Vítězství filmu, kterému třináctka novinářů bodujících soutěžní tituly pro Festivalový deník dala nejnižší průměrnou známku, a o němž nebylo možno zaslechnout jediný nadšený komentář, bylo bezesporu překvapivým završením 44. ročníku karlovarského filmového festivalu. Na druhé straně však introvertní povaha snímku Anděl u moře vystihla jádro soutěžní sekce, jejíž koncept přeje spíše nenápadným dílům.
Že není karlovarská soutěž koncipována jako přehlídka stylových výbojů, neřku-li žánrových filmů, je známo, a nelze popřít, že si v tomto zachovává jednotnou tvář, byť za cenu ztráty soustředěnějšího zájmu většího počtu zejména mladých diváků, kteří na pilotní sekci pohlíží spíše s despektem až nezájmem. Že se tento přístup nevyplácí, jsem připomínal už při glosování soutěže v minulých letech. Sympatie k soutěžní sekci, která dodává festivalovému pobytu nezbytné napětí, však nevylučuje ani touhu po větším zastoupení expresivnějších a nekompromisnějších děl, než byla ta, která letos reprezentovala slovenskou nebo mexickou kinematografii.
Anděl u moře (Un ange à la mer) je dramatem vypjatého vztahu vyčerpaného a duševně nemocného muže (cena za mužský herecký výkon pro Oliviera Gourmeta), který svému malému synkovi sdělí, že se chystá zemřít. Navazující události pak zachycují jak nejistotu a obavy dítěte, tak jeho lpění na otci, ale i nevyrovnané vztahy se starším bratrem a podivně nezúčastněnou matkou. Možná právě za tím, že režisér a scenárista Frédéric Dumont (jeden z šesti debutantů letošní soutěže) svůj první film promýšlel a vyvzdorovával po mnoho let, můžeme hledat jistou zakuklenost celého snímku, některá jehožsdělení zůstávají zřejmá jen hluboce zaangažovanému autorovi. Ten zasadil děj snímku do Maroka a občas žel podléhá pohodlné „etno-majákové" poetice i scénám, jako je ta, v níž se chlapeček s andělskými křídly zadrhává při recitaci básničky. Divák se navíc čas od času ztrácí i v časové návaznosti (hlídá synek tatíka z koruny citrónovníku dva dny nebo celé měsíce?). Anděl u moře není rozhodně snímek tak efektní jako podobně zamlklý francouzský soutěžní titul Villa Amalia, hned dvě ceny, které mu byly uděleny, však naznačují mnohem větší mimořádnost a prohlubují úvahy, zda alespoň jedna z nich neměla připadnout některému z opomenutých titulů.
Třeba ruskému Vlčkovi (Volčok), který se zabýval podobným tématem vypjatého vztahu rodiče (tentokrát matky - poběhlice) a potomka (nechtěné dcerky), ale ve srovnání s Andělem u moře dokázal účelněji směřovat divácké postoje k protagonistům. Zatímco unaveného humanitárního pracovníka si zapamatujeme především pro jeho šílené výpady, postoj k matce z Vlčka lze formovat s každým jejím krokem. Ty debutující režisér a mladý dramatik Vasilij Sigarev, jehož film byl do soutěže získán na poslední chvíli, vykresluje s důrazem na detail a až pedantskou konstrukci mizanscény. Soustředěné budování nálad vychází z repetice motivu nenaplňovaných tužeb i konkrétních průvodních jevů těchto zklamání a hrdinky dovede až k nejednoznačnému konci, jehož naznačená tragika nemůže v kontextu díla zaskočit. I tak se ale mohlo zdát, že estetizace marnosti místy dosahuje hranice, v níž odvádí zájem od anonymních postav.
