Fantaskně bizarní, až nadreálný, může čtenáři připadat svět knihy Petra Koťátka, kterou vydává brněnské nakladatelství Druhé město a z níž přetiskujeme dvě kapitoly. Kniha se obrací zároveň k dospělým i dětským čtenářům, jak nasvědčují dvě předmluvy. Nakladatelská anotace říká, že kniha je... „O zálibách a zvycích žáka Tomáše Hlavsy; o tom, jak byl jedné noci zatčen; o jeho únosu do Wormsova světa; o tom, jak je snadné stát se koněm ve Wormsových stájích, vlkem v jeho lesích, keřem na jeho záhonu, patníkem při jeho cestách; o lidech, kterým se to přihodilo; o krutém Podkoním, tajemném Myslivci, šíleném Zahradníkovi, strašlivém Cestáři, o učitelce Majerové, o tlusté víle a dalších hrůzách; o tom, jak je těžké vrátit se z Wormsovy přírody do světa lidí. Tomáš a jeho přátelé se o to pokusili: takže přirozeně i o tom."

Předmluva k dospělým

Rád čtu a poslouchám dlouhá vyprávění a líbí se mi, když do sebe příhody a události zapadají do té míry, že tvoří příběh, jehož hrdina je (přes všechny nástrahy a katastrofy) nade vši pochybnost stále jeden a tentýž člověk. Prožívám přitom příjemné uvolnění, a také okouzlení, které bych nejspíš popsal jako návrat do dětských let. A obráceně: zjistil jsem, že nedokážu dát dohromady alespoň trochu souvislý příběh, pokud si jako čtenáře nepředstavím děti. Chtěl jsem takový příběh napsat, a výsledkem je tedy nutně dětská kniha. Nikdo mi přitom předem nezaručí, že ji nějaký mladý čtenář bude ochoten číst. O těchto věcech, jak se mnohokrát prokázalo, žádný expert nic neví. Pokud mi někdo přesto přinese důkaz, že jsem odsouzen k neúspěchu, to jest, že sama podstata mladého čtenáře nepřipouští, aby něco takového dobrovolně četl, a že mám naději nanejvýš u dospělých, budu muset přehodnotit žánr této knihy: bude to dětská kniha vhodná výhradně pro dospělé. V této chvíli ale stále ještě doufám, že tomu tak není.

Předmluva k dětem

Jak jsem se právě pokusil vyložit dospělým, rád bych věřil, že jsem napsal dětskou knihu. Příběh je, jak doufám, jako celek jasný: to ale neznamená, že každá jeho část (každé slovo, které někdo vysloví, každá věc, kterou někdo udělá, každá myšlenka, která se zrodí v něčí hlavě) je přesně taková, jakou bychom čekali právě na daném místě. Leccos je naopak velmi divné - a já k tomu mohu jenom dodat, že nechci vydávat divné věci za normální.

Budete-li mít kupříkladu pocit, že komisař v první kapitole dělá a říká velmi podivné věci, je tento pocit správný a vy byste se ho měli držet. Komisař, jeho pán (hrabě Worms) a lidé jejich druhu dělají totiž všechno pro to, abychom divné, pochybné věci a všelijaké hanebnosti začali vnímat jako normální a přirozené, nebo dokonce nutné. Nesmíme jim v tom vyjít vstříc: na tom záleží velmi mnoho, v tomto příběhu snad všechno.

 

V zahradním domku

Přistoupil k posteli pokryté těžkou duchnou, přidržel se čela z oprýskaných prken a všechno svědčilo jednoznačně pro to, že si pohoví po namáhavé práci. K tomu však nedošlo. Z nejasných důvodů se stařec odtrhl od postele, která to přijala s úlevným zapraskáním, ušel po vratké podlaze pár kroků a ztěžka dopadl na masivní židli. Tak se usadil zády k pootevřeným dveřím, čelem ke stolu, který zdobily zbytky od snídaně (loužičku kávy lemovaly kousky chlebové kůrky a hejno drobků netečných jako spící mouchy). Závěsné hodiny odbily půl osmé. Hlava mu poklesla na rozhalená prsa. K uším mu dolehlo zaskřípění štěrku. Zkusil natočit hlavu k oknu. Po krátké úvaze toho zase nechal. Práce s trakařem byla osvěžením a vzpruhou pro starcovu mysl, ale pohromou pro tělo, které teď na tom bylo stejně jak těla v jámě (silně přeháním, abych vystihl starcův pocit), stažená šlahouny do nehybných ranců. Nepokusil se vstát, ani když zavrzaly schody na verandu, ani když dveře od chalupy zakvílely v pantech, ani když prkna zaskřípala pod těžkými kroky, ani když se ty kroky zastavily přímo za jeho zády.

