Literární noviny

Dohodám proti klimatickým změnám hrozí další zdržení

Švédský ministr zahraničí těsně před čtvrtečním summitem EU varoval před volbou nevýrazných osobností do čela unie. Označil to za „propásnutí historické šance", ale je tomu skutečně tak? Novopečený evropský prezident Herman van Rompuy se zdá být volbou dobrou. Jeho hlavním úkolem bude urovnávat spory mezi členskými státy a hledat shodu tam, kde je vzácnější než pověstná sůl nad zlato. Prozatím dokázal udržet pohromadě belgické Valony a Vlámy, což je důkaz jeho schopností. To potvrdil také premiér předsedající země Frederik Reinfeldt: „Hledali jsme osobnosti, které vytvoří kontinuitu a budou jedním hlasem unie." Van Rompuy nikoho neurazí, nikoho nepotěší, ale každý s ním vyjde, konsensus najde.

Předseda Evropské komise José Barroso v narážce na stížnosti bývalého ministra zahraničí USA Henryho Kissingera, že neví, komu má v Evropě volat, prohlásil: „Problém s čísly je díky nynějšímu výběru vyřešen." Také ostatní evropští státníci vyjádřili spokojenost s výsledkem volby.

Zvolení belgického premiéra van Rompuye předsedou Evropské rady a Britky Catherine Ashtonové evropskou ministryní zahraničí předcházela složitá politická jednání. Původním horkým kandidátem na post prvního prezidenta EU byl bývalý premiér Velké Británie Tony Blair. Jeho kandidaturu však musela ostrovní diplomacie stáhnout, protože se v očích ostatních levicových vůdců zprofanoval svou rolí při invazi do Iráku a protežováním amerických zájmů.

Studentské stávky otřásají Řeckem takřka permanentně. Když nestávkují vysokoškoláci, kteří nevidí po obdržení diplomu žádnou perspektivu a jsou nuceni přijímat podřadná místa, neodpovídající jejich kvalifikaci, tak jsou ve stávce středoškoláci, kterým se nelíbí reforma středních škol a jejich hluboké podfinancování.

Vzdělanost i školy jsou vždy věcí kultury a společných hodnot. Nejsou soukromou záležitostí „toho našeho děcka", které nakonec „musí mít doktorát". Vzdělanost národa nevzniká nikde jinde, než právě v každém ze všech našich potomků. Duch národa je součtem duchů žáků a později dospělých. Nevěřte, že si vane, kam sám chce. Směr vanutí udávají výrazné duchy v populaci, a proto musíme dbát o to, aby nezaváněly plesnivě nebo nahnile a nezaháněly tak národ do marasmu.

Pro rodiče je rozhodující,

Pokud se vám náhodou zdá, že se vaše dítě ve škole s výše uvedeným potkává málo, případně že to v něm škola přímo ubíjí, berte to i za svou vinu! Protože jakou výuku, školství a vzdělanost dopustíme, je na nás - rozhodovat o ní můžeme jako voliči. Vzdělávání je trvalý experiment národního kolektivu na každém jednotlivém dítěti. Na jeho úspěchu závisí osud celé generace. Co z ní bude? Jak se jednou zachová k nám a k hodnotám, v něž věříme? Jak obstojí v okolí, v národě a ve světě?

Ponechávat školství na starosti státu a ministerstva je projevem mužictví. Ale i kdybychom věřili na staletou tradici středo- či východoevropskou, nebudeme mít odpověď na to, zda jsou ty tradiční způsoby výuky a prastaré cíle vzdělávání dost dobré i pro dnešní a zítřejší dobu. A kdo se vlastně opovažuje říct, že tradiční vzdělávání bylo dobré i tehdy? Jen se podívejte, co všechno se v Evropě stalo hnusného za poslední století, a z kterých národů a s jakým postojem k vzdělávání to vzešlo?

Co si s tím počít? Máme jako rodiče, jako žáci, jako učitelé nebo jako občané a voliči vůbec možnost národní vzdělanost ovlivnit, když vlastně nemůžeme vědět, co je dobré, protože nám většinou chybí srovnání s alternativními možnostmi? Školství (a pak i z něj vzešlá vzdělanost) je jako lidská pokožka - projeví se na ní, že se někde uvnitř těla cosi pokazilo. Proto musíme pečovat o každý svůj jednotlivý orgán - snažit se léčit pouze následky na pokožce by bylo naivní.

