Literární noviny

Co si myslíte o protektorátu? Pokud to zrovna nevíte, zajděte si na film Marka Najbrta s názvem Protektor. Dozvíte se, co všechno jsou filmoví tvůrci, narozeni v normalizační éře Gustáva Husáka, ochotni zradit pro lásku k atraktivitě svého filmu. A o protektorátu si raději něco přečtěte...

Velké očekávání zpravidla provází velké zklamání. V případě ambiciózního autorského projektu s názvem Protektor, zasazeného do složitého období nacistického útlaku (tzv. Protektorátu Čechy a Morava), se ale bohužel hned v úvodu nelze vyhnout závěru, že jejich tvůrcům by slušelo mnohem více, kdyby se pustili do trochu méně náročné látky.

O knize Bílej kůň, žlutej drak od Lan Pham Thi se hodně psalo. Nejen proto, že vyhrála 14. ročník Literární ceny Knižního klubu, ale kvůli svému tématu, jímž je život vietnamské komunity v Čechách. Referáty byly většinou příznivé. Když však odezněla první vlna recenzentského zájmu, zveřejnil Zdenko Pavelka v literární příloze Práva Salon glosu, která autorství - a vlastně i existenci - mladé, devatenáctileté autorky zpochybnilo.

„Ruka v kapse dodá muži švih a omladí ho o deset let."

„Byl to sen, pořádně velký sen, a už šest hodin znemožňoval provoz na silnici číslo 51..."

Mám rád ten příslib zážitku, který se u tlustých literárních žurnálů hlásí ještě dřív, než jimi zalistuju.

„Seděli jsme v Port Arturu a Pápen řekl: »Tak revoluce se odkládá na neurčito.«"

Jak měřit blahobyt

Větší hrubý domácí produkt může vzniknout i z nežádoucích aktivit a bez zlepšení života domácích obyvatel.

Speciální komise odborníků vedená Josephem Stiglitzem a ustavená prezidentem Sarkozym nedávno vydala zprávu bořící některé mýty a nutící revidovat tradiční přístupy k měření ekonomického rozvoje a sociálního pokroku.

Podle Jana Čulíka (LtN 44/09 s. 1- 8) představuje kniha Mary Heimannové, Czechoslovakia: The State That Failed „brilantní příspěvek k diskusi o českém údělu". Možná, ač jeho recense o tom čtenáře nepřesvědčí.

Pročetl jsem jeho velmi podrobný dlouhý referát pečlivě. Tu problematiku dobře znám. Věnoval jsem jí svoji nedávnou knihu Domov a dálava: Kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení (Filosofia Praha, 2009). V angličtině jsem stejný materiál zpracoval v knize Hearth and Horizon: Cultural Identity and Global Humanity in Czech Philosophy (Filosofia Praha, 2008.) Zvláštní pozornost jsem věnoval problematice národního státu v mnohonárodní zemi.

Být nositelem ceny, ať už se jmenuje jakkoliv, je gesto symbolické. Letos udělil prezident Václav Klaus k výročí založení Československa celkem 23 medailí. Ocenil tím, jak stojí v jejich statutu „vynikající občanské zásluhy o budování svobodné demokratické společnosti, vynikající výsledky práce, zásluhy o obranu vlasti, hrdinské a výjimečné činy některých významných osobností" a udělil jim státní vyznamenání České republiky.

Galerie Rudolfinum vystavuje reprezentativní průřez malířským dílem světoznámého až legendárního německého umělce Georga Baselitze, představitele neoxpresionismu 20. století.

Jeho dílo je dobře zapamatovatelné nejen díky drsné pestré barevnosti či brutální práci se štětcem i námětem, ale zejména pro celkem jednoduchý princip, který někteří kritici poněkud cynicky označují jako šikovný marketingový tah: od roku 1969 začal umělec malovat své figurativní motivy hlavou dolů. Jde o fenomén při veškeré své jednoduchosti tak výrazný, že by mohl umělce i poškodit svou potenciální stereotypností - asi jako herce stále obsazovaného do jednoho typu rolí.

Vysokoškolští studenti opět stávkují a obsazují univerzity, jen o dvě stě kilometrů jižněji. Heslo zní: Žádné překážky, žádná omezení, žádné školné a žádný neoliberální vzdělávací systém!

Auditorium maximum vídeňské univerzity je tak plné, jak už dlouho nebylo. Studenty nepřilákala přednáška nositele Nobelovy ceny ani doktorské promoce. Teď už by však auditorium k podobným akcím ani nebylo dost důstojné. Zdi jsou pokryty nápisy a graffiti.  Všude jsou PET lahve, kelímky od kávy, papíry od sendvičů. V auditoriu se jí, spí, diskutuje, hraje, promítá, prostě žije. Organizace funguje skvěle, nikde není zmatek. Zákaz alkoholu se striktně dodržuje, kouřit se chodí mimo budovu, studenti organizují tiskovky, workshopy, pracují v jednotlivých komisích. Nebýt těch mladých tváří, spíše by to vypadalo na nějakou trochu uvolněnější vědeckou konferenci než na studentskou stávku. Přitom jde o největší studentské bouře v Rakousku od roku 1968, větší než ty, které zachvátily Rakousko v roce 2000, kdy bylo zavedeno školné.

Na počátku nebylo slovo, ale když už dnes slova existují, tak co s nimi?

V posledních letech jsem několikrát slyšel mluvit teology a filozofy o závislosti myšlení na znalosti slov a řeči. Všichni tihle vědci měli samozřejmě pravdu a mysleli tím především každodenní život současné společnosti. Později jsem ovšem zjistil, že všichni alespoň na okamžik zapomněli na to, že před existencí slov a jazyků, které jsou - alespoň pro ateisty - vynálezem člověka, muselo existovat myšlení beze slov. Křesťané mezi těmito vědci by se mohli ve své argumentaci dokonce odvolávat na evangelistu Jana 1,1: „ Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, a Bůh byl Slovo."

