Literární noviny

Markrabě Jošt bude v Brně civět vlastnímu koni pod ocas a vilu Tugendhat hodlá město opravit podle projektu firmy, kterou soud ze soutěže vyloučil. O tempore, o mores!

Miliony korun se v minulém týdnu Brně zaplatili za okrášlení a dobrou pověst města. Jen za návrhy jezdecké sochy moravského markraběte Jošta Lucemburského vyplatila radnice autorům několik set tisíc. Potřeba sochy jezdce na koni má pachuť národoveckého devatenáctého století, ale vášeň pro pomníky je i v postmoderní době u bývalého primátora Richarda Svobody živá. Škoda, že vedení magistrátu za jeho primariátu stejně tak vášnivě nepřilnulo k  regulernosti veřejných zakázek. Nemuselo by pak utrácet další statisíce za mezinárodní konferenci o vile Tugendhat, určené k očištění města, které si již za zpackaný tendr utržilo mezinárodní ostudu a nyní dokonce hrozí, že vila ztratí status památky chráněné UNESCO.

Herec Karel Höger patřil k vrcholným zjevům české divadelní a filmové kultury. Přesto dosud zůstávají některé jeho kreakce pozapomenuty, ne-li zapomenuty zcela.

Děti, které vyrůstaly ještě v časech, kdy se na gramofonu ještě otáčela černá vinylová deska, jistě znají tyto věty: „Nejsu lhář, nejsu lišák ulhané. Mluvím, co v srdci nosím od včílka. Ne tělo, dušu tvoju miluju. Nevrc hlavou. Pojď sem, neutiké! Sedni si vedlivá mne. A neplač. Aji já bych radovou zaplakal. Chceš mi? Chceš mi? - Chcu! Chcu!" Promlouval k nim hlasem herec, jehož jméno často neznaly, přesto jim byl svým zvláštním přízvukem a kouzelnou intonací blízký. I já jsem patřil k těm dětem, kterým se na gramofonu otáčela deska s touto nahrávkou.

Bylo to čtení z knihy Rudolfa Těsnohlídka o Lišce Bystroušce, kterou četl pro mne tehdy neznámý, ale přesto jakýmsi zvláštním způsobem známý člověk, herec Karel Höger. Dnes ovšem tuto nahrávku v žádné prodejně nekoupíte. Pouze to Povídání o pejskovi a kočičce, slavné knize Josefa Čapka.

Petra Soukupová získala loni za svůj románový debut K moři Cenu Jiřího Ortena udělovanou každoročně autorům do třiceti let. Takové ocenění znamená pro začínajícího spisovatele vedle povzbuzení do jisté míry i výzvu, neboť automaticky vyvolává napjaté očekávání a otázku: Dosáhne další text kvalit prvotiny? Nyní Soukupové vyšel soubor tří rozsáhlejších povídek pod názvem Zmizet.

Autorka v jednom rozhovoru sama předznamenala, že nová kniha bude „dost podobná" té první. Povídky jsou opravdu takřka identičtí blíženci románu předchozího, a to po stránce stylistické i tematické. Soukupová se opět zaměřuje na sféru nejintimnější, na komplikované vztahy mezi členy rodiny, kteří vedle sebe žijí jako „cizí, ale slušní lidé".

Oproti románu K moři je ještě více akcentován citový život dětí, které se ve dvou povídkách stávají dokonce vypravěči. Neidylické rodinné vztahy jsou zdrojem dětského tápání a komplexů. Odcizení plyne z nekomunikace a nezájmu rodičů, kteří své potomky sice milují, ale nerozumí jim. V popředí, stejně jako v autorčině debutu, stojí téma sourozenecké rivality, která místy přerůstá až v nenávist, a téma života v deformovaných (často neúplných) rodinách. Zásadním momentem všech tří povídek je vypořádávání se dětí se vztahem k jejich otci, ať už biologickému či nevlastnímu. Otcové jsou zobrazeni jako víceméně nezodpovědné osoby bez stopy empatie, zatímco matky, ač bezradné, představují stabilitu a jistotu. Zatímco v románu K moři se dramata odehrávala pod povrchem banální každodenní reality, v knize  Zmizet staví Soukupová své postavy do vyhrocených životních situací (nehoda dítěte s celoživotními následky, ztráta milované bytosti, objevení pravé identity otce...). Jak významnou roli v jejich životě hrají jejich blízcí, si postavy uvědomují až v okamžiku, kdy tito mizí - buď navždy (záhadná ztráta dítěte v povídce Zmizel, smrt matky v povídce Věneček), či dočasně (útěk dítěte z domova k objevenému biologickému otci v povídce Na krátko, útěk jedné z dcer po smrti matky k nevlastnímu otci v povídce Věneček). Zbývá pak jen lítost: „Každý si později uvědomí, že se choval strašně. Jenže co s tím teď." říká jedna z protagonistek povídky Věneček.

