|
Usměvavý mladíček Daniel Špinar (*1979), tento Andy Warhol české divadelní scény, zvládá i temné kusy. Estetické hodnoty nachází držitel Ceny Alfréda Radoka ve vnitřní muzikálnosti, využívá mainstreamu pop-kultury, ale selhává zatím v kontaktu se silně motivovanými charaktery. Daniel Špinar, divadelní talent roku 2009.
V mnohých uměleckých dílech je zobrazen region, tento moderní výraz obtížně přeložitelný a přece související s takovými významy jako venkov, okraj, obyčejnost. Region se vine do šířky, do dálky jako čínský ornament, je svým způsobem daleký, ale nepředstavuje takovou dálavu jako je poušť, nebo daleká asijská moře, jak o nich píše Joseph Conrad. V českém umění je region zvláště dobře představen, v Kosárkových obrazech z Polabí či v českých krajinářích z Vysočiny vydal svoji nepastózní podstatu. Když si všímáme jedné důležité charakteristiky regionu jako je zapadlost, nečasovost, nedá se nevzpomenout výstupu Šťastlivce s Nešťastlivcem ve hře A. N. Ostrovského Les. Začala současná krize jako krize kultury? Ta současná krize, o níž se tolik mluví, to ale není. Krize a kultura, krize a umění? Když pomineme údobí setrvalého klidu a prosperity, jako byly éry Krále Slunce Ludvíka XIV. či éra viktoriánská v Anglii, dějiny umění jsou dějinami umění na pozadí politických krizí. Velmi názorně to vidíme na příkladu Florencie, Říma, Benátek quattrocenta a cinquecenta; plynulá posloupnost děl a veleděl od Brunelleschiho, Albertiho, Botticelliho, přes Michelangela, Vinciho, Raffaela, až po Belliniho, Tiziana, Palladia, Tintoretta, Caravaggia, nás přesvědčuje o tom, že tehdy na Apeninách vládla harmonie. Pochopitelně tomu tak není, vzpomeňme na Savonarolu či Cesare Borgiu. |