Obnova a podpora veřejného sektoru
Závěr seriálu, který se snažil vysvětlit, že jedině strategická rozvaha, opřená o solidní analýzy a prognózy a umožňující vyvodit několik dlouhodobých priorit může vyvést z krize zemi, jako je naše.
Před dvaceti lety stávkovali studenti až do prosince, aby si pojistili nikoliv kosmetické, ale zásadní změny politického systému. Dnes se šíří nespokojenost s poměry, hraničící s vážnými úvahami o stávkách, napříč různými kategoriemi zaměstnanců: stávkou hrozí hasiči, dopraváci v Praze (ti už mají podporu i olomouckých kolegů). Demonstrují vědci. Naštvaní jsou i učitelé. Sestřičky a lékaři odjíždějí na lépe placená místa do zahraničí nebo se po nich aspoň poohlížejí. V parlamentu leží návrh rozpočtu na příští rok, který ubírá téměř čtyři miliardy korun neziskovkám, přestože jsou často jedinými, kdo dokáže zabezpečit služby těm nejslabším a bezmocným - navíc s velkým přídavkem dobrovolné práce zdarma. Policistům zákon stávkovat zakazuje, a tak hlasují nohama: odcházejí.Letos došlo k dalšímu omezení podpory v nezaměstnanosti, takže některé kategorie nezaměstnaných jsou nuceny už po několika měsících předstírat, že vedou život důstojný člověka - s existenčním minimem 2020 Kč měsíčně. Hrozí, že nezaměstnaný bude každý desátý z těch, kdo mohou a chtějí pracovat, ale financování aktivní politiky zaměstnanosti (pomoci při hledání nového zaměstnání) je žalostně poddimenzováno: s méně než 0,2 % HDP se řadíme na úplný chvost Evropy.
Všichni jsou znechuceni tím, jaké poměry panovaly na plzeňských právech. Právem. Avšak morální prohřešky a pravděpodobně i protizákonné jednání jsou jen jednou stranou mince. Tou druhou je chronicky nedostatečné financování vysokých škol. Jak nedávno v rozhovoru připomněl předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský, kvalifikovaný pedagog nemá šanci mít bez existenčních starostí jen jednoho zaměstnavatele - jen svoji alma mater.
To všechno je důsledek podcenění významu veřejného sektoru v celém polistopadovém vývoji země. V neustálém omezování podpory služeb, které jsou v Evropě tradičně dotované především z veřejných zdrojů - zdravotní a sociální péče, vzdělávání, veřejné dopravy, vědy a výzkumu, bezpečnosti, zaměstnanosti, kultury... Kombinace neoliberálního vidění světa, privatizace jako léku na všechny neduhy společnosti a nekompetence politiků a úředníků se přičinily o to, že český veřejný sektor je ve vážné krizi. Bude-li cesta z hospodářské krize a z deficitů veřejných rozpočtů ordinována znovu neoliberálními doktrináři, dočkáme se možná stávky generální.
Dlouhodobě účinnou, byť nesnadnou cestou k zásadnímu řešení, je přijetí strategie obnovy a podpory veřejného sektoru. Tato strategie musí jasně deklarovat jeho nezastupitelnost v zajišťování základních práv a svobod občanů a musí zároveň konkretizovat, jak český stát zajistí, aby se ústavní Listina základních práv a svobod, případně další mezinárodní závazky České republiky v této oblasti, také realizovaly v praxi. V neposlední řadě pak musí zaručit dostatečný podíl z veřejných rozpočtů na zajištění příslušných veřejných a sociálních služeb. Máme-li dosáhnout obratu, neobejde se to bez výrazného zvýšení souhrnné daňové kvóty.
Autor je vedoucím Centra pro sociální a ekonomické strategie UK, FSV