Zmizet je psáno stejným kondenzovaným, civilním stylem jako prvotina K moři. S tím rozdílem, že autorka střídá odosobněně strohé pasáže komentáře autorského vypravěče s promluvami dětí, kterým na autenticitě dodává hovorový jazyk. Je tak dosaženo vyšší míry subjektivizace a zživotnění jejich bolestného prožitku. Přetrvává i autorčina tendence předznamenávat negativní konce a tendence vše komplexně objasnit - osvětlit pocity všech aktérů, uvést postavy na scénu s kompletní minulostí a naznačit jejich osudy budoucí. Díky mistrnému psychologickému propracování Soukupová dokáže pomocí detailů a mikrookamžiků na malé ploše zachytit pocity a rozkrýt pohnutky chování svých postav s věrohodností až mrazivou. Právě to je vrcholem jejích povídek, ne pointy, které vlastně nejsou nijak výrazné.

Soukupová skládá v knize Zmizet neiluzivní a poměrně děsivý obraz současného rodinného života. Ten by šel vystihnout slovy z povídky Zmizel: „Nějak žijeme. Není to vždycky špatný, ale málokdy je to dobrý."

Vyznění povídek je díky subjektivizaci a zobrazení postav v mezních situacích intenzivnější než vyznění románu K moři. Tím, že ukazují mnoho různých poloh rodinného soužití (byť za pomoci konstantního souboru motivů), oceněný debut ještě předčily. Byla by však škoda, kdyby se Petra Soukupová stala autorkou jednoho stylu a tématu, ač obojí je působivé. Co však funguje dvakrát, mohlo by se dalšími variacemi stát jenom zmechanizovanou ohranou písničkou.

Petra Soukupová: Zmizet. Brno, Host 2009, 344 strany, 289 Kč

Pozdní komedie protřelého dramatika je nespoutaná masopustní taškařice, básnivě groteskní a jízlivá, ale i nahořklá vymknutím v tragiku. Její inscenace v Městském divadle Brno je dalším z progresivních výkladů, který se snaží posouvat interpretaci a oslovit i diváka, který unavený nekonečnými varietami vše přijímá s jistou mírou zdrženlivosti.

Podtitul (aneb Cokoli chcete) dává za pravdu všem, kteří v textu lokalizovali složeninu mnoha postav a zápletek známých z ranějších dramat autora. Substancí Večeru tříkrálového jsou prokazatelně obligátní komponenty tehdejšího komediálního divadla, osvědčené jevištní triky a populární schémata. A tak předkládá kompaktní skladbu konfliktů (ovšemže především milostných). Paralelní tenze mezi postavami plynou k vyústění zauzlených situací komických i tragických. Znejisťuje převleky (ženy za muže), motivem záměny nerozpoznatelných dvojčat a vzniklý útvar, pro shakespearovské dramatické situace typicky, je hrou ve hře.

Z ostravské divadelní přehlídky Dream Factory 2009 mám dva pozitivní závěry. Zrenovovaná bývalá šachta oslovuje i ty nejmladší, kteří „kopalnu" nikdy nepoznali. A i v době internetu, YouTube a kamer v mobilech se na divadelních prknech nebo na betonu hraje dál. Jen je mi líto, že jsem nemohl vidět úplně všechna představení nultého ročníku.

Ostrava 1969. Pamatuji se na rudohnědou oblohu po odpichu vysokých pecí, dva milimetry černého prachu na špeku za oknem, hřmotící, nikdy neusínající město, plné chlapů s uhelným prachem pod víčky, kteří sbíječkou vylamují kusy uhlí z nízké sloje a za zády jim horninový tlak rozmačkává dřevěné stojky.

První červnový víkend hostilo Kulturní a společenské středisko Střelnice v Českém Těšíně v pořadí druhé Mezinárodní setkání spisovatelů. Pořadatelem Akci organizovala Obec spisovatelů ve spolupráci s Českým centrem PEN klubu a Městskou knihovnou Český Těšín. Mezi hosty byli členové slovenského PEN klubu a hosté z Polska a Německa.

