Literární noviny

Pokus o legalizaci puče v Hondurasu nesvobodnými volbami selhal, a tak má nyní Honduras prezidenty hned tři: svrženého Manuela Zelayu, pučistického Roberta Michelettiho a Porfíria Lobo Sosu, který ony pochybné volby vyhrál.

Pro pochopení současných událostí v Hondurasu je třeba se vrátit o několik let zpět. Nynější ústavní a zároveň svržený prezident Hondurasu, don Manuel Zelaya Rosales, byl zvolen v roce 2005. Je členem Liberální strany (PL), která o moc tradičně soutěží s Nacionalistickou stranou (PN), přičemž rozdílů mezi oběma stranami prakticky není (vzpomeňme rozdíl názorů demokrata Obamy a republikána Bushe na afghánskou kampaň). Zelaya volby vyhrál s minimálním programem, v němž slíbil - a pak také splnil - zvýšení a pravidelné vyplácení mezd, které ve městě činí v přepočtu 297 dolarů a na venkově 243 dolarů. Slíbil také obnovu venkova zničeného hurikánem Mitch a zdravotní péči pro venkovany, což mohl učinit jen díky tomu, že navázal diplomatické vztahy s Kubou a vstoupil do regionálního sdružení ALBA, v němž dominuje Venezuela. Získal tak pro venkov stovku (amerických) traktorů (placených Venezuelou), několik desítek kubánských lékařů a měsíční dodávky ropy z Venezuely.

Některé osobnosti jsou v dějinách české kultury zabydleny natolik samozřejmě, že ani dlouhá přestávka v prezentaci jejich díla nemůže, zdá se, fakticky mnoho změnit. V případě Josefa Čapka je průrva mezi poslední a současnou retrospektivní výstavou v Jízdárně Pražského hradu opravdu neuvěřitelných 30 let! Přestávka byla možná způsobena mj. tím, že Josef Čapek byl celkem akceptován i minulým režimem - i když dost nedobrovolně - ideologická indoktrinace pochopitelně kladla důraz na jeho „levicovost", která se snad víceméně vztahovala pouze na závěr jeho tvorby v protiválečných cyklech, navíc Čapkové (i když nepřípustní masarykovci) byli z dějin českého umění nevymazatelní a demiurgem totality uznávaní.

V polistopadové éře sice nepatřil Josef Čapek k těm, které by bylo třeba v první linii rehabilitovat, ale v obrazu dějin české kultury, po léta manipulovaném, si jisté „uvedení na pravou míru" zaslouží i on.

Říkala mi tuhle při venčení pejsků jedna jinak velice milá paní, že to ti Švýcaři se zákazem minaretů udělali dobře, protože je to tu už samý muslim a na internetu psali, že za pár let už budeme muslimy i my, a že je to prý konec světa, vzdychla nakonec ustaraně.

Pocházíte ze starého rodu s dlouhou kulturní tradicí. Jak tato skutečnost ovlivnila od dětství Vaše směřování?

Moji předkové z otcovy strany pocházeli původně z hornobavorské gentry, ale už roku 1677, za císaře Leopolda I., získali tzv. Boehmische Ritterstand a usadili se v Čechách. Historik Jan Evangelista Kosina vzpomíná ve svých Pamětech na jednoho z nich - právníka z poroty, která soudila Václava Babinského. Byl prý ze všech přísedících k tomuto loupežníkovi nejshovívavější...

Co vyučujete, o čem přednášíte? To se mne občas lidé ptají. Odpovídám už standardně: „O tom, jak funguje příroda". Na jmenovacím dekretu je však uvedeno, že jsem se stala profesorkou ekologie. Proč odpovídám tak vyhýbavě? Protože při slovu „ekologie" často vidím úsměšek, pokrčení ramen, rozpačité pokývání hlavou. Což tato základní věda, která poznává a definuje vztahy mezi organismy a jejich prostředím, ztratila své renomé a vážnost? Nebo už objasnila všechny vnější okolnosti životního prostředí a vypátrala důležité reakce živoucích tvorů naší planety na ně a známe míru jejich přizpůsobení? Nikoliv, cesta k poznání a předvídání ekologických vztahů je stále otevřená a je nekonečná, tak jako je nekonečná cesta evoluce, proměnlivost prostředí a adaptační schopnost organismů.

