Literární noviny

Několik poznámek o atmosféře a filmech šedesátého ročníku mezinárodního filmového festivalu Berlinale.

Radovan Holub pro Literární noviny o filmovém festivalu ve švýcarském Solothurnu

Heidelberg byl dlouho považován za romantické i idylické město. Atmosféru města zostřeně vnímali básníci Goethe a Eichendorff. A protože centrum nebylo druhou světovou válkou citelně dotčeno, romantika zůstala. Procházka postranními uličkami Heidelbergu je stále cestou do uplynulých století. Mannheim je sice hned vedle, patnáct kilometrů podél řeky Neckar, ale je to město z jiné opery. Současnost tu doléhá se vším všudy, s muslimskými šátky na hlavách, tureckými obchody a vraky aut, které v dílnách na břehu Rýna dávají dohromady skupiny afrických utečenců. Vybombardovaný střed města byl nahrazen novou výstavbou ve čtvercích jen označených písmeny a čísly. Jedno festivalové kino má proto adresu N1 a druhé K2.

Slavní herci se pohybovali po městě v rozhalených košilích a bez limuzíny s kouřovými skly. A šlo jim to k duhu.

Před pravoslavným kostelem Svatého Petra a Pavla se zlatomodrými kupolemi se křižují a poklekají Rusové. Babičky, otcové i děti. Češi tu příliš nepoklekají, Čechů tu vůbec moc není. To, co se stalo hlavním tématem filmu v minulých dvaceti letech, tedy srážka různých kultur, proběhlo v lázeňském městě mnohem rychleji.

Horní část města mezi křižovatkou nad Národním domem a Zámeckým vrchem je ruská. Jsou tu exkluzivní lázeňské domy, elektronicky střežené, s luxusem ticha a botanických zahrad kolem. Tady jsou jen ruské, případně rusko-anglické nápisy, v hotelech se mluví rusky a anglicky a na ulicích potkáte hlavně rusky hovořící, pomalu korzující páry. Část města mezi Thermalem a autobusovým nádražím ovládají Vietnamci. Ti nevlastní žádné velké hotely nebo lázeňské domy, ale malé krámky v průchodech, kde handlují s obuví, nápoji nebo mění peníze. Tohle je čtvrť restaurací a čtyřiadvacetihodinových bister. Tady je hluk a křik, žádné botanické zahrady, žádné zlato, a když tak falešné.  A pak jsou tu ještě jedny Karlovy Vary. Vary činžovních domů a paneláků za Horním nádražím. To jsou Karlovy Vary české, s autodílnami a obchody, občas nějaká hospoda, není tu velký křik, ale není tu ani ticho luxusu. Ruštinu ani vietnamštinu tu těžko uslyšíte. Tady se spěchá z práce a do práce a v neděli se v bočních ulicích myjí auta.

Mezinárodní filmový festival v Cannes má jednu velkou smůlu: je pokládán za exkluzivní událost ve světě filmu, kam mají přístup jen vybraní, kteří vystupují v záři reflektorů po červeném koberci k Festivalovému paláci a kynou davům. Slavný filmový festival má ale tváří více.

Mezinárodní filmový festival v Cannes, i ten letošní 62. ročník, má totiž ve skutečnosti daleko od luxusní akce uměleckých světlonošů, kteří se na Azurovém pobřeží přijeli poveselit. Jsou tu totiž k vidění desítky filmů od chudých autorů, co mají problém, jak se do centra filmového umění vůbec fyzicky dostat. Samozřejmě, festival jim zaplatí cestu a tři dny v hotelu. Nicméně pokřik Quentina Tarantina, že není americký, ale světový režisér, protože točí filmy pro celou planetu, útěky francouzského zpěváka Johnnyho Hallydaye před novináři nebo anekdoty Brada Pitta jsou jen tou nejviditelnější částí festivalu. Skutečný festival probíhá vespod, většinou mimo hlavní pozornost médií.

Mezinárodní filmový festival v Cannes, letos již dvaašedesátý ročník, zahájil minulou středu přehlídkou dvaceti filmů, které soutěží o Zlatou palmu. Toto jihofrancouzské přímořské město ale není pouze festival.

Festivalové Cannes je úplně jiné než to skutečné Cannes. Jsou takovým malým příbojem davu v elitním, exkluzivním, nedavovém letovisku. Do Cannes vlastně žádné davy nepatří. Cannes je malé letovisko, kam se k mořským plážím sjíždějí ve sportovních autech boháči z vil v horách, promenují se s lehkými vlněnými svetry na ramenou a pak mají dlouhý pozdní oběd v některé z přímořských restaurací. Nyní je tomu ale trochu jinak, filmaři tu rozvinuli na dva týdny svůj červený koberec. Umění sem do tohoto zákoutí mezi horami, skalami, zálivy a vilami přinesli vlastně až malíři impresionisté, kteří si to tu kdysi oblíbili. Milionáři si umělce oblíbili taky. Stali se jejich donátory, protože umělci bývají chudí. Po válce se sem nakonec dostal film, protože filmu se v mořském příboji dobře daří. Jeho kapky dopadají na bílý písek pláží, kde se rády ukazují dlouhonohé pin-ups, hledající štěstí.

Maďarský filmový týden nabízí každoročně komplexní vhled do aktuálního dění v oblasti tamní kinematografie. Letošní ročník nahlédl maďarskou společnost filmovýma očima jako společnost hrdinů spíše bezradných, nevědoucích co se sebou, co se světem.

Zkoumání kinematografie v zemích srovnatelných s Českou republikou může být zajímavé přinejmenším pro srovnání poměrů v otázce subvencí. Švýcarský příklad v tomto případě není výjimkou.