Ceny v hrsti či na dosah ruky
Pedantská důslednost byla něčím, co jsme si spojovali i s tvorbou maďarského režiséra Györgyho Pálfiho. Až do chvíle, než ve Varech představil své až kontrastně spontánní černohumorné drama Nejsem tvůj přítel (Nem vagyok a barátod). To představuje sestavu bezmála desítky figur, o nichž se nedá říct, že každá spí s každou, zatímco tvrzení, že každá spí vedle stálých partnerů s někým jiným, už je o kus výstižnější. Nejen s přihlédnutím k tomu, že snímek vznikl za naprosté improvizace na základě načrtnutí vztahů, zdobí „Přítele" harmonie vyvažující množství otevřeně provokujících scén. Improvizace zde nepředstavuje bezuzdné ochotničení a autorům filmu se podařilo zachytit nejen typické atributy partnerských vztahů, ale zaujmout též živelností celého díla. Krátký předfilm natočený s dětmi v mateřské školce tvoří nejen zajímavý kontrast k hlavnímu dílu, ale upozorňuje též na Pálfiho schopnost stimulovat diváka podvratnými, ale zároveň nenásilnými prostředky. Nepředvídatelnost snímku, který dokázal neustále překvapovat, patřila mezi nejvíce osvěžující momenty celé soutěžní sekce a umanutý pláč malého Boldiszára byl po usouvztažnění s filmem nejtrefnějším vystižením skutečnosti, že ani dospělí často neví, co vlastně chtějí.
Naplnil-li slavnostní ceremoniál jedno papírové očekávání, bylo jím udělení ceny za ženský herecký výkon Dánce Paprice Steenové. Ta v debutu Martina Pietera Zandvlieta Potlesk (Applause) ztvárnila herečku, která právě prošla protialkoholním léčením, a touží po navázání vřelých vztahů se svými dvěma malými syny. Steenová ve snímku předvádí výkon, který se hodí označit za odevzdaný, a který obnáší i fyzickou otevřenost představitelky, která se kameře předvádí v nelichotivých detailech. Nejen herecká profese protagonistky, ale i zapojení výjevů z divadelního představení do díla, snímek přiblížilo klasickému filmu Johna Cassavetese Opening Night, jehož hvězdě Geně Rowlandsové vzdala děkující Steenová hold. Ač nastavován záběry z inscenace hry „Kdo se bojí Virginie Woolfové?", dokázal snímek hrdinku představit v situaci, kde její nejistotu i velké úsilí odráží momenty skepse i útěchy. Žádoucí ambivalenci do díla vnesla i naznačená minulost a obavy skryté za zřetelným cynismem.
Na problémy centrálního hrdiny byl zaměřen též polský snímek Sviňky (Świnki), který zároveň poukazoval též na obecný problém dětské prostituce na polsko-německém pomezí. Tam žije sotva náctiletý Tomek, který sice netrpí prostředím, v němž vyrůstá, to mu ale nedokáže poskytnout dostatek záminek, aby chlapec nepodlehl nebezpečným vábením. Ani přesvědčivě ztvárněná hlavní postava nacházející se na hranici dětské spontaneity a uvědomělého vidění světa (začínající herec Filip Garbacz získal Zvláštní uznání poroty) však nemohla zachránit překotných finálních patnáct minut, během nichž dojde k takové kumulaci dramatických událostí, že to pohřbí celé dílo. Režisér jakoby zde kopíroval vývoj po celou dobu relativně soudného hrdiny, který se na závěr pomine. Nebýt šokujícím způsobem nekočírovaného vyvrcholení, mohl ve Varech již dříve oceněný režisér Robert Gliński (Ahoj, Terezko) pomýšlet i na jednu z hlavních cen.
Navrátilcem do karlovarské soutěže byl též Vinko Brešan, jehož snímek Bez konce (Nije kraj) byl nejen nejvýše umístěným soutěžním titulem v divácké anketě (obsadil dokonce druhé místo stvrzující, že i soutěžní sekce může široké publikum oslovit), ale též filmem schopným vyvážit trpké téma s komediální rozjíveností. Chorvat Martin vykoupí od jejího pasáka Srbku Desu, do níž se zamiloval při zhlédnutí pornofilmu, v němž hrála Červenou Karkulku. Před dívkou však skrývá kruté tajemství ze své sniperské minulosti. Navzdory pestrobarevnosti snímku i tomu, že nejkrásnější pohled na ženy je zprostředkován hledáčkem pušky, se Brešan vyhýbá zachycení svých postav coby „turbo-buranů" a to i v případě cikánského vypravěče, který příběhu dodává rámec lidových mouder. Ocenění přišlo jen od nestatutární poroty FIPRESCI.