Posílení amerických jednotek v Afghánistánu viselo ve vzduchu už dlouho. Vrchní velitel tamních okupačních sil generál Stanley McChrystal požadoval 80 tisíc nových mužů, Obama mu jich nakonec věnoval „jen" 30 tisíc. Na tento verdikt se přitom čekalo celých 93 dnů, během nichž se americký prezident snažil další vyhrocení nekonečné války předejít. V září a v říjnu prostřednictvím „zdrojů z Bílého domu" vypouštěl do médií až kacířské názory. Nejmenovaný činitel tak pro New York Times například prohlásil, že Bílý dům „nepovažuje Tálibán za skupinu, která má zájem útočit na Spojené státy" a s Al Kajdou se může spojovat jen „na taktické frontě". Při jiné příležitosti zase Obamův poradce pro otázky národní bezpečnosti generál James Jones prohlásil, že „vyslání dalších vojáků neučiní Ameriku automaticky bezpečnou". A druhým důležitým tématem byla myšlenka, že Tálibán nelze vojensky porazit, protože je v Afghánistánu zakořeněn...

Kontroverzní šéfka německého Svazu vyhnanců Erika Steinbachová se stala noční můrou kancléřky Angely Merkelové. Otázka „kam s ní" vyvolává rozkol v nové německé vládě.

Jedním z mnoha privilegií, jimiž německý kancléř vládne, je právo rozdělit po volebním vítězství funkce ve vládě. Může je dát svým věrným, vládním křeslem může podpořit nějaký mladý politický talent - nebo této pravomoci může využít k tomu, aby umlčel rivaly a potížisty.

Nikdo v Rusku neventiluje svůj hněv proti rozšiřování Severoatlantické aliance východním směrem víc, než Viktor Baraněz. Populární sloupkař bulvárního deníku Komsomolskaja pravda, který má miliony čtenářů denně, se s chutí opírá do „zákeřné a nezodpovědné" západní vojenské aliance. Rusko, radí Baraněz, by konečně mělo přestat pohlížet na NATO jako na partnera.

Jsou pravidla pro literární ceny dána pouze kvalitou textu, nebo podléhají také sociálnímu kontextu?

Před několika lety jsme ocenili v porotě knižního klubu cikánský román. Byl to strhující příběh kluka z východního Slovenska, kterého pošlou do Prahy na Žižkov, aby se naučil krást. Jde mu to dobře, ale společensky se tím zařadí mezi lumpy, a i když po tom touží, nikdy nedostane šanci. Cena byla udělena jednomyslně. Román Děvčátko, rozdělej ohníček, následně sebral všechny domácí ceny a jako jeden z mála českých románů zajímá cizí nakladatele. Autora jsme neznali, ale bylo to dost jasné: konečně máme opravdového romského česky píšícího autora.

Jakýkoliv pokus byť jen lehce změnit stav, kdy z každé vydělané koruny nad 95 tisíc platí bohatí jen 15 haléřů, bývá často nazýván „útokem" na bohaté, „okrádáním" úspěšných či podobnými přízvisky. Nezapomínejme ale, že ta tak zvaná progresivní daň navrhovaná ČSSD, která tím útokem na bohaté má být, ve skutečnosti vůbec progresivní není, bavíme-li se o těch opravdu nejvyšších příjmech. Je degresivní stejně, jako je degresivní Topolánkova rovná daň, byť je degresivní méně, což ilustruje následující graf.

Historie německého umění byla tradičně vnímána jako ustavičný zápas mezi provinčními touhami Volk po konkrétní národní identitě a kosmopolitním rozmachem avantgardy. S příchodem expresionismu v prvních letech 20. století se zdálo, jako by se nezkušený národ konečně dopracoval k tomu, že dosáhl jakéhosi kompromisu mezi těmito dvěma póly v podobě prvního (a pravděpodobně jediného) původního uměleckého hnutí, které výrazně ovlivnilo mezinárodní avantgardu.

Martin Potůček v Literárních novinách 12/2009 dospěl na základě nejčerstvější populační prognózy ČSÚ k závěru o mimořádné naléhavosti prorodinné a propopulační politiky. Součástí takové politiky by mělo být vytvoření příznivých podmínek k tomu, aby mladí získali potřebné odpovídající bydlení pro založení rodiny. Jaká je však skutečnost?

V úplný úspěch kodaňských jednání, tedy stanovení vymahatelných závazků, dnes věří už jen největší optimisté. Z původně nadějné akce se stává nelítostný souboj, na jehož jedné straně stojí rozvojové a rozvíjející se země, na straně druhé pak ekonomiky vyspělé. Osu konfliktu však netvoří jen tradiční ekonomické zápolení bohatších a chudších, ale také politické zájmy jednotlivých států.

Jihomoravští sadaři protestují proti nízkým výkupním cenám pomerančů! Ministerstvo schválilo novou lékovou vyhlášku, která mimo jiné zavedla i plnou úhradu antimalarických léků, aby se podařilo zastavit epidemii malárie, která se rozmáhá v jižních okresech České republiky.