K čemu bude vysokoškolská reforma? Nejen touto otázkou se u redakčního kulatého stolu zabývali člen reformního týmu ministerstva školství prof. RNDr. Jan Slovák, DrSc., Mgr. Alice Anna Červinková z iniciativy ProAlt a děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy doc. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D. Účastníci debaty se zabývali rovněž možnými dopady zavedení školného nebo hrozbou omezení autonomie vysokých škol. Moderoval ji šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek.
Mohli byste vystihnout důvody k reformě vysokého školství?
Slovák:
Moje poznání po profesorském působení ve Vídni nebo Austrálii dospělo k tomu, že není třeba dělat nějaké zásadní zlomy, ale spíše pokračovat v posunech, které se za posledních zhruba dvacet let poměrně povedly. Jenže ty v určitém smyslu ustrnuly. Domnívám se, že současné zákonné vymezení celé soustavy vysokých škol je poplatné okamžiku sepisování zákona, který byl roku 1998 přijat. Takže školy stále fungují v paradigmatu, které jsme znali jako státní příspěvkovou organizaci: struktura je dobře zařízená pro plánování utrácení přidělených peněz, avšak pro stanovení dlouhodobého strategického výhledu už tak vhodná není.
S tím je spojen dnes už unikátní způsob personální práce, kdy místo rozvíjení systému pracovních míst a jejich obsazení profesory a docenty pokračujeme v praxi jakéhosi „povyšování“, kádrování, jak ho známe z armády či policie, kdy je člověk povyšován za dobrou službu (a často také za nevybočování z řady) do vyšších hodností. To jinde než v Česku už skoro není. Také forma akreditací (vydávání oprávnění školám k poskytování vzdělávání), která je založena na zkoumání měřitelných předpokladů, jako je například s trochou nadsázky počet toalet nebo počet profesorů, je sice dobře zavedena, ale obtížně udržitelná do budoucna. Takže autonomie škol ve formování vlastní strategie nabídky vzdělávací činnosti je naprosto nulová. Máme šest nebo osm tisíc akreditovaných oborů, což je naprosto neudržitelný systém. Celý systém byl takto vystavěn v domnění, že to bude dostatečná brzda proti přehnanému vzniku nových škol nebo rozvoji slabých regionálních škol. Bohužel se to jako brzda neosvědčilo, k expanzi stejně došlo.
Červinková: Pro mě bylo docela překvapivé slyšet, že reforma navrhovaná ministerstvem nějak navazuje na předchozí fungování vysokých škol. Já bych měla tendenci ji interpretovat jako velkou a zásadní změnu v chodu vysokých škol a vůbec toho, jak rozumíme vzdělávání. Co se týče přirovnání systému povyšování k armádě, tak s tím podle mě také nelze souhlasit. Jsou tady habilitační řízení, kdy se docentury nezískávají za strávený čas, ale za publikační výsledky a pedagogickou práci. A pokud to tak není, tak to nezmění systém, ale spíše tvrdší vyžadování toho, co je v současné době nastaveno.
Nemyslím si, že reformy, jak jsou navržené, jsou nutné. Jsou nutné změny ve vedení vysokého školství, to ano, z velké části kvůli tomu, že došlo k divoké masifikaci v minulém desetiletí, na kterou vysoké školy v mnoha ohledech doplatily a musejí se s ní do současné doby vyrovnávat.
Zato jistotu ve financování by vysoké školy nejspíš přivítaly, k čemuž asi řekne více děkan filozofické fakulty. Jen mně tento záměr přišel úsměvný vzhledem k faktu, že již dnes se plánuje přibližně dvacetiprocentní snížení státního příspěvku vysokým školám, což s jistotou financování nejde dohromady.
