Literární noviny

Čeští vědci umetají kontroverzním plodinám cestičku na evropská pole.

Celosvětové expanzi geneticky modifikovaných plodin zatím Evropa odolávala. Ve světě se loni pěstovaly na 125 milionech hektarů, na Evropu připadlo sto tisíc. Čeští vědci by ale rádi viděli rozlehlejší lány.

Do března následujícího roku má Evropský úřad pro bezpečnost potravin přijmout nová pravidla pro hodnocení rizik geneticky modifikovaných (dále GMO) plodin. Do diskuse přispěl také tým z Biologického centra Akademie věd, který koncem května vydal Bílou knihu geneticky modifikovaných plodin. Češi žádají představitele Evropské unie, aby změkčili podmínky pro jejichpěstování. Podle vědců jsou evropští lídři předpojatí a místo novými vědeckými poznatky se řídí laickým názorem veřejnosti, která je neznalá a zčásti zmanipulovaná ekologickými organizacemi. Přísná legislativa a administrativní překážky prý předsudky jen potvrzují.

Schvalování GMO probíhá na základě studií, které předkládají biotechnologické firmy. Jejich závěry proto nelze vydávat za nestranné.

„Historie lidských objevů ukazuje, že fundamentalistická ideologie, hloupost a chamtivost často potlačují pravdu, ale jen na určitou dobu. Tato kniha byla připravena s touhou zkrátit dobu nesprávného pochopení GMO plodin v Evropě." Ve světě, který nám vykresluje úvod k Bílé knize GMO, stojí pravda proti ideologii a nestrannost přírodovědců proti zájmům, chamtivosti a hlouposti. Přírodovědci jsou líčeni jako nejpovolanější mluvčí. Tvůrci GMO se  vpravují také do role nestranných pozorovatelů. Leží jim na srdci jak pravda, tak konkurenceschopnost Evropy. Zamysleme se tedy na tím, jakou podobu má dnes (přírodo)věda a jakou hodnotu představuje konkurenceschopnost.

Ohlašovací povinnosti při pěstování GMO plodin neodpovídají riziku jejich šíření, což může ohrozit podnikání okolních ekologických či konvenčních pěstitelů.

Někteří vědci tvrdí, že právě propojení ekologického zemědělství a GMO plodin by bylo krokem k udržitelným zemědělským systémům. Zemědělské biotechnologie se však zcela míjejí s filozofií ekologického zemědělství a jsou s jeho principy z mnoha pohledů neslučitelné. Laicky řečeno - na rozdíl od genetického inženýrství, které se snaží přírodu „vylepšovat", má ekologické zemědělství snahu žít s přírodou „v souladu". Pokud řešíme například vliv nedostatku vody na zemědělskou produkci, genetické inženýrství se zaměřuje na vývoj plodin rezistentních k suchu, zetímco ekologické zemědělství naopak hledá cesty k odolnějšímu agroekosystému s důrazem na péči o přírodní zdroje - zdraví a kvalitu půdy, čistotu a zadržování vody, biodiverzitu. Česká republika je na předních místech v Evropě v rozloze ekologicky obdělávaných ploch, které dnes tvoří téměř deset procent zemědělské půdy (počítají se i pastviny).

Podle českých médií to byla „velká plynová revoluce". Projekt Nabucco, který má snížit energetickou závislost Evropy na Rusku, skutečně pokročil. Jen mu dál chybí plyn.

Premiéři čtyř zemí EU -- Maďarska, Rakouska, Bulharska a Rumunska - a Turecka v Ankaře podepsali mezivládní dohodu o výstavbě plynovodu Nabucco, jímž by měl do Evropy proudit zemní plyn z oblasti Kaspického moře. Projektu byla dána zelená, byť se zatím nenašel jediný stát, který by do Nabucca dodával plyn. V Turecku se přesto mluví o „historické události", protože Ankara nyní bude moci značně posílit svůj vliv na Evropskou unii. A Rusku přibyly vrásky na čele.

Zisk krajní pravice ve volbách do Evropského parlamentu neznamená nástup fašismu, ale populismu, který ale není s to transformovat hněv a nedůvěru lidí v novou politickou vizi.

Co opravdu znamenají výsledky evropských voleb? A co si z nich lidé vůbec zapamatují? Účast byla nejnižší od roku 1979, kdy byla přímá volba do Evropského parlamentu zavedena. Václav Klaus, prezident České republiky a vyhlášený euroskeptik, volby vzhledem k osmadvacetiprocentní účasti v česku označil za „čtvrtinové". The Economist navrhl, aby byl Evropský parlament rovnou rozpuštěn coby nepodařený experiment.

