Literární noviny

Použít umění jako nástroj sebepoznání není praktikou zcela novou a výjimečnou. Ve snímku Synekdocha, New York však s tímto principem režisér Charlie Kaufman pracuje tak, že diváka znejišťuje a mate, avšak tímto matením nebaví.

Scénáře Charlieho Kaufmana ke snímkům jako V kůži Johna Malkoviche, Adaptace či Věčný svit neposkvrněné mysli přinesly do zkostnatělého prostředí amerického filmového průmyslu doslova svěží uragán originality, invence a také notnou dávku surreálna. Výsledný snímek byl však vždy filtrován přinejmenším jednou další silnou tvůrčí osobností v podobě režisérů Michela Gondryho nebo Spikea Jonzeho. Se snímkem Synekdocha, New York však Kaufman odstartoval novou fázi své kariéry - pustil se sám do filmové režie. Jak tedy vypadá fikční svět stvořený čistě Charliem Kaufmanem, aniž by jeho konečnou podobu obráběl kdokoliv jiný? Stává se velmi temným, depresivním a těžko přístupným i pro diváky ostřílené filmovou avantgardou.

Lewisova Alenka, Wendy od Petera Pana a Dorotka z Čaroděje ze země Oz neskončily svůj literární život v dětství - období jejich dospívání a dospělosti zejména ve smyslu erotického života ztvárnil v knize Ztracené dívky známý komiksový autor Alan Moore. Aniž by přitom mínil originály výsměšně parodovat.

Dříve než vydal Alan Moore legendární Ligu výjimečných, začal pracovat se svou nynější ženou Melindou Gebbieovou na jiném dobovém pastiši - na Ztracených dívkách. Po dlouhých šestnácti letech vyšlo bizarní komiksové porno v komplexním vydání v roce 2006, aby se na sklonku loňského roku objevilo i v českém překladu Viktora Janiše.

Festival spisovatelů Praha ve znamení setkání velkých kultur.

Tradiční a moderní vyprávění na jednom místě: takový by chtěl být 19. Festival spisovatelů Praha, který ve dnech 7. - 11. června rozbije svůj hlavní stan v hlavním městě. Jeho prezident Michael March věří, že letošní ročník s podtitulem Dva tisíce a jedna noc: umění příběhu, přiláká svou magií danou nejen novým místem, Laternou magikou na Národní třídě, ale zejména silou sdělení, odkazující zároveň na příběhy Tisíce a jedné noci i 11. září 2001.

Prezident March oznamuje účast spisovatelů ze sedmnácti zemí světa: mezi nimi nositele Nobelovy ceny za literaturu, v Paříži žijícího čínského spisovatele Kao Sing-ťiena, ale i jiných. „Náš příběh zazní mnohohlasým sborem - přijedou spisovatelé ze starých světů Arábie a Číny i kultovní postavy amerického undergroundového komiksu," slibuje prezident.

Před několika dny zesnul - pro nás, kdo jsme ho znali blíže, naprosto nečekaně - Věněk Šilhán (12. 2. 1927 - 9. 5. 2009). Pokusme se jeho osobnost i generaci zařadit do širších souvislostí.

Nekrology zdůrazňovaly především jeho ryzí charakterové vlastnosti a zásluhy spojené s řízením XIV. mimořádného sjezdu KSČ na podzim 1968. Objevila se řada mediálních ohlasů a potvrdilo se, co víme: zemřela osobnost lidsky silná, mravně odolná a příkladná, v osobním styku charismaticky okouzlující. Stejně tak je jisté, že do nenávratna odešel člověk, který svou osobností symbolizuje a vyjadřuje celou velkou epochu našich novodobých dějin. Jaká že to vlastně byla doba a jaké je místo generace Pražského jara v novodobých českých, ale i evropských a světových dějinách?

Mezinárodní filmový festival v Cannes, letos již dvaašedesátý ročník, zahájil minulou středu přehlídkou dvaceti filmů, které soutěží o Zlatou palmu. Toto jihofrancouzské přímořské město ale není pouze festival.

Festivalové Cannes je úplně jiné než to skutečné Cannes. Jsou takovým malým příbojem davu v elitním, exkluzivním, nedavovém letovisku. Do Cannes vlastně žádné davy nepatří. Cannes je malé letovisko, kam se k mořským plážím sjíždějí ve sportovních autech boháči z vil v horách, promenují se s lehkými vlněnými svetry na ramenou a pak mají dlouhý pozdní oběd v některé z přímořských restaurací. Nyní je tomu ale trochu jinak, filmaři tu rozvinuli na dva týdny svůj červený koberec. Umění sem do tohoto zákoutí mezi horami, skalami, zálivy a vilami přinesli vlastně až malíři impresionisté, kteří si to tu kdysi oblíbili. Milionáři si umělce oblíbili taky. Stali se jejich donátory, protože umělci bývají chudí. Po válce se sem nakonec dostal film, protože filmu se v mořském příboji dobře daří. Jeho kapky dopadají na bílý písek pláží, kde se rády ukazují dlouhonohé pin-ups, hledající štěstí.

