|
Verdikt Nejvyššího správního soudu o zákazu Dělnické strany vyvolal živou diskuzi Možnost rozpustit občanům jejich soukromou organizaci je nepochybně silná kompetence státu. Ale tak jako jednotlivci, i právnické osoby (ať už obchodní společnosti, neziskovky nebo politické strany) mají kromě práv zákonem stanovené povinnosti a je logické, že jejich neplnění je trestáno sankcemi. Trestem za hrubá porušení práva je u soukromé organizace ukončení její právní existence. Lze namítat, že takové opatření je u právnické osoby, která je vlastně jakousi právní fikcí, opatřením bez zásadního dopadu, když lidé, kteří vytvářejí vůli tohoto subjektu, mohou vzápětí zřídit organizaci jinou. Jenomže pokud připouštíme, aby kromě osob vstupovaly do právních vztahů i osoby právnické, je smyslem rozpuštění protiprávně se chovající organizace podat charakteristiku toho, co se míní protiprávním jednáním strany jako takové. Jde o to veřejně takové jednání difamovat, odmítnout jeho institucionální základně legitimitu, a tím i možnost působit do budoucna. Subjekt je potrestán „ztrátou legitimity značky" a ví se o něm. Značku si sice může po jistých procedurách obnovit, ale už s dosti pošramocenou pověstí. Nový subjekt, kam přejde osazenstvo toho původního, už má pro svoje budoucí jednání stanoveny vcelku srozumitelně vytýčené hranice. Právní řády demokratických zemí tak umožňují reagovat na hrubé porušování předem známých pravidel - nejde o žádnou specialitu týkající se politických stran a není žádný důvod, aby se politické strany těšily imunitě vůči požadavku chovat se podle zákona. Budeme-li předchozí obecné úvahy aplikovat na onu konkrétní politickou stranu z nedávného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, existovalo tu velmi mnoho jednoznačných důkazů, že ona politická strana dlouhodobě, cíleně a bez skrupulí porušuje zásadní pravidla pro fungování politických stran. Stala se iniciátorem, propagátorem a symbolem politického násilí, systematicky povzbuzovala nenávist k Romům, Židům, přistěhovalcům nebo homosexuálům, několikrát se jí málem podařilo zrealizovat pogrom. A ještě se u toho hlásila k masovému vrahovi Hitlerovi a jeho otevřeným obdivovatelům. To vše v souhrnu bylo objektivně nezákonné a protiústavní konání strany, ne několika jednotlivců. Kromě symbolického významu a nastavení mantinelů má soudní výrok o rozpuštění politické strany - a měly by být - pro svoji přesvědčivost podpůrně použity při stíhání konkrétních případů kriminálního jednání, kterého se dopustí jednotliví členové rozpuštěné strany. Michal MAZELAutor je právník a politolog. Obsedantní dělení politických stran na levicové a pravicové, či středové, je podle nomenklatury Zpráv MV ČR o problematice politického extremismu a radikalismu rozšířeno již od druhé poloviny 90. let o přívlastek extremistické. Proto máme dnes evidovány strany a hnutí pravicově a levicově extremistické a doufejme, že se nedočkáme objevu stran extremisticko-středových. Bylo by to jen logickým pokračováním importu Lee McGowanovy studie o radikální pravici v Německu, která ve snaze zakrýt znovuobjevení se nacismu, změnila národní socialisty na pravičáky. Jejich programem je ale nejen rasismus, antisemitismus a xenofobie, ale hlavně vytvoření sociálního státu a posílení všech jeho pravomocí na úkor osobních svobod. V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zakázat Dělnickou stranu je odkaz na její styky s německou NPD a s jinými stranami považovanými za extremistické. Snad mohlo být více zdůrazněno, že většina těchto stran není zakázána. V Rakousku je FRO bývalého korutanského hejtmana Jörga Haidera i po rozdělení třetí nejvýznamnější politickou stranou. V Nizozemsku je aktivní Vlaams Blok, který vznikl z Nazi Vlaamse Militante Orde. Ve Francii tíhu xenofobie nese Front Nasional, ve Velké Británii British National Party. A militantně antisemitský maďarský Jobbik má už čtyři poslance v EP. Jestliže většina těchto západoevropských stran povstává z koloniální minulosti a žije ve stínu hákového kříže, pak v postkomunistické Evropě se tak děje ve stínu rudé hvězdy. Zabij komunistu pro svoji mámu! je název CD z okruhu konzumentů rasistické obdivující hudby. Rock against communism jako neonacistický kulturní fragment dodnes nevadí a teprve na konci 90. let se objevily obavy, zda se pod záminkou boje proti komunismu neobjevuje staronová ideologie, která může otevřít hroby. Proto v rozhodnutí NSS zarazil zejména odkaz na pravicový extremismus jako nebezpečí pro demokracii, což je slovní spojení vymykající se neutrálnímu jazyku práva. Jde o vpád emocí do politologické terminologie, o zaměňování žurnalistických zkratek za pojmy. Komunisté říkali svým nepřátelům reakcionáři, protože si mysleli, že oni sami jsou pokrokoví. My jim říkáme extremisté, protože si o sobě myslíme, že jsme demokraty. Ale kde se v nás bere ta jistota? Není to jen špatné svědomí, které nám radí DS sice zakázat, ale neporadí nám, jak zakázat důvody, proč vznikla. Zdeněk ZBOŘILAutor je politolog.
|