„To jsi ty, Václave?" řekl pán domu s nevolí v hlase, „teď se mi hlásíš do ranní směny? Nevidíš, co je na záhonech práce?"

Václav neodpovídal, Zahradník pořád mlel to svoje.

„Zahrádka zřejmě pro pána nic neznamená."

Nikdo se neozýval, jenom u dveří zaúpělo prkno, tenounce, jako když někdo přenese váhu (ale jen pár gramů!) z levé na pravou a zpátky.

„Jsi to ty, Mášo?" obrátil Zahradník a musím dodat, že už to neznělo tak jistě jako předtím.

Máša neřekla „ano" ani „ne" (jinými slovy zavládlo výmluvné ticho). Stařec se vzepřel na opěradle židle, takže se zdálo téměř jisté, že v příští chvíli definitivně vstane, aby své návštěvě čelil tváří v tvář. Tento plán zanikl v novém dunění kroků, jakási tlapa stlačila starce zpátky (to jest do polohy vsedě) a už ho nepustila: starcovo rameno a s ním těžce zkoušená židle skřípěly pod nelidským tlakem.

Vše rázem ztichlo, rozbouřená podlaha se uklidnila jako hladina za bezvětří, jen oči Zahradníka těkaly po stěně s hodinami, které netečně spěly k osmé.

„Kdo je to?" zeptal se úzkostlivě. „Nějaký člověk?" zkusil nejistě první možnost.

Nikdo nic nepotvrzoval ani nevyvracel.

„Zvíře?" zkoušel to Zahradník napodruhé. „Vlk? Medvěd? Jelen?"

V tu chvíli se mu kolem pravého ucha proplazilo slizké a svědivé hadí zasyčení.

Zahradník vykřikl odporem a hrůzou a had s vlkem ukončili své představení (had se, jak víme, jmenoval Aleš, zatímco vlk se jmenoval Jáchym).

„Není to od nás zrovna hezké," řekl Aleš, „strašit starého pána. Teď ho musíme svázat."

„To je násilí," namítl starý pán.

Přesto byl vzápětí připoután k vlastní židli a jeho ústa byla ovinuta šátkem. Potom se násilníci odebrali k jámě. Bylo nezbytně nutné skočit dolů, a jak se dalo očekávat, zabořit se až po kolena do páchnoucí břečky, kterou nehodlám podruhé popisovat. Tohoto úkolu se ujal Jáchym. Štěpovacím nožem, který si vypůjčil v Zahradníkově domku, přeřezal nešťastníkům pouta: potom se všichni (v pořadí: Marie, Pavel, Tomáš, Jakub, Jáchym) vydrápali z jámy, všichni až na jednoho s dvojí dopomocí (shora a zdola).

„Už jsem se začal rozkládat na kompost," svěřil se přátelům Jakub, „a nejspíš bych v tom pokračoval, nebýt vás dvou."

„Neměli jsme už náhodou to potěšení?" obrátila se Marie k Jáchymovi.

„To je ten vlk z hadí jámy," poznamenal Pavel.

„Byl to vlk ještě před pár hodinami," poopravil ho Aleš, „ale snědl fialové ucho, a když protijed začal účinkovat, vydal se za námi a vytáhl mě z houští."

„Nechápu z toho ani slovo," oznámil Pavel.

„Tím mu jen oplatil jeho službu," řekla Marie na vysvětlenou, „ale zachránil i nás, kteří jsme ho přijali tak hrubě. Míním tím naše chování v hadí jámě. Řeknete nám své jméno, drahý pane?"

Jáchym jí ho řekl, ale my ho už delší dobu známe, proto ho nebudu zbytečně opakovat.

Když se vše vyjasnilo, nastal čas porozhlédnout se kolem. Jejich oči už začínaly zaostřovat (a zčásti také vidět) na obvyklou dálku, nebo přinejmenším na kratší a středně dlouhé vzdálenosti. Ještě před chvílí vnímaly výhradně ohavnosti, které se hemžily a rozkládaly přímo u jejich nosu, věci, ze kterých mohl každou chvíli vzejít nějaký slizký (a tedy dosti nepříjemný) dotek. Vše ostatní se rozplývalo jako za tlustým mléčným sklem nebo za hustou vodní clonou. Nicméně strach, který je oslepoval, teď sklouzl z jejich očí, a hned vzápětí odtekl z jejich mysli, jako když mastná voda zmizí ve výlevce; v té chvíli všichni uviděli, co roste na záhonech, na trávnících a skalkách.

