Literární noviny

Kvůli nesouhlasu labouristické Strany práce s prodloužením mise nizozemských vojáků v Afghánistánu za letošní srpen, padla 20. února nizozemská vláda.

Kolem identity pachatele anthraxových útoků v USA z roku 2001, které vyvolaly celosvětovou paniku, zůstávají stejné otazníky jako po atentátu na Kennedyho.

Nynější chaos v západoafrické Guinei panuje už od vojenského převratu z prosince 2008. Nyní do funkcí nastoupila prozatímní vláda, jen málokdo ale očekává, že to přinese klid zemi, která bývala vzorem utlačovaným národům světa.

Stále více obav vyvolává blížící se summit soukromých bezpečnostních a logistických agentur, které chtějí koordinovat svou činnost na Haiti a lépe tak dosáhnout na peníze určené k obnově Port au Prince.

Letošek bude v Bruselu podle všeho ve znamení snah o federalizaci.

Ministr financí Eduard Janota nás varoval, že prý se nad českou politikou vznáší přízrak Řecka a dodal k tomu cosi o státním bankrotu.

Hroch je ve skutečnosti mořský koník, pavouk je třeba kamenem a krokodýl může být nejlepším přítelem člověka. Svět neuchopitelných afrických pohádkových příběhů z pera školáků ze Středoafrické republiky - a sourozenců Terezie (1989) a Davida (1982) Böhmových -- nabízí čtenáři nekonečný prostor k poznání jiných krajů, ale i uplatnění vlastní fantazie.

Američané se začínají stále více zajímat o zpravodajství zahraničních televizí, přičemž na popularitě získává obzvláště satelitní Russia Today.

Poté, co uspěla se svým referendem proti islámským minaretům, zaměřila se populistická Švýcarská lidová strana (SVP) na další hrozbu - tentokrát ze severu. Před nadcházejícími lokálními volbami v kantonu Curych se soustředí na Němce, a co je horší, zdá se, jako by její protiněmecké tažení získávalo mainstreamovou podporu.

Průmysl vrcholového sportu se proměnil v mamutí korporátní orgie, jejichž dalším vyvrcholením budou olympijské hry ve Vancouveru.

Bude to skutečný festival korporátní nenasytnosti se vším všudy, jak se na správné olympijské hry posledních dekád sluší a patří. Stavební firmy nešetřily železem, betonem ani asfaltem - vyrostly nové stadiony, nové kongresové centrum i letištní terminál, rozšířeny a opraveny byly nesčetné kilometry silnic, kvůli kterým byly vykáceny stovky hektarů lesů, a v očekávání přílivu turistů ve městě byly postaveny samozřejmě i nové hotely. To vše za zhruba šest miliard (amerických) dolarů na akci, která potrvá 14 dní.

Katastrofické zemětřesení na Haiti nabízí Baracku Obamovi napravit jeho reputaci ve světě. Dokáže této příležitosti prezident využít?

Ve svém loňském opěvovaném projevu v Káhiře Barack Obama přiznal odpovědnost USA za svržení demokratické vlády v Íránu, při pohledu na zmar a tragédii, které ovládají haitské hlavní město Port-au-Prince, ale americký prezident o letitém zásadním americkém ovlivňování vývoje na Haiti mlčí. Místo toho v týdeníku Newsweek napsal, že „konečně, po dekádách konfliktů a nestability, začalo Haiti vykazovat nadějné známky politického a ekonomického pokroku". Ponechme stranou fakt, že pokud by stát vykazoval nějaký pokrok,  při otřesech půdy by se nezhroutil jako domeček z karet, jsou tu totiž důležitější otázky.

Psal se rok 1976, když se olympijské hry v Montrealu nečekaně staly počátkem mezinárodního boje proti jihoafrickému režimu apartheidu. Několik desítek afrických zemí tehdy pohrozilo bojkotem olympiády, pokud se her zúčastní také Jihoafrická republika. Olympiádě hrozil krach, a tak Mezinárodní olympijský výbor Africe vyhověl. Jak tehdy napsal americký magazín Sports Illustrated, za úspěšnou kampaní proti rasistickému režimu stál „tmavý génius disentu" Dennis Brutus. A stačila mu k tomu prostá otázka: Jak jde dohromady olympijské „bratrství" a fair play s tím, že se her mohou účastnit i představitelé apartheidu? Zabralo to a „tmavý génius" změnil dějiny (nejen) sportu navždy.

Další rok, další válka pod stromeček. Jako bychom byli svědky nové tradice.

Vánoce a Nový rok jsou pro většinu lidí obdobím oslav klidu a míru, a pro jiné - právě pro tuto bohulibou zaneprázdněnost zbytku světa - tím nejlepším obdobím, kdy se dá jaksi mimo záběr zabíjet. Předloni tak Izrael zaútočil na lidi uzavřené v pásmu Gazy, loni si zase Spojené státy vzaly na mušku Jemen. Prý, že je tam Al Kajda. Prý až 200 jejích mužů! Pojem „konec roku" v tomto případě ale příliš neplatí, neb první americké křídlaté rakety začaly na cíle v této pouštní zemi na jihu Arabského poloostrova létat už v listopadu.

Neúspěch klimatického summitu v Kodani vyvolává sice celou škálu emocí, jasně ale ukázal, že se z Číny stává skutečná supervelmoc.