Jedním z životně důležitých orgánů vzdělávání je vztah rodiny ke škole. Atmosféra, která panuje v rodině, co se týče dozvídání, učení, chození do školy, vztahu k učitelům a spolužákům, je zcela zásadní. Ať už je škola dobrá nebo špatná, pokrok a výkon dítěte v učení ovlivňuje, jak moc se doma může vyptávat, „rejpat" do věcí, které jsou rodičům jasné, jestli se doma hovoří o věcech černobíle, nebo se zkoumá, co je na které věci dobrého a špatného. A v neposlední řadě: s jakým pochopením se rodiče staví k běžným problémům školáka? Stává se totiž, že nezvládané ambice rodičů vženou dítě do trablů na celý život a vyvolávají konflikty se školou, nebo naopak dítě kvůli nedostatku důvěry rodičů v jeho šanci na úspěch dítěte ve škole mu zpochybní samotnou smysluplnost učení. Pokud bere rodina školní příhody a pokroky jako nezvratný osud, většina dětí se vzdá snažení a stane se mužiky. Když ale doma věří, že dítě může svůj osud řídit, je vyšší naděje, že ho skutečně uřídí a stane se místo mužika občanem.

Autor je pracovníkem Katedry českého jazyka Pedagogické fakulty UK

Setkání kinematografie s hudbou nabízí už sedm let na mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary sekce Hudební odysea. „Vznikla jako přirozený odraz čilého života ve sféře hudebních filmů - od portrétů, koncertních snímků přes audiovizuální eseje, experimenty a mystifikace až po klipy či videoblogging," říká její dramaturg, hudební kritik Pavel Klusák. Ohlédnutím za všemi dosavadními ročníky sekce chce nyní být pražská přehlídka Best of ... Hudební odysea. Nabídne nejvýraznější a nejúspěšnější snímky, které byly v Karlových Varech od roku 2003 uvedeny.

Profesor Josef Koutecký obdržel Národní cenu Česká hlava za svou průkopnickou práci v dětské onkologii. Za život mu vděčí tisíce dětí.

Je málo lékařů v České republice, kteří jsou tak známi jako Josef Koutecký.  Jeho osobnost je spojená především s dětskou onkologií, velmi mladým lékařským oborem, který u nás profesor Koutecký v polovině šedesátých let minulého století zakládal. V té době byla úmrtnost onkologických dětských pacientů prakticky stoprocentní. Podařilo se zachránit okolo tří procent nemocných dětí. Pacienti byli léčeni výhradně chirurgicky. Josef Koutecký vypracoval celou řadu nových léčebných postupů, které nemoc léčily komplexně. Z původní kliniky dětské chirurgie vybudoval kliniku dětské onkologie a v roce 1983 se stal jejím přednostou a o čtyři roky později byl prezidentem republiky jmenován prvním československým profesorem onkologie.

Měl jsem rád Dušana Třeštíka. Myslících historiků v českých končinách není nikdy nadbytek a Třeštík byl navíc historik s uměleckým darem. Z fakt vypreparoval příběh, uměl ho podat a zaostřit směrem k dnešku. Dokázal i přiznat, že se mýlil. Jeho provokativní článek o konci národních dějin na Národní třídě kdysi vyvolal mezi intelektuály dost vášnivou reakci. Stejně jako jeho provokativní teze, že František Palacký vymyslel český národ.

Dlouholetou rivalitu mezi Saúdskou Arábií a Íránem, datující se od nástupu revoluční vlády v Teheránu roku 1979, připomněly tento měsíc události na jihu Arabského poloostrova. Lokální konflikt v Jemenu, v němž proti sobě stojí sunnitská centrální vláda a šíitští rebelové, svým sektářským rozměrem přitahuje pozornost celého regionu. Nic na tom nemění jeho veskrze prostá podstata - dlouholeté opomíjení severní provincie Saada centrální vládou, absolutní nedostatek investic a z toho plynoucí zoufalá životní úroveň místních obyvatel v už tak zaostalém Jemenu, nejchudší arabské zemi. Sektářské napětí mezi šíity a sunnity, v posledních letech vyostřené událostmi v Iráku, dodává střetu regionální dimenzi. A upozorňuje na nebezpečí využívání náboženských a etnických minorit pro vyřizování účtů mezi Íránem, samozvaným ochráncem šíitů, a královstvím, zakládajícím svoji legitimitu na netolerantní formě sunnitského islámu.

V žádné evropské literatuře neexistuje jiný spisovatel, který by - doslova krok za krokem, po dlouhá desetiletí - sekundoval zrodu a běhu moderního básnictví poezie. Česká poezie, česká literatura, umění, a koneckonců kultura obecně si Karly Hynka Máchu pěstovala jako jakýsi kultický objekt. Tu uctívaný, tu nepochopený, tu zneužívaný někdy až ke kýči, vždy ale přítomný.