Setkání začalo a skončilo tak, jak se na sešlost literátů sluší - autorským čtením. Mezi tím se konala odborná konference odborná konference na téma Humor a satira ve středoevropských literaturách. A protože setkání bylo doprovodnou akcí XX. ročníku Mezinárodního divadelního festivalu Bez hranic, Český Těšín/Cieszyn 2009 šlo se i do divadla - na představení Ifigenie, nová tragédie, kterou uvedlo v polskotěšínském divadle pojmenovaném po Adamu Mickiewiczi hrálo Národní staré divadlo Heleny Modrzejewské z Krakova.

V posledních letech bývá znovu a znovu opakováno: to tenkrát se stala chyba, tehdy měli komunisty zakázat, ale když se to neudělalo tenkrát, dnes už je na to pozdě...

Kdo měl komunisty zakázat? Neexistující tehdy Nejvyšší správní soud? Neexistující Ústavní soud? Tedy nějaký „ne-soud"? Který? Parlament, ve kterém měli do voleb v červnu 1990 komunisté většinu? Jak se to tedy tenkrát mělo "udělat?" Neměli být připuštěni k volbám? Kým?

Všechny tyto stereotypní výtky vycházejí z toho, že nebylo využito „revoluční" situace. Ale taková situace v doslovném smyslu tu nebyla. Nebyl tu tudíž ani žádný „direktoriát", a nikdo po něm ani netoužil.

Kardinální úlet celé reformy je v představě měřitelnosti výsledků vzdělávání. Předpokládá to ptát se jen na známé, jednoznačné odpovědi. Na jednotlivosti bez alternativ.

Nejméně deset let nebyly týmy připravující státní maturitu schopny přijít s odpovídajícím projektem. Letos Martin Mach, nový ředitel CENTRA pro zjišťování výsledků vzdělávání, uvedl, že výsledky externího auditu navrhovaného technologického řešení byly alarmující. Koncem roku nebyl schválen klíčový projekt na školení učitelů k nové maturitní zkoušce a musel být vybudován úplně nový systém. V dubnu proběhly generálky maturit, na říjen je plánována jejich generální pilotáž.Do 15. listopadu má žák podat přihlášku k maturitě, Ministerstvo do 31. března 2010 zveřejní kriteria hodnocení zkoušek, včetně hraničního skóre, jehož žák musí dosáhnout. Začít se má 1.dubna.

Už brzy bude napravování zlomené ruky nebo nohy jednoduchou záležitostí.

Kost  je tvrdá, mineralizovaná struktura sloužící jako mechanická ochrana vnitřních orgánů a opora těla, tvořící vnitřní kostru, na kterou se upínají svaly a šlachy. Tak praví docela jednoduchá definice. Základ našich kostí tvoří kolagen a anorganický hydroxyapatit. Hydroxyapatit je krystalický fosforečnan vápenatý, který tvoří dvě třetiny hmotnosti našich kostí. Krystaly hydroxyapatitu se váží na kolagenní vlákna. Jenže s věkem nám obého ubývá. Navíc i v mladém věku ani jedna z těchto struktur není dostatečně pevná. Výsledkem jsou zlomené nohy a ruce, občas klíční kost nebo žebro.

Denně umírá ve světě 6000 lidí na nemoci ze špatné vody.

Voda se stává strategickým produktem. Lidstva je stále více, vody je méně a méně. V řadě zemí, především v Africe a na Středním východě poptávka už přesahuje možnost dodávky. Každý osmý obyvatel naší planety nemá přístup k pitné vodě. Přitom 98 procent osob, které umírají každoročně na nemoci, způsobené kontaminovanou vodou, žijí v rozvojových zemích.  Svět se mobilizuje.  Program, který vyhlásila OSN by měl zajistit do orku 2015 přístup k nezávadné vodě pro jeden a půl miliardy lidí. Pokud by tento cíl neměl zůstat, tak jako celá řada dalších proklamací OSN nesplněný, musí  se najít nové možnosti, jak  toho dosáhnout. Dosavadní technologie už nestačí.

Pomocí nanovláken budeme filtrovat nejen kontaminovanou vodu, ale i plyny na molekulární úrovni.

