Osm desítek lidí si přišlo do kavárny pražského divadla Bez zábradlí poslechnout, jak je naše drahá země prorostlá korupcí. Večer z cyklu Živé literární noviny nazvaný tentokrát Chapadla korupce po deseti letech byl také svou návštěvností rekordní. A v "rekordním rozpuku" je, zdá se, i míra korupce zakořeněná v naší společnosti.
Název večera navázal na televizní dokument Chapadla korupce novinářky Lídy Rakušanové a režiséra Jiřího Krejčíka mladšího, který Česká televize odvysílala před deseti lety. Protože šlo o dokument, který pojednával především o politické korupci, nezůstal pořad (nyní je uložen někde hluboko v trezoru Kavčích hor) úplně bez následků.
Jak připomněla moderátorka večera a spoluautorka pořadu Lída Rakušanová, dvě pracovnice České televize byly potrestány "citelným snížením platu" a tehdejší předseda Poslanecké sněmovny a spoluautor opoziční smlouvy Václav Klaus zaslal Radě České televize stížnost na neobjektivitu pořadu na hlavičkovém papíře s modrým ptákem.
Ale to bylo před deseti lety. Dnes je situace jiná a rozhodně není lepší. Shodli se na tom alespoň hosté večera - zakladatel Nadačního fondu proti korupci Karel Janeček, právnička Hana Marvanová ze sdružení Veřejnost proti korupci, politoložka Vladimíra Dvořáková, politolog Petr Drulák a ředitel české pobočky Transparency International David Ondráčka.
Po promítnutí sestřihu Chapadel, kde hrál hlavní roli opět Václav Klaus na předvolebním mítinku ODS, následovala debata, která všechny přítomné ujistila, že se situace s českou korupcí po deseti letech nezlepšila. Naopak.
Hana Marvanová připomněla, že do systému korupce jsou dnes zapojeni právníci i justice a je tak vůbec otázka, kam jít korupční chování (kdyby tak někdo chtěl náhodou učinit) nahlásit. Politici jsou přitom součástí tohoto systému, takže se od nich asi žádné zásadní "systémové změny" čekat nedají.
Vladimíra Dvořáková šla ještě dále. Prostředky, které z korupce plynou, jsou podle ní dneska zdrojem financování politických elit a politických stran.
"Zatímco v devadesátých letech byly zdrojem pro financování politických stran prostředky z korupce při privatizacích, dnes jsou tím zdrojem peníze z korupce při zadávání státních zakázek," vysvětlila politoložka. Takže je tu přece jenom nějaký "korupční pokrok".
Korupce se podle Dvořákové navíc postupně legalizuje. A to většinou tak, že se na něčí přání propašuje do zákonů nějaký ten paragraf navíc, který se někomu hodí. Vše už pak probíhá podle zákona...
Politolog Petr Drulák hovořil o politické korupci, tedy rovněž takové, kterou legalizují svými rozhodnutími politici. Jako první si také položil otázku, co s tím. Politické strany, které si boj proti korupci dávají jako svůj hlavní program, podle Druláka selhávají, jak jsme konečně mohli vidět na příkladu Věcí veřejných. Ve stádiu, v jakém se u nás korupční prostředí nachází, by prý nepomohlo ani jeho „ztržení" tak, jako jsme v devadesátých letech ztržnili korupci normalizačně-socialistickou (rozuměj konkurencí mezi zelináři a nahrazením veksláků budkami s nápisy Wechselstube).
Co tedy dělat? Asi by to byl úprk na delší trať, ale podle Druláka by to přece jen chtělo morální obrodu společnosti a celkovou obrodu politiky.
Také David Ondráčka přiznává, že současné politické strany fungují jako klientelistické firmy, které "potřebují palivo". Politické strany tu přitom vytvořily kartel, který žije z korupce a nikdo nemá šanci jej rozbít. Opět tady prý může pomoct jen přísnější veřejnost, která bude politikům koukat pod ruce.
Karel Janeček by šel radikálnější cestou. Politické strany jako takové jsou podle něj nereformovatelné. "V situaci, v jaké se nacházíme, ani nemáme na reformy politických stran čas. Měli bychom se spíš pokusit politické strany odříznout od moci," říká. A navrhuje revoluční cestu, jakou si nedávno prožil třeba Island. "Až lidé budou mít existenční problémy, budou muset stávající politici odstoupit."
V tom, jak by cesta za "očištěním společnosti" měla vypadat, se hosté už neshodli. Vladimíra Dvořáková v "revoluce" nevěří, navíc podle ní ne všechny dopadají dobře. "Je potřeba zajistit, aby zde fungoval opravdu právní stát, k tomu je třeba neustálého tlaku občanů."
Petr Drulák naopak tvrdí, že nenásilná revoluce jednou za dvacet let tak, jak ji popisoval Thomas Jefferson, nemůže uškodit. Hana Marvanová k tomu pak dodává, že by se měla ekonomická a společenská krize využít k "zásadnější společenské a politické změně".
Otázka ovšem zůstává, zda je vůbec nějaké revoluční aktivity česká společnost schopná. Z rozpravy, v níž dostali slovo i lidé v obecenstvu, to bohužel vypadalo, že nikoli. Sociolog Patr Matějů, který si vzal slovo v hledišti, například přítomné přesvědčoval, že podle výzkumů se i mladí stávají (hlavně díky postojům svých rodičů) součástí systému, který je spojen s korupcí.
Jak tedy z bryndy ven? Podle Dvořákové musíme začít postupnými kroky. Ústředními tématy by pro nějaké ať už politické či nepolitické uskupení, které chce politiku a společnost měnit k lepšímu, měly být dva zásadní zákony, a to o státní službě a o financování politických stran.
A další kroky? Ty už po skončení debaty vedly z divadla ven. Venku je minus patnáct a na žádnou revoluci to v ulicích každopádně nevypadá.