Retro-šou-demonstraci na Národní předběhla o několik dnů opravdová demonstrace mladých vědců před Úřadem vlády. Kvůli macešskému postoji státu vůči vědě. Nudné téma a malý počet účastníků - mediální propadák. Mě zaujalo, že proti třicítce slušně protestujících zasáhla policie. Vytlačila je od Strakovy akademie s tím, že neoprávněně pobývají na soukromém pozemku. (Ejhle! Prostor před sídlem vlády byl nepozorovaně zprivatizován!)

Evropské komisi se podařil husarský kousek. Přivedla ke spolupráci na společném farmaceutickém výzkumu většinu doposud konkurenčních farmaceutických firem. Odstartovala IMI.

Dvě představení původní komorní opery Ondřeje Kyase a Pavla Drábka Společná smrt milenců v Šinagawě uvede Opera Diversa.

Vážně laděné, poetické dílo je volně inspirované japonskými příběhy z knihy Věny a Zdeňka Hrdličkových Smích je mým řemeslem. Role jsou psány pro konkrétní zpěváky souboru a využívají jednak jejich prověřených schopností, jednak se pokoušejí rozšířit plejádu výrazových prostředků moderního hudebního divadla, jak ho soubor už deset let pěstuje. Inscenace z hudby a textu vychází, ale opírá se o dominantní prvek opery, kterým je dramatická situace.

Disk (Karlova 26, Praha 1), úterý 24/11 v 17.30 a 20.00

Italský spisovatel a sémiotik Umberto Eco, který je kurátorem nové výstavy v pařížském Louvru, hovořil s týdeníkem Der Spiegel o místě seznamů, soupisů, inventářů či výčtů v dějinách kultury, o způsobech, jimiž se snažíme uniknout úvahám o smrti, a o tom, proč je Google pro mladé lidi nebezpečný.

Jakou nemocí to trpí dánský režisér Lars von Trier? „Před dvěma lety jsem trpěl depresemi. Byla to pro mě nová zkušenost. Všechno se zdálo nezajímavé, triviální. Nemohl jsem pracovat. O šest měsíců později jsem si jen tak cvičně načrtl scénář. Byla to terapie, ale i jakýsi výzkum, test toho, zda ještě vůbec někdy budu schopen udělat další film. Ten scénář jsem dopsal a natočil bez nějakého velkého nadšení a jen s polovičním využitím veškeré své psychické a intelektuální kapacity," tvrdí.

Heidelberg byl dlouho považován za romantické i idylické město. Atmosféru města zostřeně vnímali básníci Goethe a Eichendorff. A protože centrum nebylo druhou světovou válkou citelně dotčeno, romantika zůstala. Procházka postranními uličkami Heidelbergu je stále cestou do uplynulých století. Mannheim je sice hned vedle, patnáct kilometrů podél řeky Neckar, ale je to město z jiné opery. Současnost tu doléhá se vším všudy, s muslimskými šátky na hlavách, tureckými obchody a vraky aut, které v dílnách na břehu Rýna dávají dohromady skupiny afrických utečenců. Vybombardovaný střed města byl nahrazen novou výstavbou ve čtvercích jen označených písmeny a čísly. Jedno festivalové kino má proto adresu N1 a druhé K2.

Svět je v knižní válce. Podle nakladatelů a ochránců autorských práv hrozí privatizace literatury a tím i jedné významné části kulturní ho dědictví lidstva. Jako rudý hadr na býka na ně působí projekt společnosti Google na digitalizaci knižního fondu. K žalobě některých amerických nakladatelství se připojila nakladatelství z Německa, Francie, Itálie, Španělska a Japonska. Svou polívčičku si přihřál i Amazon a Microsoft. Obviňují Google, že nerespektuje Bernskou konvenci o autorských právech a že si vytváří monopol na knihy, u nichž nejsou dědici těchto práv.  Přitom s americkými nakladateli a autory se Google víceméně dohodl. Nabídl jim 125 milionů dolarů a vytvoření registru, který by umožňoval identifikovat a odměnit držitele autorských práv. Došlo navzájem i k dohodě o rozdělení dividend s tím, že by si Google ponechal jednu třetinu a držitelé autorských práv by dostali dvě třetiny v případě, že by došlo k prodeji díla přes internet prostřednictvím Googlu.

Digitalizaci a volné zpřístupnění obsahu na internetu vítají studenti a čtenáři. Je to udržitelné?