Po celém světě se rozmáhá nošení ústních roušek z obavy před nakažením virem A/H1N1. Přitom tyto roušky jsou naprosto neúčinné a průchodu viru nezabrání. Musely by se nosit respirátory, které jsou drahé a k běžnému nošení se ani nehodí.  Až bude na trhu vynález, na kterém pracuje Výzkumný ústav nanotechnologie z Panenských Břežan, pak to bude naprosto jednoduché.  Nanovlákna jsou totiž schopny filtrovat vzduch tak, že z nich vyrobená rouška, nasycená částicemi stříbra nejenže bakterie, viry, spory a plísně bezpečně zachytí, ale vzápětí je pomocí stříbra i usmrtí.

Nanotechnologie - všichni o tom slyšeli, málokdo ví, co to je, a přitom ovlivňují náš život už dnes. A někdy z toho jde až strach.

Představte si superminiaturního, prakticky neviditelného robota, který má strukturu skoro jako buňka. Na rozdíl od živé buňky se nebude ani rozmnožovat, ani vyvíjet, ale bude komunikovat pomocí chemických signálů, podobně jako komunikují třeba včely nebo mravenci. A bude působit ve skupinách, navzájem se kontaktovat a reagovat na předávané chemické signály. Úkolem tohoto chemického robotka bude putovat tělem a pracovat jako miniaturní továrnička nebo laboratoř. Musí vyrábět až na místě určení, protože mnohé léčivé látky, které jsou velmi účinné, jsou natolik nestabilní, že by nepřežily putování tělem a předčasně by se rozložily. Nanorobot doveze krevním oběhem suroviny až k rakovinné tkáni. Látky uvnitř robota začnou reagovat a spojí se v lék. Potom elektromagnetické pole zahřeje nanočástice na stěnách této mikroskopické farmaceutické továrničky a otevře její brány. Lék může začít působit.

Coby řídící centrum moderního člověka byl mozek vždy kýženou metou humanitních věd svázaných s osudem kapitalismu. Nyní je dosažení tohoto odvěkého cíle především zásluhou impozantního pokroku na poli neurologického bádání na dosah.

Fenomenologie ducha ustupuje pohoršeně stranou. Na scénu vchází tucet nových vědeckých disciplín, které začínají slůvkem neuro: neuroantropologie, neuropedagogika, neuroteologie, neuroestetika či neuroekonomie. Jejich sebevědomý nástup je příznakem uzurpátorské aspirace neurologie stát se nejen přírodní vědou o člověku, ale vůdčí vědou jednadvacátého století. V pozadí této aspirace figuruje přesvědčení, že veškeré lidské chování lze odvodit z činnosti nervových buněk a ze způsobu jejich uspořádání v mozku.

Dosavadní politika Evropské unie vůči Palestincům přinesla výsledky spíše katastrofální, a tak uvnitř EU začíná sílit přesvědčení, že je třeba do politického procesu zapojit i Hamás.

Rozruch kolem návštěvy evropské delegace vedené Miloslavem Vlčkem na Blízkém východě opět podtrhl, v našich končinách tentokrát s lehce komickým nádechem, bezradnost oficiálního přístupu Evropské unie vůči konfliktu mezi Izraelem a Palestinci. EU chce v této „prominentní" konfliktní oblasti vystupovat jako důležitý hráč, její úsilí však vychází vniveč kvůli vnitřně rozporné politice a nevyváženému přístupu, který v zásadě jen kopíruje postoje Spojených států. Rétoricky unie sice podporuje rozvoj demokracie, boj proti korupci, nepotismu a další principy „dobrého vládnutí", a tím i vytvoření podmínek pro vznik životaschopného palestinského státu, v praxi se ale po lednu 2006 plně připojila k USA a Izraeli v jejich odporu proti hnutí Hamás. Tím nejenže zničila svůj kredit aktéra, který by byl více nestranný než USA, ale i (společně s USA a Izraelem) zdiskreditovala možné řešení tohoto dlouholetého konfliktu skrze vytvoření palestinského státu. Ten by totiž v představách současného izraelského vedení měl být jen bezbranným, ekonomicky nesoběstačným a na libovůli židovského státu zcela závislým bantustanem, jak potvrdil projev Benjamina Netanjahu z minulého týdne.

Ruský statistický úřad opět přinesl špatnou zprávu. Ohlásil, že průmyslová výroba během května zaznamenala pokles o 17,1 procenta. V porovnání s dubnem je to výsledek o 0,2 % horší. Znamená to, že tempo poklesu průmyslové výroby v Rusku se zrychluje. Pro ruského premiéra, který už dříve uviděl v pověstném tunelu světlo, věštící svítání na dobré časy, je to studená sprcha.

