|
V poslední době stále častěji zařazují divadelní dramaturgové na repertoár transformace úspěšných a nezřídka cenami ověnčených filmových scénářů. Jen namátkou Městská divadla pražská Vše o mé matce podle Pedra Amodóvara, Ucho Karla Kachyni a Jana Procházky v brněnském Ha Divadle, Jarchovského a Hřebejkovo Musíme si pomáhat v Divadle Na jezerce... Ano. A to píšu při plném vědomí i svědomí, že se to nebude líbit snobům, mentálně nepřizpůsobivým jedincům a všem dalším intelektuálním excentrikům, kteří budou jistě tvrdit, že žádná cena přece vůbec automaticky negeneruje kvalitu. Ale již samotný fakt, že si při troše snahy na žádnou jinou cenu - kromě Oscara, of course, nevzpomenout, mi nutně dává za pravdu.
Úplatky připadaly kališnickému knězi Janu Češkovi před pěti sty lety jako docela zábavná věc, i když před nimi varoval. Soudím tak podle jeho slov: „Divná moc peněz jest, kteráž nemuož bez smiechu pověděna býti: že člověka živého, sami mrtví jsúce, čemu chtie, přetvoří." Ćeška vychovával syny Viléma z Pernštejna, jednoho z nejbohatších velmožů své doby, a měl jistě dost příležitostí sledovat, jak na dvoře jeho chlebodárce taje hrdost pánů, když se jim zacinká měšcem před očima.
„Altajci vesměs vnímají hory a řeky jako živé bytosti, se kterými je potřeba udržovat vztah pomocí různých rituálů a obětí," říká sociální antropolog českého původu Luděk Brož (34). Se snahami expedice, která chtěla i přes odpor místního obyvatelstva pojmenovat jeden z vrcholů po Járovi Cimrmanovi, nesouhlasil. O divokých koních a divokých mužích a ruských raketách na Altaji jsme si povídali v německém Halle na Institutu Maxe Plancka.
Vracíme se dalším příspěvkem k semináři Spisovatel ve sjednocující se Evropě - hledání témat a jazyka, který se uskutečnil počátkem února v Senátu. Tentokrát z pohledu nikoliv spisovatelů, ale jejich čtenářů. Literární noviny se staly partnerem této akce. V předchozích číslech jsme uveřejnili příspěvky Vladimíra Novotného a Erazima Koháka (LtN č. 8 a č. 9).
|