. Mikulášek je holanovec, a Holan by bez Máchy nebyl takový, jaký je. Básníkem máchovského charakteru je Jan Zahradníček. Každý z nich si ale z Máchy bral něco jiného. Jaroslav Seifert má řadu máchovských básní, vybíral si z něho melancholickou snivost, motiv pomíjení lásky, krásy, lidského života. Holan z něho bral dramatický svár, nicotu, Boha, s kterým se rval celý život. Zahradníček viděl Máchovo přitakání Bohu. Hrubín nacházel v Máchovi pouť a nebe, letní noc. Ze současnějších autorů je klasickým příkladem máchovské inspirace Zbyněk Hejda. Ten se na Máchu (a na Holana) přímo odvolává. V současnosti nechybí ani postmoderní hra, jakou je třeba sbírka Lubora Kasala - Jám (což je přesmyčka Máje). Karel Šiktanc má v poslední sbírce oddíl Máchovské variace, v níž odkazuje nejen na Máchu, ale i na Horu. A uvidíme, co v tomto směru přinese letošní rok. Řada autorů má rozepsané básničky, případně celé sbírky věnované Máchovi. Patřím mezi ně.
Nedá mi to, aby se nezeptal, zda má poezie - výročí nevýročí, Mácha neMácha - dnes nějaký smysl?
Dnešní doba příliš poezii nakloněna není. Je to doba konzumu. Doba bytování na odpadcích kultury. Stále čekáme na světlo, které v nás povzbudí idealismus. A poezie může být tím světlem. Lidé do třicítky mají plné zuby toho, co je obklopuje, ale nevědí, co s tím. Vidím to na svých studentech. Poezie může být cestou z letargie, kterou přináší globalizace. Všechny země jsou si strašně podobné, všechna města jsou si podobná. Všude najdete coca colu a hamburgery. Dokonce i u Velké čínské zdi mne vítala reklama na coca colu. Mladí Číňané ostatně nic jiného nepijí. (Jen já tam pil čínský čaj.) Poezie je alternativou k takovému světu. Proto má smysl. A proto díky bohu za Máchu.
S Máchou do sváru s globalizací?
Mácha je označován za romantika. Ale já se domnívám, že romantismus není pouze literárně historický směr. Romantismus je gesto, zvláštní mentalita, je to druh rozporného vztahu k realitě, obdobně jako realismus nebo pragmatimus. Týká se většinou člověka duchovně mladého, který je zklamán, nespokojen se stavem věcí. A z toho zklamání vyrůstá skepticimus máchovského charakteru, subjektivní romantismus. To se netýká jen první poloviny devatenáctého století, to se týká stejně tak naší doby, stejně jako doby po nás. Jsou lidé, kteří reagují na svět kolem sebe romanticky, nezávisle na tom, že žijí v době pragmatické.
Budu velmi osobní. Co znamená Mácha pro Vladimíra Křivánka?
Dovolím si zarecitovat básničku. Jmenuje se Země.
Do temné doby jsme se narodili
a jako slepci tápem osudem;
však býti básníkem je úděl jiný:
být ústy naděje, až my tu nebudem.
A plakat za nás vodou, která tone,
rodit se za nás každým úsvitem,
a říci zemi, která hrob nám stele:
Jsme semenem, jež znovu ožije.
Jsme listy stromů, co smrtelně se chvějí,
a umírají s každým podzimem,
jsme trylky ptáků, jež se navracejí
každého jara na promrzlou zem.
Básník se rodí, ale neumírá,
je poslem blesku, který zazáří,
a v temnotě, co nás obestírá,
zahlédnem jeho slzy na tváři.
Vy jste se ale zabýval Máchou i jako literární historik?
V polovině osmdesátých let jsem vydal monografii, ve které jsem se snažil podat sumu základních znalostí o Máchovi. Byl to plod mladické nerozvážnosti, dnes bych knihu psal jinak. Či spíš bych se do podobného úkolu ani nepouštěl. Naštěstí to studentům dobře posloužilo. Dnes mě na Máchovi spíše zajímá jeho pouť literaturou, jak zasáhl literáty a čtenáře, jak se v čase proměňoval pohled na něj. Z osamělého jedince se stal - na konci třicátých let dvacátého století - symbolem kolektivního národního údělu. Nyní je opět spíše osamělým jedincem, ale v budoucnosti může být čímkoli.
Čím to je?
Především geniálním literárním činem. Máchovo dílo je tragické, poutavé. Jakoby celý lidský život, celý svět byl vkut do jedné básně. Mladí, láska, smrt, nicota, sen, vězení. Mácha sám je záhada, ale jeho dílo je ještě záhadnější. Proměňuje se. A nikdo není práv pronést definitivní hodnocení. Připomíná drahokam, který vyjevuje vždy jen nějakou fasetu. Geniální díla prostě takto putují světem a časem.
Co by si měl číst zájemce o Máchu, který o něm moc neví?
Určitě ne literaturu faktu typu Miroslava Ivanova. Tu nepovažuju za seriózní. Asi bych si četl Život uchvatitele krásy od Karla Jánského. To je poměrně vyčerpávající životopis. A potom monografii Vladimíra Štěpánka z roku 1984, eseje Šaldovy a studie Mukařovského. Hlavní četbou by ale pochopitelně mělo být Máchovo dílo.
