Literární noviny

„Zhlédli jsme taková náročná filmová díla jako Barbar Conan, Rambo 4 a Pějme píseň dohola," prozradil zjara jeden bodrý nadporučík novinám, jak s kolegy ze 4. brigády rychlého nasazení v afghánském Lógaru relaxují. Jeho dva spolubojovníci, také nadporučíci, si tam tou dobou zdobili helmy esesáckými emblémy. V těch přílbách pochopitelně netrávili svůj volný čas, nýbrž pracovní dobu. Někdo z jejich jednotky na to sice nekolegiálně upozornil velitele, ale ten dal pouze rozkaz zničit důkazy - a po návratu byli i dva náckomilové vyznamenáni za vzornou službu vlasti. Na okraj: jejich brigáda nese přídomek Obrana národa - podle památné odbojové organizace, která před sedmdesáti lety bojovala za vlast proti nacistickým okupantům...

Tolik diskutovaná i proklínaná budova, která byla doposud hájemstvím souboru Laterny Magiky, se vrátila pod křídla Národního divadla.

Na počátku devadesátých let minulého století začala divadelníkům Thespidova kára poněkud těžknout a českými a moravskoslezskými scénami začalo obcházet strašidlo zániku tvůrčího a tvořivého divadla. Proklamované ranně kapitalistické teze o tom, že o peníze jde až na prvním místě, donutily většinu souborů z gruntu zeštíhlovat herecké i technické zázemí a notně snížit pomyslnou uměleckou laťku.

VASILIJ MAKAROVIČ ŠUKŠIN (1929  - 1974) Vasilij Makarovč Šukšin se narodil v altajské vesnici Srostki. Po ukončení sedmileté školy („sedmiletky") začal pracovat. Později vystudoval filmovou fakultu v Moskvě. Během celého svého života vystřídal plno zaměstnání. Byl ve službě u námořnictva, nakladačem, učitelem, zámečníkem, stavebním dělníkem, ale uchytil se zejména v oblasti scénáristické, herecké a režisérské. Šukšinovo dílo není příliš rozsáhlé. Nejčastějším typem děl jsou povídky, ale psal i novely a romány. Vyrůstaly z typické potřeby samouků vyjádřit vlastní zkušenosti. Ve své próze se zabývá především znázorněním běžného života, zejména života vesnického a staví ho často do kontrastu s městem. Jeho hrdinové jsou ztělesněním ironie, grotesknosti až tragikomičnosti. Mezi jeho nejznámější díla patří: Červená kalina (Kalina krasnaja, 1973), Energičtí lidé (Energičnyje ljudi, 1974), Zorný úhel (Točka zrenija, 1974), Ljubavinové (Ljuvaviny, 1965), Skici k portrétu (Štrichi k portretu, 1973) a další.  Proslavil se zejména na filmové scéně a to konkrétně filmem Červená kalina, za kterou dostal cenu na festivalu v Benátkách.  Vasilij Makarovič Šukšin zemřel neočekávaně, přímo na natáčení filmu Bojovali za vlast vpouhých čtyřiceti pěti letech.

 

Manifest společnosti, svobody, blahobytu a mírového soužití

Návrh deseti prvků zásadní změny globálního ekonomického systému, který představil nestor české ekonomické vědy Miloš Pick na konferenci Centra globálních studií AV ČR Krizové a postkrizové scénáře a na semináři Masarykovy demokratické akademie, Fontes Rerum a Evropského hnutí Svět a my v éře neoliberalismu (redakčně upraveno)

Už se zdálo, že ODS dá občanům k 20. výročí Listopadu dárek. Mám na mysli slova senátora Oberfalzera, který po verdiktu ústavního soudu k Lisabonské smlouvě prohlásil, že se chtě nechtě podřídí většinovému názoru. Člověk by sice řekl, že tento princip je samým základem demokracie, ale budiž, pokud to lidé z ODS pochopili až nyní, zaplaťpánbůh aspoň za to.

Venkov v básních Petra Mazance je ještě omamný svou prapůvodní přirozeností a prostotou.

Průřez tvorbou středoškolského učitele a regionálního historika představuje svého autora jako autentického básníka venkova. V zákoutích současné české poezie lze stále nalézt autory hodné pozoru a Petr Mazanec k nim pro některé rysy svých básní náleží.

Tito v ledničce, dělostřelecké zmrzlinové granáty, gangy únoskyň... Bosenský plackopes Maxe Anderssona a Larse Sjunnessona je komiks pro lidi, které současný svět ještě nepřipravil o emoce.