Viděli postavy vyrůstající z hlíny: osamoceně, v zástupech, v malebných skupinkách nebo ve vyrovnaných řadách podél cesty. Jedna se nakláněla nad lavičku s pažemi trčícími do protilehlých stran, s dlaněmi rozevřenými jako palmové listy: ze všech svých chabých sil vrhala polostín. Jiné obepínaly altán, s rukama vpletenýma do dřevěné mřížky. Další oživovaly bazén: jedny plavaly na hladině jako řasy, jiné vyčnívaly jen hlavou jako leknín, jiné trčely z vody jako rákos. Další se tiskly ke kamenům, které zdobily skalku. K postavám patřily také obličeje, ale spíš jako nálepky na krabicích než jako tváře, které se obracejí jedna k druhé ve společenství lidí. Tváře byly z těchto obličejů smazány už dávno: spláchnuty deštěm, vyhlazeny mrazem, odvanuty větrem. Nebylo snadné představit si, co (jaké trápení nebo jaké náhlé štěstí) by tyto hlavy mohlo ještě přimět začít se nějak tvářit.

„Pojďme dovnitř," řekl rychle Aleš, „počkáme si tam na Václava."

Nám, kdo jsme sledovali dění v zahradním domku, je věc okamžitě jasná: naopak Marii, Pavlovi, Jakubovi a Tomášovi bylo nutné vyložit a pro jistotu zopakovat, že Václav, Zahradníkův pomocník a sluha, je očekáván každou chvíli a že bude nejjistější počkat na něj uvnitř. Když se sesedli kolem stolu (Zahradníka i s jeho židlí přesunuli pro jistotu za skříň), domluvili se velmi rychle takto: Jakub se skryje za hlavními dveřmi (zevnitř) a Aleš s Jáchymem zaujmou stanoviště u pokojových dveří (rovněž zevnitř). Spěšně sestavili operační plán.

Tento plán nebudu předem líčit, protože se okamžitě uskutečnil, a když říkám okamžitě, míním tím právě v této chvíli. Popíšu tedy rovnou, co se stalo. Štěrk na cestičce zaskřípal pod cizími (Václavovými) kroky. Václav otevřel hlavní dveře, a to ve směru dovnitř (konstrukce dveří mu nedávala na vybranou), čímž ukryl Jakuba před vlastními zraky. Jakub skrčený v koutě zadržel dech, zatímco Václav pokračoval v cestě: kráčel předsíní ke dveřím do pokoje. Na prahu zůstal stát jako opařený: u stolu seděla starší dáma, sešlý stařík a chlapec. Vzduch byl nasycen kompostovou vůní.

„Vy jste mistrovi hosté," řekl nejistě Václav.

Nikdo z trojice se nevyjádřil.

„Mistrova rodina?" zkusil to Václav znovu.

Ve stolní společnosti nepohnul nikdo hlavou; nemusím dodávat, že nikdo nevydal hlásku.

„A kde je mistr?" zeptal se Václav zostra a vkročil do pokoje.

V tu chvíli na něj skočili dva osvědčení rváči (přemožitelé zákeřného keře - starého pána nechme stranou). Václav se vysmekl a vběhl do předsíně; vtom ale Jakub zabouchl hlavní dveře a hnal ho zpátky do náruče svých přátel. Zápas proběhl v předsíni a trval jen pár vteřin: další minuta stačila, aby pomocník skončil jako mistr. Přivázali ho k židli a v této (dosti upjaté) póze se stal součástí společnosti, která se shromáždila kolem stolu: pomocník Wormsova zahradníka tu seděl pohromadě se třemi bývalými koňmi (dvěma hřebci a jednou klisnou), jedním vlkem, jedním psem a jedním hadem. Těkal očima z jednoho na druhého, a protože mu zapomněli dát roubík, mohl se tázat, nač mu bylo libo. Této možnosti využil bez meškání:

„Co to znamená?" chtěl vědět Václav.

„Přejímáme správu zahradnictví - ve jménu Wormse," sdělil mu Aleš a ukázal na Jakuba: „Tady je nový zahradník."

„Tito pánové a tato dáma jsou rovněž vaši noví nadřízení," doplnil Jakub.

Václav si všechny prohlédl ještě jednou, jakoby nezávazně a ledabyle, ve skutečnosti ale s největší bedlivostí, jaké byl v dané chvíli schopen. Nikdo se ani vzdáleně nepodobal učiteli botaniky v penzi: nikdo tu tedy nemohl dostát jeho představě zahradníka.

„Chci vidět hraběcí pověření," řekl.

„Nebuďte drzý," odvětil Aleš stroze, „takové buřičství se tu nebude trpět. Váš bývalý nadřízený skončil v kompostové jámě, to podotýkám jen mimochodem."

„Abyste tomu rozuměl," řekl Jakub, „mám pro vás nabídku, myslím, že celkem slušnou. Vy nám pomůžete uvést to tady do pořádku, jinými slovy, řeknete nám všechno, co od vás budeme chtít vědět. My vám poskytneme bydlení a pravidelnou stravu: tato paní a tento pán jsou známí kulinářští mistři" (ukázal na Marii a Pavla).

„Rozvážete mě?" zajímal se Václav.