Jednou z nejvýznamnějších scén současného německého divadla je Münchner Kammerspiele. A jednou z nejpozoruhodnějších inscenací této divadelní sezony je tamní inscenace Procesu Franze Kafky v režii Andrease Kriegenburga.

Na německá jeviště se letos v nebývalé míře dostávají dramatizace románů: ne snad že by bylo málo nových dramatických textů, inscenátory však lákají nejen „velká plátna" klasiků německojazyčné literatury, ale i nedávné příspěvky k německému románu. Romány zjevně svádějí k divadelním fantaziím - ve Frankfurtu nad Mohanem sledují diváci Buddenbrookovy Thomase Manna, v berlínském Maxim Gorki Theatru zase úchvatnou a existenciálně tíživou inscenaci Kouzelného vrchu, v Braunschweigu nedávný román Daniela Kehlmanna Vyměřování světa, bilancující prózu Clemense Meyera o dobách NDR Když jsme snili uvádějí na prknech v Lipsku a v Hamburku se na otevření příští sezony chystá dramatizace proslulého románu Iliji Trojanowa Sběratel světů, který známe v českém překladu.

O Veronice vražednici, románu severočeského autora Ladislava Mušky, hovoří nakladatelství Dauphin mimo jiné jako o „příběhu lásky a smrti v kulisách zločinců, hráčů a zemědělců". Patetizující nálepka však skrývá román, který obstojí i bez podobných přívěsků.

Postmoderní román ze středověké krajiny dnešních severních Čech. Co to na nás zase v Dauphinu vymysleli? Jako by si snad nevěděli s třicátým titulem Ladislava Mušky rady. Nejapnost anotací se nezadržitelně zvyšuje - kdo ví, jestli bych se nenechal odradit, nebýt toho, že jsem podobným redakčním kouskům dávno uvykl, což však neznamená, že je hodlám přecházet mlčením. Zvláště kazí-li dojem z románu, o němž hned zkraje nutno prozradit, že se povedl.

Zpráva je tady. Novým vydavatelem týdeníku Literární noviny se stala akciová společnost Litmedia. Jejím majoritním vlastníkem je Miroslav Pavel. Občanské sdružení Právo, solidarita a informace, o.s., které plnilo vydavatelskou funkci v posledním období, bude v Litmedia minoritním akcionářem. Smlouva byla podepsána po několika týdnech příprav. Cíl byl jediný, najít strategického partnera, který sdílí představu o rozvojovém potenciálu tohoto titulu.

Miroslav Pavel bude investovat svoje peníze, které získal prodejem podílu ve vydavatelství Economia. Zažil jsem v Ekonomu vrcholné období tohoto vydavatelství, když bylo součástí mezinárodní skupiny spolu s německým Die Zeit, britským Nature nebo internetovými portály o umění. V jistém smyslu to byl festival seriózního tisku. Potvrdil jsem si, že „quality paper", jak se tomu říká v anglosaském světě, nemusí být vymírajícím druhem, může dosáhnout udržitelné existence.

Funkční období současného generálního ředitele České televize Jiřího Janečka je u konce. Devatenáct zájemců včetně jeho samého se uchází o přízeň radních ČT, kteří nového „generálního", jak bývá s úřednicky starosvětskou podlézavostí titulován, zvolí zřejmě 3. června.

Zabývat se teoreticky tím, co by snad přinesly České televizi nového projekty osmnácti uchazečů o funkci jejího generálního ředitele je zajímavé, leč málo předmětné. Většina kandidátů již ve svých návrzích fatalisticky tvrdí, že je předem rozhodnuto, a tuto informaci neoficiálně potvrzují i radní, na nichž volba závisí. Ředitelem bude kandidát devatenáctý, znovu Jiří Janeček.

Prezident Obama nedává peníze jen bankám a automobilovému sektoru. Významná částka jde do vědy. Evropa se zatím jen snaží.