„Už ani nevím, jak jsme dostali Tita do ledničky, nebo čí to byl vůbec nápad," probírá si vrabčí hnízdo na hlavě švédský autor komiksů Max Andersson. Jeho kamarád a spoluautor Lars Sjunnesson s brýlemi jako od Bustera Keatona a s plachým úsměvem ale tvrdí, že za tím vším určitě byl jejich slovinský kamarád Skledar, který pracoval u realitní kanceláře. Ta vyklízela, rekonstruovala a „s velkým ziskem" prodávala domy a vily v Sarajevu. V jednom z domů našel Skledar ledničku. „V té ledničce ale zcela určitě nikdo nebyl!" ujišťuje Lars Sjunnesson, zatímco Max Andersson vysvětluje další bizarnost jejich komiksového příběhu: „Gangy žen ze Srebrenice, které po nocích unášejí muže, vznikly tak, že mi v Sarajevu někdo ukázal domy, do nichž je všechny evakuovaly, a já se úplně vylekal. Cítil jsem, že v těch domech musí být koncentrovaný vztek, že z nich musí do okolí vycházet něco negativního."

Kapsář pocitů z návštěvy ruské kulturní megapolis

Pro každého, kdo našel zálibu v ruské literatuře, je návštěva Moskvy sváteční událostí a zároveň nebezpečnou zkouškou. Okusit na vlastní kůži atmosféru, v níž se vám za každým rohem zjevují obrazy a hrdinové z románů od Gogola přes Gorkého až k Sorokinovi, je pocit svěží jako šlehnutí březovým proutkem v pravé ruské „báně". A to nemluvím o zasněných Moskvankách, jejichž oči jako by vyzařovaly cosi z něhy a grácie geniálních veršů Puškinových.

Vojtěch Kouřímský (narozený 1978 v Praze) pracuje v současnosti jako novinář, hraje na kytaru a píše i písňové texty. Básně dosud publikoval jen časopisecky, vesměs v okrajových či nadšeneckých listech. Věnuje se také výtvarnému umění. Od deseti let bydlí v Dolních Břežanech.

 

Claude Lévi-Strauss (* 28. novembra 1908 -  30. októbra 2009)

Claude Lévi-Strauss bol osamelou postavou v antropológii. Jeho diela mali obrovský vplyv a pozná ich každý sociálny vedec. Napriek tomu nemal priamych žiakov a nasledovníkov.

Claude Lévi-Strauss, svetoznámy francúzsky sociálny antropológ sa narodil presne v tom roku, v ktorom James G. Frazer založil prvú katedru antropológie na univerzite v Liverpooli. A tak ako Frazer svojou Zlatou ratolesťou, aj Lévi-Strauss svojimi dielami ďaleko presiahol hranice svojej vlastnej vedeckej disciplíny. Napriek obrovskému, aj keď protirečivému vplyvu jeho prác v antropológii určite platí, že jeho myšlienky inšpirovali aj mnohé iné oblasti sociálnych a humanitných vied, ba dokonca celkové intelektuálne smerovanie, najmä v 60-tych a 70-tych rokoch: v tom sa s ním nemôže rovnať nijaký iný antropológ.

Pedagogická diskuse je stále vyhrocená a extrémní. Proč?

Školství je téma, které širokou veřejnost zajímá nárazově. Vedle sezónního zájmu (vysvědčení, začátek školního roku, nával u sjezdovek o zimních prázdninách), dokáží pozornost národa spolehlivě vzbudit vlastně jen skandály. Nic nezaručí škole větší popularitu než plánovaný útok trhavinou, jen video učitelky souložící s bývalým žákem dokáže dostat „problematiku vzdělávání" i na titulní stránku nejčtenějších novin v tomto národě. Pokud se zrovna nechystá žádná exploze a učitelky souloží bez asistence kamer, je školství v podstatě každému lhostejné.

Čeští žáci toho znají čím dál tím méně. Tvrdí to kdekdo. Důkazy prokazují něco jiného.

Situovat století, ve kterém byla vydána Bible kralická, dokáže v roce 2009 jenom každý třetí maturant. Ukazuje to průzkum obecných studijních předpokladů a znalostí v češtině, angličtině, matematice, který zorganizovala společnost SCIO na vybraných středních školách. Navazoval na sondu maturant, kterou SCIO provedlo v roce 1998. Před jedenácti lety se do sondy zapojilo celkem 80 000 maturantů na gymnáziích, středních odborných školách i na čtyřletých učilištích s maturitou. Tehdy to byl přípravný krok ke státní maturitě. Státní maturita byla opět odložena a tak se naše společnost rozhodla znovu prověřit znalosti maturantů na chlup stejným testem, jako byl ten před jedenácti lety. Zastoupeno bylo široké spektrum středních škol, od gymnázií až po střední odborná učiliště. Abychom mohli dobře popsat, jak se celá vzdělávací soustava vyvíjela, porovnávali jsme pouze školy, které se zúčastnily testů v obou letech. Letos se ovšem testování zúčastnily pouze ty školy, které se k tomu samy rozhodly, nejednalo se tedy o náhodný výběr. Samozřejmě, že se přihlásily ty školy, které měly v roce 1998 nadprůměrné a mírně nadprůměrné výsledky, ty s nejhoršími výsledky to ani nenapadlo. Ve vzorku jsme měli 4 800 studentů a to je dostatečný počet, abychom mohli považovat výsledky testu za reprezentativní.

