 V panické reakci na vlnu islámského fundamentalismu se západní obhájci liberálních tradic pustili do nesmiřitelného boje s náboženským tmářstvím. Po drtivé politické porážce marxismu je však křesťanské dědictví možná posledním zbývajícím útočištěm radikální politiky. Proč ti nejméně pravděpodobní lidé, mne nevyjímaje, znenadání mluví o Bohu? Kdo by si kdy pomyslel, že dnes, v technokratickém jednadvacátém století, začne teologie opětovně zvedat hlavu? Proč knihkupectví nedaleko mého domova nedávno zřídilo oddělení s knihami o ateismu, kde najdete protináboženské pamflety Christophera Hitchense nebo Richarda Dawkinse, a nejspíš uvažuje o založení ještě dalšího samostatného oddělení s označením „Rozený skeptik s lehce baptistickými sklony"? Proč se v momentě, kdy jsme sebevědomě vstoupili do postteologického, postmetafyzického a podle některých dokonce i posthistorického věku, opětovně vrací tázání po Bohu? |