„Nepadá v úvahu," opáčil Aleš.

Za těchto okolností neměl odpor smysl.

„Vyptávejte se, nač je libo," procedil Václav mezi zuby, „nebojím se vás ani trochu, ale je jasné, že stejně uděláte, co chcete. Všechno se ovšem obrátí proti vám. Nemám strach ani z Wormsova trestu za to, že se podvolím vašemu vydírání. Protože o tom víte jen vy a vy mu to neřeknete."

„Neřekneme mu ani slovo," řekla Marie, „těší mě, že nám věříte, milý pane."

„Nikdo z vás se k němu totiž nedostane živý," upřesnil Václav.

„Každému je tedy situace jasná," shrnul to Aleš po krátké pauze, „takže můžeme přejít k věci. Co víte o Wormsových kapkách."

Zahradní hospodářství

Tak začala slavná, i když nepříliš dlouhá éra v dějinách zahradnictví. Mnohé rostliny vystoupily ze záhonů a vrátily se mezi lidi; změny zasáhly i řadu zvířat a také četné bytosti na rozhraní rostlinné a živočišné říše. Nejprve ale bylo nutné zabydlet se ve Wormsově zahradnictví, ze všeho nejdřív v domě. V jednom pokoji byla zřízena ložnice pánů (spali v ní v pořadí od okna ke dveřím: Tomáš, Jakub, Aleš, Jáchym, Pavel), ve druhém ložnice dam. Zahradníkovi zařídili spaní ve sklepě jeho někdejšího domu. Pokoj svou polohou připomínal jámu, do které Zahradník uvrhl své hosty, tím ale všechna podobnost končí: byla tam postel s peřinami a nahřívadlem, petrolejka a výběr botanických knih pro zábavu i poučení. O tom se jeho hostům v jámě mohlo nanejvýš zdát. Václav byl s komfortem ještě větším umístěn do podkrovního pokojíku. Poklop od sklepa byl po každém uzavření zajištěn těžkou dubovou skříní; dveře podkrovní komůrky se zamykaly - to by mělo upokojit všechny, kdo naše přátele podezřívají z nedbalosti.

Dojem, který budila slova „zahrada" a „záhon" (nemluvě o slovech jako „křoví" nebo „kompost"), a zprávy, které odtamtud občas unikaly, byly vesměs takového druhu, že zřejmě nehrozily žádné vpády z lesa. Totéž se týkalo inspekcí ze správy panství: každému přece muselo být zřejmé, že není dobré zbytečně rušit to, co je spojeno s půdou, protože věci jako kořenění, růst a tím spíš vývoj nových druhů si žádají svůj čas a soustředění. Něco jiného byly návštěvy zvenčí, s nimiž se v řádu zahradnictví počítalo: jakýsi rozpis objevil Aleš v kalendáři visícím v komůrce pod domovními schody, kterou původně obýval Václav. Stránky nesly stopy různých zahradnických prací (zejména zalévání a rytí), a přece nebylo nijak těžké odkrýt a rozluštit většinu písmen a domyslet si zbytek. Na horním listě stálo:

 

ZÁŘÍ

pondělí 25 rytí

úterý 26 zalévání

středa 27 rytí

čtvrtek 28 zalévání

pátek 29 9 Vil. 1/4, 10 Ant. 1/2, 11 Štěp. 10

 

„Přečtěte nám to, prosím," řekl Aleš Václavovi, když mu nastrčil kalendář pod nos.

„Pondělí dvacátého pátého rytí," slabikoval Václav.

„Myslel jsem si to," řekl Aleš, „úterý nás nezajímá, zrovna tak středa a čtvrtek. Co bude v pátek?"

Ukázalo se, že v pátek v devět ráno si přijde Vilém (pomocník Podkoního) pro čtvrt litru Wormsových kapek. Následují pomocníci Myslivce a Kameníka (zvaného též Cestář), to jest Antonín a Štěpán.

„To bude v pátek," uvažoval Jakub, „zatímco dnes máme..."

„Rytí," doplnil Václav.

„Jak malé dítě," podotkla Marie.

„Nebuďte drzý," dodal Aleš, „vy víte dobře, jak to pan zahradník myslel."

„Dnes máme středu," opravil se Václav.

„To nám zbývají dva dny," spočítal to Tomáš.

„Takže znovu a naposledy," obrátil se Aleš k Václavovi, „co víte o Wormsových kapkách?"

© Druhé město 2009

Petr Koťátko
(narozen 12. 1. 1955 v Brně) je profesorem Univerzity Karlovy a vedoucím oddělení analytické filosofie na Filosofickém ústavu Akademie věd v Praze. Z publikací: Úvod do zoologie (1998), Význam a komunikace (1999), Skalka (2003), Interpretace a subjektivita (2006), Casanova (2007).