Zkušenost dvacetiletí demokratické obnovy kombinovaná s poučením z globální krize nakonec probudila i české společenské vědy

Sváteční dny výročí Listopadu jsou přizdobeny poučnými dárky. Zrušené volby, české odmítnutí Charty základních práv EU, rozpočtový schodek jako nástroj likvidace sociálního státu, to jsou hodně trpké plody dvacetileté demokracie. Vidíme ji v tom nejplastičtějším světle bezprostředního ohrožení. Kde se stala chyba?

Protesty rakouských studentů jsou sice neseny pod heslem „školy zdarma", ale terčem je širší okruh reforem školského systému.

Stane sa archív VPN ešte radikálnejším katalyzátorom frustrácie historického vedomia a zdrojom nového záujmu o konšpiračné teórie?

Slovenská spomienka na novembrovú revolúciu sa rozbila na najmenej štyri udalosti. Prvú si zorganizovali legitimisti - ľudia, čo sami seba nazývajú politikmi novembra a tvrdia, že sú naďalej nositeľmi ideálov, ktoré viedli pred dvadsiatimi rokmi k zmene režimu. Druhou skupinou sú takisto muži novembra, ktorí o sebe tiež tvrdia, že sú nositeľmi ideálov revolúcie. Je ich niekoľko a pre istotu žiadne spomienky a koncerty s Lenkou Filipovou neorganizujú. Ďalšou sú politické strany pravicovej opozície, ktoré už desať rokov občanom vysvetľujú, že na chladných slovenských námestiach nešlo o slobodu, ale o kapitál, a že 17. novembra začala pravicová revolúcia. Nakoniec nesmieme zabudnúť na predstaviteľov súčasnej moci, ktorí ešte pred pár týždňami o žiadnych oslavách neuvažovali. Premiér Fico sa dokonca pred časom tváril, že ho november ani nezaujíma. Verejnosti dokonca oznámil, že 17. novembra nebude v Bratislave, lebo ho pozvali prednášať do Londýna.

Východoevropské komunistické režimy se nezhroutily pod vnějším tlakem západu a ani je  neporazili vnitřní kritici. Příčinou jejich pádu byl cynismus a ztráta motivace vládnoucích elit.

V listopadu 1947 poslal americký ministr zahraničních věcí George Marshall memorandum prezidentu Trumanovi.  Jednou z premis jeho analýzy situace ve světě bylo, že se Rusům podařilo ovládnout východní Evropu, ale že jejich vláda nebude trvat věčně.  Marshall varoval, že až se sovětské panství začne rozpadat, nastane pro celý svět velké nebezpečí. A pravě ten okamžik přišel v listopadu 1989.  Proč k tomu došlo?

Nečekejte na nic a ovlivněte program, nabízí Miluš Kotišová, autorka projektu www.i-volby.eu.

Příležitost jubilejních oslav nás přivedla k hlubším úvahám, jak nám revoluce před dvaceti lety proměnila životy. Není to však jediný podnět těchto dnů. Proud dalších radikálních událostí a převratů tohoto světa strhává i jiné železné opony. S nadsázkou by se dalo říct, že budoucnost nastává už dnes. Do jaké míry ji skutečně můžeme vzít do vlastních rukou? Příležitosti tu jsou. Jedna z nich se jmenuje i-volby. První startují právě památným 17. listopadem a poběží do 1. prosince 2010.

„Jednoho dne nastala chvíle, kdy nad Rakouskem zavlály prapory s hákovým křížem jako sedmikrásky...

„Povídku Čekání jsem napsal pod dojmem novinové zprávy, kterou mi před deseti lety předčítal Alfredo Doblas, zatímco jsme třídili knihy podle příručky bruselského Bibliografického institutu. Nepamatuji si z ní už vůbec nic, jen to, že Bohu příslušelo číslo 231. V novinové zprávě šlo o nějakého Turka. Udělal jsem z něho Itala, abych se mohl snáze vcítit do jeho postavy," píše argentinský spisovatel v Epilogu k rozšířenému vydání povídkového souboru Alef z roku 1952. Český překlad Kamila Uhlíře se nyní stal součástí prvního svazku Spisů Jorge Luise Borgese, jejichž vydávání v tomto týdnu zahajuje nakladatelství Argo.

Polsko a další země střední Evropy od pádu komunismu v roce 1989 prosperovaly. Dnes ale přesto čeká Evropu velká zkouška. Přední polský novinář a bývalý disident tvrdí, že evropskou svobodu získanou teprve před dvěma dekádami nově ohrožují cynismus a vábení k autoritářství.

Jaké bylo pozadí za událostmi před dvaceti lety? Nejbanálnější odpověď na tuto otázku říká, že se komunismus projevil jako ekonomicky neúčinný. Přesto ale dnes navzdory této neúčinnosti komunistické země existují dál: Kuba, Severní Korea, Vietnam, Čína. Proto by nás taková odpověď uspokojovat neměla.