Stehlík: Cítím v tom takový zvláštní vnitřní rozpor. Rozbujelo se nám množství nových oborů a vysokých škol, jenže zároveň je systém nastaven tak, že normativ (státní dotace) na studenta je pro všechny školy stejný, takže nelze rozeznat, kdo učí lépe a kdo hůře. Tudíž souhlasím s nutností změn. Padla a padá nám kvalita. Na druhé straně nesouhlasím s tím, že té kvality docílíme zdynamizováním způsobu řízení vysokých škol nebo že ho předěláme. Naopak bych souhlasil s panem Slovákem.
Jak pan Slovák uvedl, akreditační proces, respektive způsob umožnění výuky, je problém. Nemyslím si, že stávající legislativy. Při jiném chování akreditační komise by situace mohla být jiná, byť ne úplně zásadně. Podstatné pro kvalitu školství je nadefinování toho, že něco by se mohlo dělat za kvalitních podmínek a něco „provozním způsobem“ (ale pak to nenazývejme vysokoškolským, ale jakýmsi profesním vzděláváním), protože nejsme tak úžasná země, abychom měli sedmdesát vysokých škol. Tady vidím středobod nutné změny. Otázkou je, jak k ní dojít. Neřekl bych, že do vysokého školství šlo málo peněz, jen jejich rozlití bylo neefektivní, jenže snižování jejich objemu a zasahování do systému zároveň jsou dvě velká rizika, která jdou proti sobě.
Slovák: Myslím si, že je opravdu klíčová akreditace. Ta by měla prověřovat instituci ne jako celek, což je absurdní, ale po jednotlivých dostatečně velkých oblastech. Proto jsme se zaměřili na to, že se mají akreditovat nikoliv jednotlivé obory, dokonce ani ne jednotlivé programy, ale celé oblasti vzdělávání. V okamžiku, kdy je potřeba akreditovat informatiku, není možné, aby si nějaká malinká právě vzniklá školička akreditovala jeden jediný obor. Jenže aby mohla nějaká instituce v oblasti třeba právě informatiky získat oprávnění, tak musí prokázat nějaký vnitřní systém udržování kvality, jehož součástí musejí být zejména nároky té které školy na to, kdo je pro tuto školu kvalifikovaným učitelem. To nejde standardizovat pro celou republiku, protože tyto nároky se mohou lišit dle potřeb té které školy. Tak je to všude ve světě. Proces akreditace musí hodnotit výsledky tvůrčí činnosti a standardy, které škola sleduje při ustanovování svých lidí do jednotlivých postů. Aby se k tomu škola mohla postavit čelem a sama si určit, čeho chce dosáhnout, tak musí mít dostatečně volný prostor. Předpokládám, že kdyby vše dopadlo podle návrhu zákona, tak nedojde k žádným (nebo jen malým) změnám například u Karlovy univerzity, ale bude určitý prostor pro posuvy na většině škol.
Teď se tedy dostáváme k vlastnímu záměru zákona, který vzbuzuje rozporné reakce. Co v něm vnímáte jako nejproblematičtější body?
Stehlík: Já bych se řečnicky ptal, jestli se skutečně Univerzita Karlova nezmění, pokud je v záměru zákona změna ve vztahu akademického senátu k nově definované radě vysoké školy. Do rady vysoké školy bude ministerstvo jmenovat třetinu „čistých“ externistů, když to přeženu. Ti nemají v podstatě žádnou správní či kontrolní funkci, ale dostávají jisté exekutivní pravomoci. Nejde o to, jestli v té radě bude třetina, pětina nebo polovina externistů, ale o ten princip, zda opravdu má z hlediska ministerstva a státu vstoupit do exekutivní role v nějakém procentu externí hráč. Do správní nebo evaluační role ať vstupují, ale vnímám velmi silně problém přímého vstupu externistů do exekutivních pravomocí, což jde proti principu samosprávy.
Potom je tu zákon o finanční pomoci studentům, byť chápu, že školné je jiné téma: nechť takový zákon existuje, ale jednak ať je skutečně o finanční pomoci studentům, jednak – pokud se v něm definuje školné – ať někdo spočítá důsledky takového kroku. Tu míru nepropracovanosti tohoto zákona vnímám jako druhý problém.
