Literární noviny

Ve dnech 16.-17. listopadu navštíví Slavoj Žižek, patrně nejproslulejší a nejinspirativnější levicový teoretik dneška, Prahu. Sedmnáctého listopadu 2011 Žižek osloví účastníky protestu na Václavském náměstí, jenž je organizován hnutím ProAlt, iniciativou pro kritiku reforem a na podporu alternativ. O den dříve, 16. listopadu 2011 v 18:00, zazní v bývalé budově Elektrických podniků, Bubenská 1, jeho velká veřejná přednáška nazvaná „Svoboda v oblacích: hrozby pro veřejné užívání rozumu“ (Freedom in the Clouds: Threats to the Public Use of Reason). Spoluorganizátorem akce jsou Literární noviny.

Nedávné výtržnosti britské mládeže nebyly patologickým důsledkem úpadku kultury zodpovědnosti, jak tvrdí konzervativní pravice, a dokonce ani destruktivním projevem tíživé sociální deprivace, jak zní obligátní zdůvodnění liberální levice.

V ideologické sebeobhajobě Anderse Behringa Breivika, stejně jako v reakcích na jeho vražedný čin jsou prvky, které by nás měly přimět se zamyslet.

Socialismus selhal, když se pokoušel nastolit rovnost pod dohledem byrokratické státostrany. Kapitalismus krachuje, když se snaží dosáhnout blahobytu, aniž by bral v potaz odvěký požadavek egalitářské rovnosti. Není tedy na čase znovu oprášit ideu, která provází lidstvo minimálně od dob Platónových dialogů, ideu komunismu? Tuto otázku si položil Slavoj Žižek v knize Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška, která právě vychází v českém překladu.

Dnešní tolerantní liberální multikulturalismus je zkušeností Ostatních zbavených své jinakosti - těch Jiných bez kofeinu.

Navzdory veškerým svým kritickým výhradám vůči katolické církvi (viz Katolická církev a její obscénní pozadí) je Slavoj Žižek všechno jiné než militantní ateista. V jeho pojetí je však křesťanství nositelem radikálně egalitářského poselství, které paradoxně dospívá ke své pravdě jen skrze její popření.

Druhého srpna 2009, poté, co špalír izraelské policie odřízl část arabské čtvrti Šajch Džarrá ve východním Jeruzalému od okolního světa, vystěhovala izraelská policie dvě palestinské rodiny (víc než padesátku lidí) z jejich domovů; do uvolněných domů se okamžitě nastěhovali židovští osadníci. Ačkoliv izraelská policie se odvolávala na výnos nejvyššího soudu, vystěhované arabské rodiny zde žily víc než půl století. Tato událost, která kupodivu zaujala pozornost světových médií, je součástí mnohem širšího a dalekosáhle přehlíženého procesu.

Když se přibližuje finální krize autoritativního režimu, dochází nedlouho před jeho faktickým zhroucením obvykle k záhadnému zlomu. Lidé znenadání vědí, že hra skončila a už se nebojí. A nejde jen o to, že režim ztrácí legitimitu: samotný výkon jeho moci je od této chvíle pociťován jako panická reakce, jako výraz bezmoci. Ve studii o Chomejního revoluci Šáh šáhů popsal Ryszard Kapuściński přesný moment tohoto zlomu: na teheránské křižovatce se osamocený demonstrant odmítl na výzvu policisty hnout z místa a bezradný policista ho nechal být. Za několik hodin o incidentu věděl celý Teherán, a ačkoliv pouliční boje zuřily celé týdny, od té chvíle nikdo nepochyboval, že hra skončila. Neděje se snad teď něco podobného?

Když se autoritářský režim blíží svému pádu, rozkládá se obvykle ve dvou krocích. Těsně před skutečným kolapsem dochází k záhadnému průlomu: lidé zničehonic vědí, že už je po všem, už se dál prostě nebojí. Režim v tom okamžiku ztrácí svoji legitimitu, ale i výkon jeho moci je najednou vnímán jen jako impotentní panická reakce. Všichni známe tu klasickou scénu z kreslených filmů: kocour se dostane na okraj střechy a jde dál, aniž by si všímal, že už nemá pod nohama nic pevného. Padat pak začne až ve chvíli, kdy se podívá dolů a uvidí pod sebou propast. Když režim ztratí svoji autoritu, ocitá se v situaci kocoura nad propastí; k pádu už mu stačí jen připomenout, aby se podíval dolů.

Co si počít s Josefem Fritzlem, oním rakouským netvorem, který víc než čtvrt století věznil svou dceru a po tisícovkách znásilnění s ní zplodil několik dětí?

Hegel si byl dobře vědom toho, že váha nějaké události pramenící z její symbolické inskripce může „sublimovat" její bezprostřední realitu - ve své Filosofii dějin podává originální charakterizaci Thúkýdidových Dějin peloponéské války: „V peloponéské válce šlo primárně o spor mezi Athénami a Spartou. Thúkýdidés zaznamenal větší část její historie a jeho nesmrtelné dílo je onou absolutní hodnotou, která se lidstvu z tohoto střetu dostala." Tento citát bychom měli číst v celé jeho naivitě: v jistém smyslu, z pohledu světové historie, se peloponéská válka odehrála jen proto, aby o ní Thúkýdidés mohl napsat svou knihu. Termín „absolutní" je zde nezbytné chápat v celé jeho radikálnosti: z relativní perspektivy našich konečných lidských zájmů jsou nesčetné tragédie peloponéské války (lidské strádání, materiální zkáza) nepochybně mnohem závažnější nežli kniha, ale z perspektivy Absolutna záleží jen na knize.

Demokracie by kapitalismus v Číně neposílila, ale rozložila.

O paradoxech hýbajících dnešním světem píše v knize, z níž přinášíme úryvek, známý slovinský filosof. Na převážně nepřátelských reakcích na novou knihu Naomi Kleinové Šoková doktrína je něco překvapivého: jsou mnohem agresivnější, než bychom čekali - dokonce i benevolentní levicoví liberálové, kteří sympatizují s některými z jejích analýz, odsuzují to, jak v ní „nahánění hrůzy zastiňuje argumentaci" (jak se vyjádřil Will Hutton ve své recenzi této knihy v listu The Observer).

Kleinová se svou klíčovou tezí zjevně dotkla určité nanejvýš citlivé záležitosti: Dějiny současného volného trhu ( ... ) byly psány šoky. ( ... ) Některé z nejhanebnějších příkladů porušování lidských práv

Demokracie by kapitalismus v Číně neposílila, ale rozložila. O paradoxech hýbajících dnešním světem píše v knize, z níž přinášíme úryvek, známý slovinský filosof.