Ještě v Kodani se Číně postavil americký senátor a někdejší neúspěšný prezidentský kandidát John Kerry: „Dělníci v USA nesmějí přijít o práci jen kvůli tomu, že Indie a Čína nechtějí spolupracovat na vytvoření systému, který by byl měřitelný, doložitelný a ověřitelný," prohlásil. Když prý je Západ v Kodani ochoten ochraňovat globální životní prostředí, tak klimatičtí hříšníci nebudou smět „zavalovat naše trhy svým zbožím vyrobeným s vysokým použitím uhlíku," zahřímal senátor a dodal, že „mluví jménem Spojených států".

Neúspěch kodaňského summitu může vést k tomu, že v dohledné době pod hladinou oceánů zmizí celé ostrovní státy. To by mohlo zamíchat kartami světové politiky a přispět k další izolaci Spojených států.

„Jste sami a v izolaci!" zvolal vítězoslavně v listopadu 2008 kubánský ministr zahraničí Felipe Perez Roque na adresu Bushovy vlády. Stalo se tak krátce před tím, než Valné shromáždění OSN hlasovalo o rezoluci vyzývající USA k ukončení embarga vůči Kubě. Jeho triumfální pocit byl oprávněný - od roku 1992 se o této otázce na půdě OSN hlasovalo už šestnáctkrát a podpora rezoluci za tuto dobu narostla z 59 států na prozatímních 185. USA ale rozhodně proti rezoluci nebyly samy, jak tvrdil kubánský ministr, neboť Washington ve štychu nenechaly jeho věrné opory: kromě Izraele tehdy hlasovalo proti také souostroví Palau, zatímco Marshallovy ostrovy a Mikronésie se hlasování zdržely.

Švýcarská „ulice" prosadila do ústavy zákaz výstavby minaretů. Vyvolala tím vášnivé diskuse, silně poškodila tvář země coby bašty tolerance a svobody a nastolila otázku: Co přijde příště?

Doby, kdy jsou USA zaneprázdněny Afghánistánem, Irákem a nepoddajným Íránem, využila Evropská unie a rezolucí na podporu Palestinců se pokusila je přivést zpět k jednání s Izraelem.

V říjnu si americký miliardář T. Boone Pickens postěžoval, že americké ropné korporace musejí v Iráku soutěžit s jinými firmami o iráckou ropu. „Otevírají to pro firmy z celého světa, zatímco na to máme právo my," prohlásil a varoval, že hrozí, že po šesti letech americké okupace „iráckou ropu dostanou Číňani".

Ti sice nyní asi nedostanou veškeré irácké ropné zdroje, ale část z nich určitě. Americké firmy totiž podle všeho počítaly, že výměnou za náklady na válku dostanou iráckou ropu, ale na nynějších aukcích místo toho těžce prohrávají.

Podle analytiků americké firmy nechtějí zvyšovat nabídky z bezpečnostních důvodů, ostatní firmy ale postupují jinak. Výsledkem tak je, že společnosti Shell (z Nizozemska), Lukoil a Gazprom (Rusko) nebo čínská CNPC či malajsijská Petronas na aukcích urvaly stejné množství ropy, jako Mexiko, které se aukcí také účastní.

Vzhledem k tomu, že před americkou invazí byla většina irácké ropy pod ruskými a čínskými kontrakty, zdá se být přirozené, že se tyto země snaží obnovit svou přítomnost na iráckých ropných polích, a tak neváhají investovat. Ropní magnáti z Ameriky se asi budou muset poohlédnout jinde. Že by další válka? A kde?

Obvyklá klišé vztahující se k latinskoamerickým volbám - korupce, diktátoři, podvody, násilí - pro hlasování v Bolívii neplatí a Evo Morales mohl vyhlásit své vítězství ještě před konečným sečtením hlasů. A nikdo se jeho triumf v prezidentských volbách ani nepokusil zpochybnit.

Poté, co se demokratům v Kongresu nepodařilo prosadit návrh válečné daně, která měla být součástí zákona o Podílu a oběti z roku 2010, předhodil demokratický senátor Ben Nelson do pléna návrh válečných dluhopisů.

„Válečné dluhopisy jsou nákladově efektivní způsob jak snížit naši závislost na zahraničních věřitelích a vytvořit prostor, v němž by Američané mohli vyjádřit své vlastenectví a podpořit své vojáky a americké mise. Válečné dluhopisy nám umožní půjčovat si od nás samých," prohlásil.

Jeho idea je značně vágní, nicméně v principu se příliš neliší od Vlasteneckých vkladových dluhopisů, které v prosinci 2001 zavedla Bushova administrativa, aby „umožnila Američanům vyjádřit podporu úsilí našeho národa v antiteroristických snahách".

Nové dluhopisy by ale na rozdíl od těch Bushových měly namísto široce pojaté „války proti teroru" financovat jen války v Afghánistánu a Iráku. Peníze z obou forem dluhopisů by ale přitom beztak končily ve společném fondu.

Dluhopisy, které mají podle senátora Nelsona „zaplatit válku", ale beztak bude vláda jednou muset splatit i s úroky. Výhoda půjčovat si od Američanů namísto v zahraničí tak není příliš citelná, snad jen v tom, že zahraniční věřitelé si pro půjčování vládě USA kladou stále více podmínek.

Možná by k úsporám pomohlo, kdyby USA přestaly válčit, ale to by bylo asi až příliš jednoduché...

 

 

Švýcaři v referendu rozhodli o zákazu minaretů. Je to projev odpovědnosti, nebo důkaz rostoucí netolerance Evropanů?

Říkala mi tuhle při venčení pejsků jedna jinak velice milá paní, že to ti Švýcaři se zákazem minaretů udělali dobře, protože je to tu už samý muslim a na internetu psali, že za pár let už budeme muslimy i my, a že je to prý konec světa, vzdychla nakonec ustaraně.