Červinková: Z mého pohledu je rovněž klíčovou otázkou autonomie vysokých škol. Od narušování samosprávy, které reforma chce zavést, se odvíjejí další problematické změny, zaváděné s představou, že manažerské řízení a tržní principy pomohou vysokým školám dosáhnout vyšší kvality.Slovák: Napřed k tomu, co říkal pan děkan Stehlík. Jsem přesvědčen, že to, co reformní tým nyní prosazuje, je pozice správní rady vysoké školy, která má plnit roli částečně vnějšího zrcadla, které odráží akademickému senátu nějaké náhledy zvnějšku. Momentálně je ostře formulováno, že je tam tuším pětiletá exkluze na bývalé politiky, stejně tak požadavek, aby zákon stanovil, že v radě zasednou lidé, kteří mají nějakou vlastní zkušenost s tvůrčí činností nebo obdobnou manažerskou pozicí. Kdo je nakonec jmenuje a jakým způsobem, považuji za nejméně důležité, to by klidně šlo upravit a určit přesněji. Podstatná je role toho zrcátka. To vidím v tom, že rada dle stávajícího návrhu má v několika případech možnost vetovat rozhodnutí akademického senátu, ale nemůže nic sama rozhodnout.
Ještě jednu větu k autonomii: Myslím, že tady docházíme ke konfliktu, který se musí rozetnout. Jestliže chceme mít dokonalou autonomii škol ve smyslu, že si mohou samy rozhodovat, jaké programy budou nabízet, čili že budou mnohem méně pod vlivem centrálních orgánů, tak tam musíme jako protiváhu připustit právě jakési zrcátko zvnějšku.
Stehlík: Mě trochu kacířsky zaujalo, že pokud má rada plnit funkci zrcátka, tak že si rektor z jedné třetiny to zrcátko jmenuje sám ve stylu: „Hele, Františku, pojď mě kontrolovat.“
Slovák: Souhlasím, tohle vzniklo jako kompromis.
Stehlík: Druhá poznámka je zásadnější: Stále mluvíme o strašácích v podobě externího vstupu politiků, externího vstupu byznysu, ale my přece už léta reálně žijeme pod vlivem ministerstva. Zejména posledních deset let důsledkem zmíněné masifikace: školy se přizpůsobily politice ministerstva „nabírejte studenty, my vám to pak zaplatíme, nabírejte doktorandy, my vám dáme stipendia pro všechny“. Školy se tak přehltily množstvím studentů, aby se přizpůsobily takto nastavené politice státu. Kombinovat tento dnešní dosah státu s vlivem externistů mi připadá jako moc věcí najednou.
Slovák: Opomenul jsem, že součástí nového systému akreditování musí být konečně provedení důsledného hodnocení jednotlivých oblastí vzdělávání. Dotace na studenty tak nemusejí být pro všechny školy stejné. Náklady se musí propočítat podle skutečného tvůrčího výkonu s tím, že se ví, že na vysoké škole se skutečným mezinárodně viditelným tvůrčím výkonem nemá být (v příslušné oblasti vzdělávání) víc než šest až deset studentů na učitele.
Červinková: To, co říkáte, zní smysluplně, ale nakolik potřebujeme reformu v navržené podobě, abychom napravili to, co se stalo? Ráda bych v této souvislosti upozornila na článek Akademická jatka, který již před čtyřmi lety publikoval Petr Bílek z Filozofické fakulty a který pojednává o tom, jak se musejí humanitní obory vyrovnávat s financováním vysokých škol, potažmo nárůstem studentů.
Slovák: Nemyslím si, že to před deseti lety byla chybná politika. Zavedla jediný možný nástroj, aby se podařilo zásadním způsobem zvýšit podíl populace, která dosahuje vysokoškolského vzdělání. Což bylo v souladu s jinými trendy. Chybně se podle mě zachovaly univerzity. Interpretuji to tak, že se nutně nemohly zachovat jinak, protože de facto dodnes žijí v tom paradigmatu příspěvkové organizace, jak jsem říkal.
