Má to krk jako žirafa, fleky jako žirafa, kopyta jako žirafa, na hlavě to má dvě paličky. Je to žirafa? No, dokázat to nemůžu! Tenhle ironický příměr je od Ondřeje Neffa z deset let starého televizního dokumentu Chapadla korupce. Podstatu zdejší setrvalé neschopnosti vypořádat se s korupcí vyjadřuje přesně. I identifikovat musejí za nás žirafu dodnes jiní.
Bývalý americký velvyslanec Cabaniss například, jemuž si měl Martin Barták ve funkci náměstka ministra obrany říct o miliony dolarů za to, že zařídí, aby Tatra, tehdy pod americkým vedením, neměla problémy s dodávkami svých vozů armádě. Anebo švýcarští vyšetřovatelé, kteří zajistili na tamních kontech 12 miliard, nejspíš vypraných při privatizaci Mostecké uhelné společnosti, a pak se divili, že tady nikomu nic nechybělo.
Diví se i Evropská komise, když Ředitelství silnic a dálnic náhle „ztratí“ smlouvy na Bruselem dotovanou výpadovku z Brna do Mikulova, nebo když Krajská zdravotní nakupuje pro severočeské nemocnice za evropské peníze horentně předražené přístroje. U koho jsou tyhle žirafy zrovna ustájené, Evropu nezajímá: na stamiliony korun, určených České republice, můžeme nejspíš zapomenout.
Žirafy přivedli na svět vybraní politici a začali je pást, sotva se parlamentní strany ustavily. Tučné pastviny tady ovšem zdědili už z minulého režimu, kdy si bez konexí člověk nekoupil málem ani kedlubnu. Po roce 1989 se otevřely nové horizonty. Začínala privatizace a partajní pokladny zely prázdnotou. Korupce v podobě desátků stála před dvaceti lety u kolébky veřejných zakázek a záhy z ní byla běžná podnikatelská metoda. Tendry šily radnice na míru předem vybraným favoritům, kteří podali „nejlevnější nabídku“, zatímco další dva tři spřátelení podnikatelé jim dělali křoví. Pak se vystřídali. Jak říká v dokumentu Chapadla korupce tehdejší šéf Nejvyššího kontrolního úřadu Voleník, hospodaření politických stran směl NKÚ kontrolovat sotva rok: než poslanci prosadili, že je to protiústavní.
Na konci 90. let tomu dvě nejsilnější strany nasadily korunu opoziční smlouvou, paralyzující demokratickou kontrolu. Žirafímu stádu už nestálo v cestě nic. Jak o tom svědčí před časem zveřejněné odposlechy jednoho z brněnských podnikatelů ve stavebnictví a senátora ODS, existují mezitím „koeficienty“, kterými se násobí počet zakázek, a tak vzniká suma, odváděná do partajních pokladen, nebo rovnou do funkcionářských kapes. Požadavkům musí samozřejmě odpovídat i cena. A kromě toho, jak žádá v odposleších dotyčný podnikatel, politici se mají předem dohodnout, kolik vlastně chtějí: „Buď řeknou, že chcou víc nebo míň, a musí tam být i nějaká lepší cena, aby to z toho šlo. … Dát totiž někde navíc čtyři miliony není žádná sranda. A jestli po mně bude chtít ODS na kraj, abych podpořil Milana Venclíka, tak mně to někdo musí říct, a řekne, Přemo, my potřebujeme, abys nám dal na Milana navíc sto tisíc a třeba na Karla Jarůška taky sto tisíc a my ti to zase někde vrátíme. Bereš to? A já řeknu: Beru! Protože je to čitelný.“
Čitelné? Jak pro koho. Za Venclíka se tenkrát postavila jihomoravská ODS s tím, že nahrávka měla zdiskreditovat jejího kandidáta před tehdejšími krajskými volbami. U soudu se aktérům kauzy nic neprokázalo.
A dneska? Na první pohled to vypadá, že jsou tady podezřelí korupčníci odhalováni jak na běžícím pásu. Není dokonce vyloučeno, že se časem povede dostat za mříže i pár obzvlášť nápadných exemplářů. Problém je ovšem v tom, že se tady tenhle živočišný druh už dávno přemnožil a vyskytuje se i tam, kde by to člověk vůbec nečekal. Třeba i v podobě komerčních odpadových firem, které v dohodě s obcemi vybírají poplatky za recyklaci zářivek a elektrospotřebičů, ačkoliv od toho tu jsou bezplatné sběrné systémy. Je za tím korupce nebo neinformovanost?
To se nedá vždycky rozlišit ani podle autorů studie o boji proti korupci z Národní ekonomické rady vlády. Kamenem úrazu je prý smršť zákonů, v jejímž vleku odhlasovává parlament i předlohy skrývající četné systémové chyby. Přitom údajně nejde prokázat, do jaké míry je fakt, že sednou jako ulité vybraným firmám, veden korupčním záměrem nebo neschopností jejich tvůrců ve specializovaných advokátních kancelářích. Technicky „správně“ provedená korupce se u soudu údajně nedá ani prokázat. A i kdyby ji soudy odhalily, velmi pravděpodobně by prý stát prohrál následné arbitrážní spory.
Jinými slovy, žirafa zmutovala a je z ní monstrum, které si samo vytváří optimální podmínky ke své existenci. Partajní programy boje s korupcí, byť by byly myšleny i upřímně, se ukazují jako bezzubé a přemýšlet, zda to byl od politiků rovněž záměr nebo neschopnost, je dneska už ztráta času. Viry jsou v systému a množí se tam.
Katalog preventivních protiopatření, navrhovaný NERVem, se může zdát místy naivní: kdo a podle jakých kritérií například posoudí, které projekty jsou „naprosto nezbytné“? Jak se mají vybírat experti, aby zaručili odbornost zákonů a jejich novel? Přes veškeré výhrady jde nicméně o nejucelenější návod, jak začít. Objem veřejných zakázek dosahuje ročně několik set miliard. Představa, že by se omezením korupce dal zlikvidovat třeba i celý státní deficit, není utopie. V předlohách, které jsou toho času v parlamentu, zbyly však z původních návrhů NERVu jen fragmenty. Bez tlaku veřejnosti to tedy nepůjde. Musela by to být ovšem veřejnost schopná se nejen rozhořčit, ale taky začít sama u sebe.