Ještě nikdy, ani v době obrovských investic do měsíčního programu NASA, neinvestovala Amerika tolik peněz do vědy jako v současné krizi. Z mimořádného balíčku na ni věnoval prezident Obama částku 120 miliard dolarů. Z toho má jít na základní výzkum částka 20 miliard dolarů a skoro 47 miliard na podporu projektů čisté energie, zbytek je určen na vývoj a podporu moderních technologií. Prostředky mají být vyčerpány za dobu dvou let.

Měl to být další skvělý krok Evropské unie pod vedením Mirka Topolánka ke snížení energetické závislosti na Rusku. Zbylo jen prázdné politické gesto.

Deklarace, kterou 8. května na summitu v Praze takřka lyricky nazvaném „Jižní koridor - nová hedvábná stezka" podepsali vrcholní politici Evropské unie, se týká projektu výstavby plynovodu Nabucco. Konstatuje, že všechny zúčastněné vlády udělají vše, aby bylo do konce letošního června možné podepsat o projektu mezivládní dohodu. Podle plánů by měl plynovod Nabucco vést z oblasti Kaspického moře a Střední Asie přes Turecko a Balkán až do Rakouska. Až potud bylo všechno v pořádku, ovšem jen naoko. První potíž spočívá v tom, že proklamované snížení závislosti na Rusku, o němž někdejší premiér Topolánek tak rád mluví, zajistí Nabucco jen z pěti procent (přičemž Gazprom pokrývá více než čtvrtinu evropské spotřeby zemního plynu) a navíc - stoupenci „nové hedvábné stezky" nemají k dispozici ani oněch pět procent plynu.

Jmenování vlády úředníků pod vedením Jana Fischera ukončilo jednu etapu české politické krize, ale jisté uklidnění na politické scéně je nejspíš jen dočasné. Existuje pro to několik důvodů.

Ekonomická krize

Ačkoliv se začíná v médiích prosazovat názor, že ekonomická krize, která vypukla naplno vloni na podzim, je na ústupu, nezdá se, že se skutečně zásadním způsobem změnily systémové předpoklady této krize. Ve zlepšení doufají především ti, kdo věří, že hlavní příčinou krize byla neodpovědnost některých finančních institucí, zejména v USA, která způsobila krizi důvěry.

Publikujeme výtah z textu Věňka Šilhána, datovaného únorem letošního roku, který mimo jiné prokazuje trvalý zájem autora o společenské i ekonomické dění ve světě.

Mám před sebou leták jedné významné politické strany, nazvaný Proti krizi. Hned první věta říká, že na ni nesmí doplácet ti, kteří ji nezavinili. Myslím, že už tato věta není správná, je spíše demagogická. Ve skutečnosti na finanční krizi - ať chceme nebo nechceme - doplatí naprostá většina obyvatelstva. Co proti této krizi navrhuje dotyčná strana? V letáku je devět návrhů. Patří mezi ně snížení DPH u potravin, veřejné dopravy, tepla a vody, také ale vyplacení třináctého důchodu ve výši 2 400 Kč. Přitom není řečeno komu, zdali jen důchodcům, nebo i jako nějaký doplatek ke mzdám... Je to přinejmenším návrh povrchní. Dále se má jednat o zvýšení přídavků na děti, zvýšení podpory v nezaměstnanosti, o podporu při nákupu nového auta (šrotovné), o podporu v prvních třech dnech nemoci, pak o zvýšení daní pro nejbohatší a vzápětí snížení daně z příjmu o 3 600 Kč ročně. Zvýšit daně pro nejbohatší a současně snížit daně z příjmu, a neříci komu (zda také nejbohatším?), je nesmysl.

Zde je několik předběžných odhadů, kolik fosilních paliv můžeme ještě vytěžit, spolu s výzvou k moratoriu na další průzkum jejich nalezišť.

Dvojice studií o emisích oxidu uhličitého publikovaná v časopisu Nature v minulém týdnu má průkopnický charakter: ukazuje nám totiž, kolik oxidu uhličitého si můžeme ještě dovolit vypustit do ovzduší, máme-li odvrátit hrozbu druhého stupně globálního oteplování. Je to naprosto jiný přístup, než jaký zvolily OSN a národní vlády. Ty stanovují cíle pro snížení limitů emisí k určitému datu, aniž by přihlížely k celkovému množství oxidu uhličitého, který ještě můžeme do atmosféry vypustit.

Angažmá Evropské unie v Bosně a Hercegovině je dalším případem, v němž české předsednictví zrovna nezazářilo.