Fašistické Hnutí za lepší Maďarsko, Jobbik, nedávno získalo tři místa v Evropském parlamentu a nyní ukazuje vládě, kdo že to v Maďarsku vlastně vládne.

Podle některých údajů se jich na budapešťském Náměstí Svobody sešly dva tisíce, jiní mluví o čtyřech tisících a další i s přičtením sympatizantů dospěli až k číslu čtyřicet tisíc. Muži v černých kalhotách a bílých košilích tam v sobotu 11. července za aplausu přihlížejících hrdě ukázali státní moci, že je soudní zákaz činnosti jejich Maďarské gardy nevzrušuje. Že si své úderné oddíly bez váhání založí znovu. A jakmile se chopil mikrofonu velitel, gardisté si hned nasadili i čapky a vesty, které k jejich uniformě patří. „Garda je síla, která bude chránit ty, kteří žijí ve strachu," prohlásila šéfka tříčlenného zastoupení Jobbiku v europarlamentu Krisztina Morvaiová. Také na sobě měla gardistickou uniformu a další europoslanec, Csanad Szegedi, na místě slíbil, že si ji oblékne na zahájení svého působení v Bruselu. A šéf Jobbiku a velitel gardy v jedné osobě, Gabor Vona, slíbil, že ji bude nosit v maďarském parlamentu, až do něj strana příští duben při předčasných volbách vstoupí.

Co nám ukáže stručné přiblížení postupů, které odhalují nebezpečné triky světa médií.

Není pochyb o tom, že produkce současných českých deníků i týdeníků obsahuje značné množství problematických textů. Komentáře přelité stranickou propagandou, články postavené na víře v to či ono intelektuální dogma a manipulující analýzy plné grafů, které se zrovna hodí - to jsou jen některé z příkladů textů, které bychom na sebe neměli nechat působit. Účinná obrana však předpokládá schopnost dogmatické, manipulativní či propagandistické texty najít a jejich skrytý záměr či maskovaný dogmatismus odhalit. Jaké nástroje máme v tomto úsilí k dispozici a jakým způsobem je můžeme využít?

Po bitvě je dobré být generálem. Oblíbená česká hra, tentokrát v truchlohře s názvem Volba ředitele České televize, nabídla vše, co k ní patří: intriky, úskoky i rozuzlení.

Málokdo ovšem věděl, jak všechno dopředu dopadne. I když se tak mnozí tvářili. Milan Fridrich, vedoucí zpravodajství, který byl částí médií favorizován, nakonec prohrál. Chvíli to totiž vypadalo, že bude výběrové řízení zrušeno, bude vypsáno nové, v němž právě on bude zvolen. To se ale nestalo. Do čela ČT byl z pěti kandidátů nakonec ve středu 15. července vybrán starý dobrý známý: stávající generální ředitel Jiří Janeček. Inu, staré koště dobře mete. Den před volbou už bylo, zdá se, všechno jasné. Věděl to i Milan Fridrich. Co se vlastně stalo?

Snaha sociální demokracie získat bývalé příznivce zelených z řad nevládních neziskových organizací (NNO) vychází zjevně z předpokladu, že velká část NNO patří k sociálně a ekologicky - a tudíž levicově - laděným. Spektrum politických preferencí lidí z „nevládek" je však stejně tak pestré, jako v ostatní společnosti. Přesto mají sociální demokraté jedinečnou šanci získat jejich hlasy. A to vážným příslibem, že nepřipustí propad financování jejich služeb, jak se tomu stalo za Topolánkovi vlády.

Mahábhárata, exotický příběh plný zvratů a fantaskních obrazů vypráví o věčném zápase o moc a vládu nad světem. Ale i o silné lidské touze po míru a nenásilí, která se dotýká základních otázek o smyslu a podstatě naší existence.

Mahábhárata je rozsáhlý staroindický epos o 100 000 verších asi z 5. století po Kristu. Líčí se tu boje dvou větví královského rodu Bharatovců a k tomuto ústřednímu ději je připojeno mnoho epizod - bájí. Tento projekt je svým tématem i zpracováním ústředním projektem, který na podzimní sezonu připravují Městská divadla pražská (MDP). Režie unikátního díla s mnoha výtvarnými, tanečními a pohybovými efekty se ujal sám šéf MDP Ondřej Zajíc.

Ve věku 65 let zemřel herec Miroslav Masopust. Jeho úmrtí oznámil veřejnosti spolužák  z DAMU a kamarád Jiří Klem. Míťa, jak mu také říkali přátelé, k jehož nejznámějším rolím patřil frajerský vodník Rolf  -  poslaný z ústředí, aby zachoval vodnický rod -  z Markovovy a Vorlíčkovy komedie Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, odcházel do hereckého nebe úplně sám. Od roku 1999, kdy herci zemřela manželka  - vynikající výtvarnice Daniela Havlíčková, zanevřel na okolní svět.