Vedle Brešana je zavedeným režisérským jménem i Andreas Dresen, variabilní německý tvůrce, který na svůj minulý film Sedmé nebe (známý i z české distribuce) navázal snímkem Whisky s vodkou (Whisky mit Wodka) - dílem, které si s tím Brešanovým co do svěžesti příliš nezadalo. Komedie odehrávající se během natáčení kostýmního filmu staví do centra dění herce v čele s rozmarnou hvězdou Ottem, jehož záliba v alkoholu dovádí produkci vznikajícího díla k zoufalství. Dresen nijak zřetelně nevymezuje svou pozici v oblasti „filmů ve filmech" a možná i díky tomu se jeho dílo vyhnulo přímým kritickým srovnáním s Truffautovou Americkou nocí. Snímek, v němž se mísí vztahy před kamerou i za ní, byl oceněn nejen kritikou, která o něm hovořila povětšinou lichotivě, ale i cenou hlavní poroty pro nejlepšího režiséra.
Úniky zhýralé i odůvodněné
Již zmíněný francouzský titul Villa Amalia (režie Benoît Jacquot) patří k dílům tematizujícím únik od aktuální reality a počítajícím s tím, že bude divák schopen jako dějový spouštěč chápat cudně demonstrovanou nevěru. V tomto případě je na útěku skladatelka a klavíristka Ann (na psaní svého jména důsledně lpí, aby si na závěr uvědomila nesmyslnost takového uvažování), kterou ve své už mírně okoukané manýře chladné, ale raněné ženy ztvárnila francouzská hvězda Isabelle Huppertová. Dílo na první pohled zkušeného režiséra trpí úzkostlivou elegancí, která se promítá do všeho od likvidace stylového bytu po setkání s pohraničními policisty. Hrdinka nejprve rozprodá či vyhodí vybavení svého bytu a poté na cestě odhazuje vše, co má při sobě, až můžeme čekat, kdy do popelnice skočí sama. Villa Amalia je tak apartní film, že být trošku prosvětlenější, hodilo by se lakovat si u něj nehty.
Dalším soutěžícím hercem spoléhajícím se na tlumenost výrazu byl Choi Min-sik proslulý díky filmům Park Chan-wooka (Oldboy), který v korejském snímku Himálaj (Barami Memounen Got, Himalaya) ztvárnil mlčenlivého byznysmena, jenž se do vesnice ve velehorách vydává předat tamní rodině neblahou zprávu o jejich otci - zaměstnanci firmy, kterou reprezentuje. Do poklidného snímku se podařilo promítnout imponující jednoduchost života v himálajské vesnici a režiséru Jeon Soo-ilovi vystihnout nejen únavu, ale i vnitřní pochyby hrdiny. Snímek zdůrazňuje v západním světě opomíjený význam nenápadných každodenních událostí a činí tak podobně subtilně, aniž by potřeboval cokoliv široce vysvětlovat. Narozdíl od francouzského snímku nedávala Himálaj okázale najevo svou záhadnost a nepýřila se tím, že má před divákem náskok.
„Příběhovější" a tudíž divácky vstřícnější byl mexický snímek Černá ovce (Oveja negra) režiséra Humberta Hinojose Ozcárize, o dvou přátelích a jejich stejně starém, ovšem mnohem movitějším rivalovi. Westernové schéma sociálního příběhu představovalo zajímavou variaci tématu filmového dobra a zla, v jehož souboji dokázalo účelně směřovat sympatie, přičemž přátelská družba dostávala stejný prostor jako momenty konfliktů.