Trochu zapomenutá, v celku odepsaná. Právě tak vnímá většina obyvatel Bosny a Hercegoviny postavení své země v Evropě. Zapomenutá, protože v agenturním zpravodajství se většina problémů dnešního Balkánu ztotožňuje s Albánci, Srby a jejich spory na Kosovu; odepsaná, jelikož nikdo nevyvíjí výraznější iniciativu, která by to měla změnit. V Bosně a Hercegovině se už čtrnáctým rokem nebojuje, lidé si volí legitimní zástupce a s hledáním politické dohody pomáhá v Úřadu vysokého představitele protektor z EU. Přesto, nebo spíš také proto, se země dosud nevyrovnala s následky občansko-etnické války v letech 1992-1995, její potíže se násobí a jedno evropské předsednictví přehazuje pomyslný „úkol Bosna" na své následovníky. Ti poslední - čeští - nebudou zřejmě výjimkou.

Vědci jsou pobouřeni návrhy na zrušení bezzásahových zón.

Bojovníci s kůrovcem na Šumavě evidentně nevystačí s tlampači v podobě mluvící veverky, jak se o tom zmínila Zdeňka Jelenová v příspěvku v LtN 19/2009 na straně 3. Z nebe sestoupil bývalý předseda vlády Miloš Zeman, když kroužil nad Šumavským národním parkem v helikoptéře, a navrhl park prostě zrušit. Experimenty v bezzásahových zónách, kde usychají smrčiny po kůrovci, považuje za nezodpovědné a vedení parku za zločinné.

Profesionální přírodovědci reagovali pobouřeně. "Většina vědecké obce podporuje bezzásahový režim v části NP Šumava, protože mnoho vědeckých prací z posledních let potvrzuje, že les na Šumavě je schopen samovolné regenerace, přirozeně se obnovuje a je zárukou vytvoření alespoň malého ostrůvku přirozených lesů ve střední Evropě," prohlašuje třicet předních odborníků, kteří se problému dlouhodobě věnují.

Na vzdělání a osobní rozvoj chudým banka nepůjčí. Ze začarovaného kruhu bídy jim však může pomoci racionální přerozdělování.

Když v září roku 2007 Vladimír Špidla prohlásil, že přerozdělování je zdrojem konkurenceschopnosti ekonomik, snesla se na jeho hlavu kritika českých médií a ekonomů. "Pan eurokomisař chce postavit ekonomickou teorii na hlavu," reagoval Miroslav Ševčík z Liberálního institutu. "Dnes už i každý středoškolský student u nás ví, že přerozdělování je spojené s příliš vysokými transakčními náklady, nespravedlností, často korupčním prostředím a celkovou ekonomickou neefektivností," dodal. Korektněji zareagoval Daniel Münich z CERGE, když uvedl, že na základě prostého souběhu dvou ukazatelů nelze dělat žádné věrohodné závěry ohledně příčinných souvislostí mezi nimi. Stejně zkratkovité by bylo obrácené tvrzení, že úspěšnější konkurenceschopné země si mohou dovolit více přerozdělovat, podotkl.

Rodiče malé Josky šlapou do pedálů pro zdraví svého dítěte.

V sobotu 25. dubna přijel do Prahy docela zvláštní peloton. Ne, nekonal se cyklistický závod, i když se končilo na Staroměstském náměstí. Výpravu, která k nám přijela z Milána, tvořila rodina Schlüterových a jejich přátelé. Jako správní Nizozemci měli oranžové dresy, jen místo státního znaku se na nich vyjímal nápis Biking4Energy. I jejich trasa byla zvláštní. Z Milána přes Prahu, Heidelberg a Düsseldorf do Nijmegenu v Nizozemsku.Ve všech těchto městech jsou totiž výzkumná centra zabývající se poruchami metabolismu. Nemocí, kterou trpí jejich malá Joska.

Tullnská biozahrada není žádná divočina, všechno je uspořádáno s vtipem a poezií.

Spíš než tvůrcem je příroda spojencem zahradníků, kteří ji postrčili tak, aby si i bez chemie dokázala poradit. Pečlivý výběr potřebných druhů zeleně vede k tomu, že se tam zabydlí různá užitečná havěť. Tak zní tajemství zahrady, která se má o sebe postarat sama. První příklad jsme našli v Tulnu.

Jedna část zahrady je přímo na míru ušitá zpěvnému ptactvu a jeho milovníkům. Každý pěvec je zahradníkovi užitečný. Například párek sýkor zlikviduje v průběhu hnízdění až kilogram larev škodlivého hmyzu. Važme si také pavouků a škvorů. Požírají mšice, roztoče a členovce, ale chemické postřiky je zahubí. V Tullnu jim postavili romantickou zídku, v jejíchž skulinách mají úkryt. Ale spokojí se i s pár kameny. Zkušenému biozahradníkovi se slétne nad rozkvetlý záhon rej barevných motýlů.