Vítězství filmu, kterému třináctka novinářů bodujících soutěžní tituly pro Festivalový deník dala nejnižší průměrnou známku, a o němž nebylo možno zaslechnout jediný nadšený komentář, bylo bezesporu překvapivým završením 44. ročníku karlovarského filmového festivalu. Na druhé straně však introvertní povaha snímku Anděl u moře vystihla jádro soutěžní sekce, jejíž koncept přeje spíše nenápadným dílům.

Že není karlovarská soutěž koncipována jako přehlídka stylových výbojů, neřku-li žánrových filmů, je známo, a nelze popřít, že si v tomto zachovává jednotnou tvář, byť za cenu ztráty soustředěnějšího zájmu většího počtu zejména mladých diváků, kteří na pilotní sekci pohlíží spíše s despektem až nezájmem. Že se tento přístup nevyplácí, jsem připomínal už při glosování soutěže v minulých letech. Sympatie k soutěžní sekci, která dodává festivalovému pobytu nezbytné napětí, však nevylučuje ani touhu po větším zastoupení expresivnějších a nekompromisnějších děl, než byla ta, která letos reprezentovala slovenskou nebo mexickou kinematografii.

V panické reakci na vlnu islámského fundamentalismu se západní obhájci liberálních tradic pustili do nesmiřitelného boje s náboženským tmářstvím. Po drtivé politické porážce marxismu je však křesťanské dědictví možná posledním zbývajícím útočištěm radikální politiky.

Proč ti nejméně pravděpodobní lidé, mne nevyjímaje, znenadání mluví o Bohu? Kdo by si kdy pomyslel, že dnes, v technokratickém jednadvacátém století, začne teologie opětovně zvedat hlavu? Proč knihkupectví nedaleko mého domova nedávno zřídilo oddělení s knihami o ateismu, kde najdete protináboženské pamflety Christophera Hitchense nebo Richarda Dawkinse, a nejspíš uvažuje o založení ještě dalšího samostatného oddělení s označením „Rozený skeptik s lehce baptistickými sklony"? Proč se v momentě, kdy jsme sebevědomě vstoupili do postteologického, postmetafyzického a podle některých dokonce i posthistorického věku, opětovně vrací tázání po Bohu?

Pronásledují je a vězní Číňané i Američané, kteří si přitom navzájem pokrytecky vyčítají porušování lidských práv. Být Ujgurem je zkrátka v současnosti osud takřka beznadějný.

Nepokoje v metropoli čínské provincie Sin-ťiang plní stránky světových novin a obyvatelé tamní metropole Urumči prchají z města po desítkách tisíc. Peking oficiálně tvrdí, že se po prvním týdnu počet obětí blíží dvěma stovkám a zraněných je přes 1600, z nichž většinu tvoří Chanové, tedy příslušníci většinového etnika Číny, ujgurská opozice ze zahraničí nabízí čísla až desetinásobná a s obráceným poměrem obětí. „Mrtvých je asi tisíc a někteří mluví i o třech tisících," tvrdí bez udání zdrojů z washingtonského exilu šéfka Světového kongresu Ujgurů Rebíja Kádirová. Dalších pět tisíc lidí bylo podle ní až dosud zraněno.

Vývoj lidstva v tomto století pokročí víc než za celou předchozí dobu. Pokud si mezitím svět nezničíme.

Domácí robot se přišourá s vonící kávou a teplými, čerstvě upečenými rohlíky, aby nám přinesl snídani do postele. Půjde to bez budíku, jemně masírující postel nás vzbudí sama. V pokoji se začnou rozžínat tlumená světla a vstávání ulehčí tichá hudba. Pak se tiše vysunou rolety v oknech a speciální skla profiltrují první paprsky ranního Slunce. Mezitím koupelna sama připraví lázeň na slunečním ohřevu, a pokud budeme chtít, domácí robot nás oholí.  A vzhůru do práce! Stačí stisknout čudlík. Počítač nás připojí na podnikový server v třírozměrném obraze, promítaném okolo nás, a jsme ve své kanceláři. Těžkou i lehkou manuální práci budou dělat roboti nejen s umělou inteligencí, ale také s umělou emocí. Roboti zastanou i tvůrčí práci, která bude vyžadovat abstraktní myšlení. Doma to bude fajn. Zůstane víc času na vycházky do přírody. Bude ale vůbec nějaká příroda?