Nanotechnologie jsou pro většinu lidí velká neznámá. A co neznáme - toho se bojíme.

Klinický toxikolog Jü-kuo Sung z pekingské nemocnice Čchao-jang  sledoval sedm dělnic v továrně na barvy, kde se při výrobě používaly nanočástice. Dělnice nepoužívaly masky a dílna byla špatně odvětrávána. Všechny měly otoky kolem srdce a plic. Dvě z dělnic podlehly neznámému onemocnění. Při pitvě byly v plicní tkáni nalezeny částice o rozměru 30 nanometrů, které pocházely z barvy. Vědci usoudili, že jde o jasný vztah mezi vdechováním nanočástic na pracovišti a vznikem choroby. Oběma nebohým dělnicím se tak dostalo pochybné slávy - staly se prvními lidmi na světě, kteří oficiálně zemřeli na chorobu způsobenou nanotechnologiemi.

Úřad pro životní prostředí relativizuje varování před nanotechnologiemi. Třeba o nanočásticích dioxidu železa říká: „V současné době nejsou důvody k obavám."V centrále Spolkového úřadu pro životní prostředí (UBA) v Dessau nevládne zrovna nadšení. V tiskovém oddělení od rána nepřetržitě vyzvání telefon. Způsobil to 28 stránkový dokument o nanotechnologiích, který zveřejnili odborníci úřadu na webových stránkách své instituce a vyvolali tak obrovský ohlas na veřejnosti. „Nanočástice obsažené v potravinách a oděvech mohou být zdraví škodlivé," hlásal titulek jedněch novin, zatímco zpráva tiskové agentury sděluje, že to je „první oficiální varování před riziky v Německu". Také server Spiegel Online použil formulaci: „Spolkový úřad pro životní prostředí varuje před nanotechnologiemi."

Dílo pacovského rodáka Jana Autengrubera (1887-1920) mělo zvláštní osudy. Během působení v Německu se malíř stal známým a oslavovaným. Jeho obrazy byly zasílány na řadu přehlídek německého moderního umění.

Z knih Zdeňka Mahlera dýchá vždy nadšené zaujetí pro téma, pro ústřední postavu. Taková byla jeho Katedrála, takové byly jeho knihy o Masarykovi, Havlíčkovi, Mozartovi, Smetanovi, Dvořákovi... A nejnověji i kniha o Gustavu Mahlerovi, jehož „umělecké snažení začínalo na prašné cestě a vztahovalo se k nekonečnu," jak výstižně spisovatel shrnuje komplikovanou cestu skladatele, kterého plně začalo chápat až podstatně pozdější publikum.

Co se stane, když román, který spisovatel napsal, vstoupí autorovi zpětně do života a fikce začne vytvářet svou vlastní skutečnost? Tato paradoxní situace je východiskem románu Černá záda času (název je citátem ze Shakespeara), v němž španělský spisovatel Javier Marías tentokrát vystupuje zároveň jako vypravěč i autor. Zdánlivě chce „opravit" mylný výklad čtenářů, kteří jeho dřívější román Všechny duše pochopili jako autobiografický. Na tuto autorovu šalebnou hru by však čtenář neměl přistoupit: pravým tématem Černých zad času není náprava často groteskních mýlek, nýbrž moc vyprávění, které jediné dokáže skutečnost zachránit před zmarem míjejícího času, byť ji současně i zastírá. Román, z něhož přinášíme ukázku, vydává 11. listopadu v překladu Blanky Stárkové pražské nakladatelství BB/art.

O duchovní tváři největšího českého panelového sídliště

Ufoni

„Počínající ložiska pražského Bronxu; mutace polocikánů, světských, pomenších, předčasně pohlavně vyspělých dívek s rysy těhotných žen, obtloustlí chlapíčci - takoví malí Michalové Davidové, v očích zkušený výraz pasáků, postávají, na něco čekají, už několik generací. Byl jsem tam jednou v životě, po 15 minutách jsem se musel vrátit (neměl jsem s sebou skafandr)." Těmito slovy a dále výrazy „chlad, odcizenost, beton" charakterizoval kontroverzní psycholog Petr Bakalář ve svém Psychologickém průvodci Prahou (Votobia: 2006) okolí stanice Háje a celé Jižní Město.

Je to již rok, co svět s napětím očekával výsledky amerických voleb. Těch voleb, které určují nejsilnějšího hráče světové politiky.

Rok může z historického hlediska přinést zásadní převrat a zlom, který předurčí vývoj dalších desetiletí, stejně tak jako může uplynout normálním a ničím nepřekvapujícím vývojem v rámci základních trendů, ale může být i ztracen neurčitým přešlapováním na místě, které jen dále prohlubuje společností pociťovaný marasmus či frustraci. Jaký byl rok Baracka Obamy, který loni v listopadu zvítězil v prezidentských volbách, lze v této chvíli jen obtížně charakterizovat, přičemž nelze zapomínat na to, že okamžik zvolení v USA neznamená začátek vládnutí (zvolený prezident se ujímá moci až po více než dvou měsících, Barack Obama tak konkrétně učinil letos 20. ledna). Hlavní potíže všech hodnocení spočívají v tom, že většina z nás zatím neví, jaké budou důsledky jeho jednotlivých kroků (na rozdíl například od členů norského Nobelova výboru udělujícího cenu míru, kteří to zřejmě vědí).