Pro Centrální banku je to signál, aby opět uvažoval o obnovení pozvolné devalvace rublu a přispěl tak ke zlepšení konkurenceschopnosti ruské ekonomiky. Rubl v době od loňského července do počátku února devalvoval o více než 50 procent, než se začal znovu zotavovat. Devalvační ukazatel rublu se snížil do 35 %. Nutno podotknout, že proces devalvace měn proběhl prakticky ve všech ekonomikách, kde vlády v rámci protikrizových opatření přispěchaly s finanční pomocí.

Příznaky finanční a hospodářské krize zaregistrovali ruští ekonomové už před lety, nedokázali si ale představit její rozsah, spád a mnohotvárnost. Vláda mezitím díky petrodolarovému dešti vytvořila rezervy, které ve zlatě a cizí měně dosáhly výše 598 miliard dolarů. Byly třetí největší na světě.

Když právě před rokem světová ekonomika po vzoru té americké zahájila svůj spirálovitý pád, mohl ruský premiér Vladimir Putin se svým charakteristickým úsměvem a silnou dávkou optimismu konstatovat: „U nás krize není." Měl k tomu důvod. Ruská ekonomika po osm let vykazovala stabilní sedmi až osmi procentní růst. Putin byl přesvědčen, že pokud se tento trend udrží, Rusko v roce 2020 předstihne Německo a v žebříčku světových ekonomik zaujme páté místo. Objevila se dokonce představa, že se krize Rusku vyhne, nebo že bude mít jen minimální dopad. Že bude ruská ekonomika představovat poklidnou zátoku, v níž začne hledat záchranu investiční kapitál z nejrůznějších koutů světa. A zrodily se dokonce úvahy i o tom, že Rusko může na krizi vydělat.

Co o tom lze vydolovat ze střípků lokální paměti, které mi zbyly z roku 1989.

Co se to stalo, že většina lidí nevolí a neúčastní se veřejného života? Můžeme nízkou účast obyvatelstva na volbách do evropského parlamentu, ale i v jiných volbách, vysvětlit nesrozumitelností zprostředkujících mechanismů? Proč občané považují politiku za cosi cizího, opovrženíhodného, a dokonce snad i nepřátelského? Máme tyto jevy a procesy chápat jako definitivní krizi demokracie?

Strašení se stalo nejoblíbenější politickou metodou těchto dnů. A strašidlem týdne je šéf ODS a expremiér nevalné pověsti Topolánek svým výrokem „Chceme zabránit návratu před rok 1989" a resuscitací strašáků levicového populismu a komunismu obcházejících Evropou. Čím jsou jeho válečnické výzvy k mobilizaci proti levici a přisprostlé urážky politických rivalů hrubější, tím jasněji vychází najevo, že jen zastírají prázdnotu a bezradnost ODS tváří v tvář dotírající ekonomické i společenské krizi, na níž nese právě ideologie této strany nemalou vinu. O to překvapivěji zní z Topolánkových úst nadávání do papalášů. Jako by si neuvědomoval, že nelichotivý obsah tohoto půvabně znějícího slova se mu v očích mnoha lidí vrátí do tváře jako bumerang.

Ve věkové skupině mladých od 18 do 29 let je voličská podpora ČSSD a ODS velmi vyrovnaná.

Vlastně všechna tištěná česká média v nadšeně rozvíjejí názor, že ČSSD prý nemá podporu mladých lidí a je stranou důchodců. Jinak řečeno, ODS prý představuje jásavé mládí, modernu. Naopak ČSSD je prý stranou, která v krátké době z přirozených důvodů skončí, vymře. Média se tohoto příběhu vytrvale drží a myslím, že i řada jinak rozumných lidí, tuto argumentaci přejala.

T.G. Masaryk říkával: Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. Život za železnou oponou ale nepřispíval k rozvoji naší jazykové výbavy, takže dnes se domluvím slovensky a trochu rusky. Donedávna  jsem si bláhově myslel, že svoji rodnou valaštinu ovládám slovem i písmem... Shakespearologové tvrdí, že zásoba výrazů tohoto génia obsahovala přes dvacet tisíc slov. Když jsme kdysi končili gymnázium na jedenáctiletce, náš angličinář nám dal na cestu životem nacyklostylovaný svazeček BASIC ENGLISH čítající dva tisíce slov. Jisté nakladatelství vyslalo po převratu do světa (nejen) pro začátečníky knížku s barevnými obrázky  nazvanou: Víc jak 1000 anglických slovíček. Slova a jazyky mají různé osudy. A také k jejich kořenům vedou různé cesty.