Jakou roli by nakonec sehrálo zavedení školného? Třeba konkrétně na filozofické fakultě?
Stehlík: Neřešilo by podfinancování školství, dále by dle mého názoru do budoucna představovalo další hypoteční bublinu. Navíc se mi vlastně nelíbí samotná podstata toho školného. Co tím říkáme? Že si jednotlivec investuje do svého vzdělání, protože to je kapitál, se kterým bude fungovat v rámci svého života. Myslím, že to je do jisté míry také investice společnosti, nejen jedince. V Rakousku či Německu se od školného ustupuje, ve Francii se platí jen zápisné. Pokud jde o Evropu, není tady funkční systém, od kterého bychom to mohli „opsat“.
Červinková: Obrátím teď pozornost k Velké Británii, na které je to vidět. Školné velmi silně narůstá (z tří a půl tisíce liber na devět tisíc od minulého akademického roku), naopak množství veřejných prostředků ve školství klesá. V souvislosti s tím probíhá kampaň iniciovaná univerzitami v Cambridge, Oxfordu a dalšími univerzitami, která se jmenuje Za veřejnou univerzitu. V rámci kampaně byla vydána alternativní bílá kniha vysokého školství s názvem Na obranu veřejného vysokého školství, kterou v současnosti ProAlt překládá. Píše se v ní právě o tom, že vzdělání by nemělo být chápáno jako tržní statek, ale jako statek veřejný, protože má přínos nejen pro jednotlivce, který vzdělání, potažmo titul získá, ale pro celou společnost. Myslím, že by se takto rámovaná diskuse měla vést i v českém kontextu. Co se týká školného, jeho chápání jako motivačního poplatku,
což je uvedeno v programovém prohlášení vlády, se mi zdá zvrácené. Už nyní přece vkládají studující do studia mnoho úsilí a času, nehledě na to, že potřebují prostředky na každodenní život a studijní materiály, takže není zadarmo ani dnes.
Slovák: Z mého pohledu, respektive
pohledu celého reformního týmu, je otázka zavedení školného z celého reformního balíku nejméně důležitá. Školné vnímáme jako jednu z možností, jak dofinancovat chybějící prostředky, ne nahradit primární veřejné financování škol. Nejvíc ze všeho nám chybí analýza, co by to s univerzitami udělalo zevnitř, protože v oblastech s nízkým veřejným financováním studentů by školné 20 tis. Kč ročně bylo skoro zdvojnásobením příjmu pracovišť! Zákon o finanční pomoci studentům odjakživa nemá primárně řešit školné, ale několik pro studenty dalších velmi důležitých věcí, například vedle případné půjčky na školné také půjčku kryjící životní náklady po dobu studia. Ta by také měla být státem garantovaná a podporovaná, s možností jejího uhrazení zaměstnavatelem. Důležité je také prolomit omezení daňového zvýhodnění do dvaceti šesti let studenta. Školné má tedy také hrát roli přiměřené regulace proti zneužívání všech těchto podpor. Znovu ale zdůrazňuji, že stát by měl jasně deklarovat svoji primární zodpovědnost za financování veřejného školství.
Stehlík: To je zásadní teze, která za osm deset let reforem nikdy nepadla takhle silně.
Červinková: Nezdá se mi fér, když
hovoříte o tom, že zavedení školného je nejméně důležité. Zaprvé již z výše uvedených důvodů, za další proto, že v jeho
důsledku budou vznikat sociální nerovnosti v přístupu ke vzdělání a dluh zatíží mladé lidi na počátku jejich profesní dráhy. Chtěla bych také dodat, že reformu
vysokých škol je také potřeba nahlížet v souvislosti s ostatními vládními reformami. Co lze vnímat na těch reformách jako problematické, je stručně řečeno, právě snaha o privatizaci a komercionalizaci sektorů, které byly dosud chápány jako veřejné.