Úspornost a naléhavost se snoubila rovněž v íránském snímku Dvacet (Bist), jehož název časově vymezuje počet dní před uzavřením stravovacího a společenského zařízení, které bylo ponejvíc pronajímáno pro smuteční hostiny. A právě velká kumulace pohřbů poznamenala majitele podniku, jehož zrušení však představuje zásadní existenční ohrožení pro jeho pět zaměstnanců. Malé a ryze soukromé obtíže se ve filmu zřetelně prolínají s těmi celospolečenskými, jednotlivé postavy zprostředkovávají postoje k určitým segmentům iránské společnosti a snímek tak vedle příběhů jednotlivých postav přibližuje i současnou íránskou realitu, která se navenek jeví nenásilně, zatímco vyrovnání-se s ní člověka vystavuje velké tíze. Zajisté s přihlédnutím ke způsobu, jakým film dokáže zobecnit malé problémy, ale i vyváženému podání několika příběhů ocenila porota film Abdolrezy Kahaniho svou Zvláštní cenou.
Nevýrazné či nezvládnuté
Už před festivalem si distributor pro český trh pojistil americký snímek Duše Paula Giamattiho (Cold Souls), jehož titulní herec byl nakonec stejně jako Gourmet oceněn za mužský výkon. Giamatti, proslavený zejména snímkem Bokovka, protagonistovi propůjčil nejen svou tvář, ale i identitu, když ztvárnil tápajícího herce stejného jména, který se rozhodne využít služeb jakési zastavárny a půjčovny duší. Zápletka jako od Charlieho Kaufmana je nicméně zcela prostá jakékoliv narativní vynalézavosti. A to do té míry, že jednoduchost futuristických nástrojů pro odstraňování duší podobných stroji na předvídání z budoucnosti z Jáchyme, hoď ho do stroje, vcelku výstižně koresponduje s přímočarostí až pohodlností dějových peripetií, každá z nichž se „nějak" vyřeší a snímek tak přichází o jakékoliv napětí. Humor nedokáže potlačit nedůvěru k zápletce a ač Giamatti svou subtilní mimikou zachraňuje, co se dá, přehlušit svými obličejovými svaly barvitý a hlasitý kolorit ruských pašeráků duší prostě nemůže.
Zatímco od debutujících režisérů Martina Pietera Zandvlieta, ale i vítěze Dumonta můžeme do budoucna vkládat naděje a případně se těšit z toho, že jejich dráha byla započata oceněním v Karlových Varech (nebylo by to poprvé), televizní režisér Vladimír Balko svou filmovou prvotinou Pokoj v duši nevzbudil očekávání takřka žádná. Nevýrazně natočenému dramatu vyostřovanému typicky siláckými promluvami machistických hrdinů scenáristy Jiřího Křižana nevyšla sázka na zachycení specifického vesnického prostředí, které je snímáno jako pro televizní cestopis. Chování z vězení propuštěného Tona, jehož umanutost narazí na nemenší zarputilost podivného přítele Štefana, zpochybňuje láskyplná očekávání jeho partnerky a není jasné, odkud se vzala vztahová přitažlivost jednotlivých postav, natož přitažlivost oboustranná. V paměti tak zůstávají jen cigarety hlavního hrdiny zhašené ve slině na dlani, direktivní komunikace mužů s ženami a Tonova až sebeparodická promluva spojující mužství se schopností skolit bez hnutí brvou jelena.
Ani letošní ročník pak nevylepšil renomé italských soutěžních filmů. Vězeňskému muzikálu Za všechno může Jidáš (Tutta colpa di Giuda) sice pomohla spontaneita obsazených neherců a mnohdy skutečných trestanců i jejich hudebně-taneční etudy jako z Tance v temnotách, typologie postav bez kriminálního škraloupu však představovala typické konstrukty planě intelektuální kinematografie. Nevyrovnaná avantgardní divadelní režisérka je původem Srbka a pro svou profesi se rozhodla poté, co bylo v její blízkosti vybombardováno divadlo. Ač nesmířena s vězeňskou institucí, působí „její" scény zpoza mříží relativně idylicky, zatímco vztahové zápletky díla vytváří opravdové divácké peklo a umrtvují hledačský rozměr díla Davida Ferraria.
44. MFF Karlovy Vary, 3. - 11. července 2009.
Autor je členem mezinárodní federace kritiků FIPRESCI.
Musím říci, že tenhle článek je asi nezajímavěj...
Co ještě dodat k tomu, jak pragmatici "sval...
Obávám se, že si velice sporadicky takto pochut...
V září to bude sněženka
Myslím, že Jiří Načeradský je velmi přeceňovaný...