Literární noviny

Naděje na svět bez jaderných zbraní je v současnosti nepatrná, ne-li přímo nulová.

Mezi vizionářské iniciativy, se kterými přišel nový americký prezident Barack Obama, patří výzva k jadernému odzbrojení. S podobnou iniciativou „ Svět bez jaderných zbraní" přišel v osmdesátých letech Michail Gorbačov. A neuspěl. Nemohl uspět. V tehdejším bipolárním světě byly jaderné zbraně hlavním prostředkem zadržování, založeném na rovnováze strachu ze vzájemně garantovaného zničení. Západní blok chápal tyto iniciativy jako propagandistický tah. Nehodlal na tuto iniciativu přistoupit mimo jiné i proto, že k jeho ne příliš zveřejňovaným záměrům patřilo východní blok a především SSSR uzbrojit a tím ekonomicky podkopat.

NATO financovalo albánské povstání a vyvolalo válku, aby ovládlo Balkán, říká kanadský dokumentarista Boris Malagurski, autor filmu Kosovo: Can You Imagine. „Přimět Západ, aby přiznal, že v Kosovu udělal chybu, je ale cosi takřka nepředstavitelného."

Za bydlení v satelitech platíme ztrátou vkusu, prostoru a zdraví. Kudy zpátky na zem?

„Je to dřevěná kostra vyskládaná slaměnými balíky. Obalená omítkou z vybagrované hlíny, když jsme vzadu na zahradě zakládali jezero," poplácá Michal Navrátil stěnu svého rozestavěného domu. „Žádná chemie, jen přírodní materiály, většinou z okolí. Nosné sloupy jsou nezpracované kmeny z lesa patnáct kilometrů odsud, dovezly je dva kamiony a parta studentů je ručně sloupávala z kůry dva měsíce. Nalakovat to nechci, už by nebylo tolik vidět, že to je strom."

Profesor Martin Potůček z Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity hledá propojení svých oborů - strategické vládnutí a veřejné politiky - se zasíťovaným občanským sektorem doma i na evropské úrovni.

Ať tak či tak, komise už zná své složení (jsou v ní hlavně zástupci různých ministerstev od kultury až po obranu a zahraničí) a čeká jen na schválení zákona, který je připraven „falšování" dějin trestat pokutou až pěti set tisíc rublů či pěti lety vězení. Bleskurychle ustavená komise je reakcí na projev prezidenta Dmitrije Medveděva z 9. května, kdy si postěžoval na historický revizionismus, bující obzvláště v postsovětských republikách a týkající se převážně období druhé světové války. „Nacisté jsou vyznamenáváni medailemi. Jednotky SS, divize Edelweiss na Ukrajině, v Lotyšsku či Estonsku jsou vydávány za hrdiny, mládež je vyzývána, aby si z nich brala příklad," doplnil Medveděva náměstek předsedy rady Státní dumy Sergej Markov pro deník Kommersant. „Bitva u Poltavy je vydávána za svazek Ukrajinců a Švédů a hladomor coby cílená snaha vyhladit ukrajinský národ. Hitler a Goebbels by určitě tleskali nadšením."

Izraelská krajně pravicová vláda ukázala ve Washingtonu svou zatvrzelost, která ji ovšem může zavést jen a jen do slepé uličky.

Mezi USA a Izraelem panují „zvláštní vztahy", potvrdili slavnostně Barack Obama a izraelský premiér Benjamin Netanjahu po svém jednání ve Washingtonu, nicméně lesk těchto slov byl poněkud matný. Jejich rozpory totiž byly více než citelné. Zatímco Obama zopakoval svůj požadavek na vyřešení vleklého izraelsko-palestinského konfliktu vznikem palestinského státu, Netanjahu o této možnosti během půlhodinové tiskové konference po jednání neutrousil ani slůvko. Naopak, přidal jen další podmínky konečného uspořádání: „Palestinci musejí uznat Izrael coby židovský stát, musejí bojovat proti terorismu, musejí určit své děti žít v míru a teprve pak někdy bude moci nastoupit zásadní řešení, které by mohlo oběma národům umožnit žít vedle sebe v bezpečí a míru," prohlásil s tím, že on sám je prý ale připraven jednat s Palestinci o míru „jak nejdříve to půjde".

V Moravské zemské knihovně v Brně proběhne mezinárodní konference o díle Milana Kundery s názvem Co zmůže literatura?

Dárek ke spisovatelovým 80. narozeninám? Ano, také... Ale především snaha nabídnout vysoce odbornou diskusi o díle Milana Kundery, vnímaném zde jako nástroj k pochopení toho, co vlastně „zmůže literatura". Otazník za názvem prestižní mezinárodní konference, na niž se 27. května 2009 sjíždí do Brna celkem 35 renomovaných autorů, není ale nahodilý. Ambice organizátorů je vysoká, neboť ani ambice díla brněnského rodáka, žijícího přes 30 let ve Francii, nikdy nebyla nízká.

Mezinárodní filmový festival v Cannes má jednu velkou smůlu: je pokládán za exkluzivní událost ve světě filmu, kam mají přístup jen vybraní, kteří vystupují v záři reflektorů po červeném koberci k Festivalovému paláci a kynou davům. Slavný filmový festival má ale tváří více.

Mezinárodní filmový festival v Cannes, i ten letošní 62. ročník, má totiž ve skutečnosti daleko od luxusní akce uměleckých světlonošů, kteří se na Azurovém pobřeží přijeli poveselit. Jsou tu totiž k vidění desítky filmů od chudých autorů, co mají problém, jak se do centra filmového umění vůbec fyzicky dostat. Samozřejmě, festival jim zaplatí cestu a tři dny v hotelu. Nicméně pokřik Quentina Tarantina, že není americký, ale světový režisér, protože točí filmy pro celou planetu, útěky francouzského zpěváka Johnnyho Hallydaye před novináři nebo anekdoty Brada Pitta jsou jen tou nejviditelnější částí festivalu. Skutečný festival probíhá vespod, většinou mimo hlavní pozornost médií.

Co si počít s Josefem Fritzlem, oním rakouským netvorem, který víc než čtvrt století věznil svou dceru a po tisícovkách znásilnění s ní zplodil několik dětí?

Hegel si byl dobře vědom toho, že váha nějaké události pramenící z její symbolické inskripce může „sublimovat" její bezprostřední realitu - ve své Filosofii dějin podává originální charakterizaci Thúkýdidových Dějin peloponéské války: „V peloponéské válce šlo primárně o spor mezi Athénami a Spartou. Thúkýdidés zaznamenal větší část její historie a jeho nesmrtelné dílo je onou absolutní hodnotou, která se lidstvu z tohoto střetu dostala." Tento citát bychom měli číst v celé jeho naivitě: v jistém smyslu, z pohledu světové historie, se peloponéská válka odehrála jen proto, aby o ní Thúkýdidés mohl napsat svou knihu. Termín „absolutní" je zde nezbytné chápat v celé jeho radikálnosti: z relativní perspektivy našich konečných lidských zájmů jsou nesčetné tragédie peloponéské války (lidské strádání, materiální zkáza) nepochybně mnohem závažnější nežli kniha, ale z perspektivy Absolutna záleží jen na knize.