Literární noviny

Vítězství filmu, kterému třináctka novinářů bodujících soutěžní tituly pro Festivalový deník dala nejnižší průměrnou známku, a o němž nebylo možno zaslechnout jediný nadšený komentář, bylo bezesporu překvapivým završením 44. ročníku karlovarského filmového festivalu. Na druhé straně však introvertní povaha snímku Anděl u moře vystihla jádro soutěžní sekce, jejíž koncept přeje spíše nenápadným dílům.

Že není karlovarská soutěž koncipována jako přehlídka stylových výbojů, neřku-li žánrových filmů, je známo, a nelze popřít, že si v tomto zachovává jednotnou tvář, byť za cenu ztráty soustředěnějšího zájmu většího počtu zejména mladých diváků, kteří na pilotní sekci pohlíží spíše s despektem až nezájmem. Že se tento přístup nevyplácí, jsem připomínal už při glosování soutěže v minulých letech. Sympatie k soutěžní sekci, která dodává festivalovému pobytu nezbytné napětí, však nevylučuje ani touhu po větším zastoupení expresivnějších a nekompromisnějších děl, než byla ta, která letos reprezentovala slovenskou nebo mexickou kinematografii.

Přístup novinářů sledujících na filmových festivalech soutěžní sekci lze často přirovnat k čekání na zázrak. A když se v jejich očích nedostavuje, dozvídá se veřejnost o slabých filmech a nezajímavém výběru. Hlavní soutěž 59. Berlinale však svědčila navzdory dominantním ohlasům spíše o opaku. Tedy za předpokladu, že jste si od ní neslibovali dvacet ekvivalentů Vesmírné odysey.